Válka na Ukrajině zdánlivě dodala Evropské unii novou chuť se rozšiřovat. Při hlubším pohledu do debaty o přijetí nových zemí je ale jasné, že členské státy nemají stejný názor. Aby se věci daly skutečně do pohybu, musela by se změnit sama EU.
Když v roce 2007 vstupovaly do Evropské unie Bulharsko a Rumunsko, a o šest let později také Chorvatsko, mohlo se zdát, že „modrá vlna“ do několika let pohltí všechny evropské země, které o to mají zájem. Opak byl ale pravdou – rozšiřovací proces od té doby spí.
Příčin je mnoho a leží na obou stranách – u EU a jejích států, stejně jako u zemí, které chtějí do unijního klubu patřit a zatím se jim nepodařilo splnit požadované reformy.
Zabíhat do detailů ale nemá moc smysl. Často totiž nezáleží na tom, jak dobře či špatně si kandidátská země vede, ani kolikrát ji svými kladnými stanovisky podpoří Evropská komise, ale jaký názor mají Paříž, Berlín, Helsinky nebo Budapešť.
Zářným příkladem je osud Severní Makedonie a Albánie, kdy pouhý jeden stát EU – Řecko a později Bulharsko – kvůli vlastním zájmům na roky zablokoval jakýkoliv posun. Vše tedy závisí na politických rozhodnutích, národní vlády totiž mají poslední slovo.
Jak ukázala ruská agrese, platí to ovšem i naopak. Když je politická vůle a situace si to žádá, proces se dá velmi urychlit. Ukrajina, Moldavsko a Gruzie tak v červnu vůbec poprvé dostaly skutečnou „evropskou perspektivu“.
„Pokud bychom se našich občanů zeptali před rokem, jestli bude dnes Moldavsko kandidátskou zemí, zaznělo by jasné ,ne‘. Rozhodnutí z června bylo politické rozhodnutí. Je to velká příležitost, a záleží i na nás, jak s ní naložíme,“ řekla minulý týden na pražské konferenci Think Tank Forum: EU enlargement Cristina Gherasimov, vedoucí moldavské prezidentské kanceláře.
A co my?
Západní Balkán, který mezitím přešlapoval v „unijní čekárně“, se pochopitelně začal ptát, proč stejně rychlý pokrok jako u východní Evropy nejde také v jeho případě. EU si kolektivně uvědomila, že situace si skutečně žádá alespoň nějaké vstřícné gesto, a začaly tak dlouho odkládané přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií. Posunu se do konce roku možná dočká i Bosna a Hercegovina, která vyhlíží kandidátský statut.
„Je tu okno příležitosti pro všechny země, které jsou součástí rozšiřovacího procesu. EU se shoduje, že je potřeba udělat tento proces důvěryhodnější. Potřebovali jsme více odhodlání vůči Balkánu i východní Evropě, což se povedlo,“ je přesvědčený český náměstek „pro Evropu“ na ministerstvu zahraničí Jaroslav Kurfürst.
Na fóru pořádaném Institutem pro evropskou politiku Europeum však zaznívala i pesimističtější hodnocení. Podle Piotra Burase z think tanku European Council on Foreign Relations (ECFR) v současné době nepanuje napříč státy EU shoda na tom, že by se rozšiřování mělo urychlit.
„Neexistuje žádný skutečný závazek v rozšiřovací politice. Musíme rozlišit mezi rozhodnutím udělit kandidátský status a odhodláním opravdu rozšířit EU. Je v tom obrovský rozdíl,“ upozornil vedoucí varšavské kanceláře ECFR.
Za pravdu mu dává například čerstvé rozhodnutí Francie a několika dalších států dále zpomalit zavedení vízové liberalizace pro Kosovo, a to přesto, že tato západobalkánská země už veškeré evropské podmínky splnila.
I symbolická rozhodnutí jako udělení statusu ale mohou mít velmi pozitivní dopad. Jak popsala Cristina Gherasimov z Moldavska, její země si od červnového získání statutu kandidáta poctivě plní evropská doporučení ohledně reforem a z vlastní vůle si stanovuje měřitelné cíle, jak se Unii co nejvíce přiblížit.
Podobně vstřícný krok by údajně pomohl i Černé Hoře, která o vstupu vyjednává už 10 let. Tamní ministryně pro evropské záležitosti Jovana Marović má za to, že kdyby EU udělala politický krok a uzavřela vyjednávací kapitoly o právním státu, které se Černé Hoře roky nedaří naplnit, pomohlo by to s domácí politickou krizí a země by měla motivaci dělat další změny a zdokonalovat svou demokracii. EU však podle ní „vysílá smíšené signály“.
„Symbolické kroky mají velký význam, především v době po ruské agresi, která změnila všechno. Je to cesta, jak vrátit důvěru v pakt mezi EU a regiony západního Balkánu a Východního partnerství. Ukážeme tím, že rozumíme, že když něco neuděláme my, někdo jiný to udělá,“ prohlásil Peter Grk ze slovinského ministerstva zahraničí a odkázal tak na vliv Ruska nebo Číny v těchto částech Evropy.
Také EU potřebuje reformu
Pokud jde o plné členství kandidátských zemí v EU, existují pochybnosti o tom, zda k němu vůbec někdy dojde.
Peter Grk zdůraznil, že aby se něco takového povedlo, je potřeba splnit několik podmínek. První je proměna reformního procesu v kandidátských zemích, který probíhá 20 let, ale nenese výsledky. Podle Grka by měl být více postupný a daleko konkrétnější než nyní.
Druhou podmínku podle něj představuje tlak zemí střední a východní Evropy, které „musí přijít s odvážnými nápady, jak lépe komunikovat důležitost rozšíření zemím, které jsou dále od tohoto regionu a nepovažují tuto agendu za důležitou.“
Trojúhelník pak uzavírá vnitřní reforma samotné Evropské unie. „Velmi věřím tomu, že pokud se nepodaří změnit rozhodovací systém EU, bude velmi těžké přemýšlet o roku, kdy se Unie rozšíří. Tento proces musí začít co nejdříve, aby mohlo dojít k rozšíření ve chvíli, kdy budou kandidáti připraveni,“ argumentoval Grk.
Jak ale upozornil Piotr Buras, zatím to nevypadá, že by se taková reforma chystala, ani že se tak brzy stane. Mezi státy totiž v tomto ohledu leží velké propasti. Buras poukázal na jeden paradox. „Například platí, že státy, které jsou pro rozšíření, jako Polsko, jsou zároveň proti reformě EU,“ řekl.
Podle Burase tak dává větší smysl přemýšlet o střednědobých cílech rozšiřovací politiky. Navrhl „poloviční členství“, kdy by kandidátské země nebyly součástí institucí EU, ale měly přístup na vnitřní trh a k evropským fondům.
Barbara Lippert z German Institute for International and Security Affairs (SWP) namítla, že začlenění do vnitřního trhu, což je velmi regulovaný prostor, představuje hodně ambiciózní cíl, který řada států zatím nedokáže naplnit. „Pokud jde o fondy, členské státy a instituce by určitě chtěly, aby se utrácely podle pravidel EU,“ doplnila Lippert a poukázala tak na to, že k hlubší integraci by muselo dojít tak jako tak.
Jedno je jasné, kvalitní změny chtějí čas. Jaroslav Kurfürst připomněl případ Chorvatska, kdy se vstupem do EU skončilo odhodlání plnit potřebné reformy. „Není v zájmu celé společnosti, aby se tlačilo na rychlé přijetí do EU, protože to může stopnout reformní proces. Jedná se o velkou motivaci změnit fungování země – vymýtit korupci, oligarchické struktury a podobně. S tím politická úroveň nebude nikdy souhlasit, chce totiž rychlé výsledky. To ale není v zájmu občanské společnosti ani EU,“ uzavřel náměstek.
Ideální strategie se tedy nabízí – postupné kroky s přiměřenou rychlostí, ale s jasnými politickými závazky ze strany celé EU.
