Problémy se suchem, vymírající druhy, tající ledovce, ale také nová vlna používání jednorázových plastů během covidu nebo obavy o země zdevastované válkou… To vše je důvodem, proč stále častěji slyšíme o novém typu úzkosti – environmentálním žalu.
Text: Jana Potužníková
V zahraničních vědeckých materiálech se o něm mluví jako o „eco–anxiety“, „environmental grief“ nebo „environmental despair“ a odborníci z řad terapeutů definují environmentální žal jako chronický strach o přírodu, planetu, ale také budoucnost lidstva jako takovou.
První náznaky šíření tohoto druhu úzkostí zaznamenali zahraniční odborníci již na začátku 90. let minulého století. A pak už to šlo celkem rychle. Trápily nás emise, dlouholetá sucha, nedostatek zásob podzemních vod, tání ledovců, lokálně jsme se u nás v Čechách potýkali s kůrovcem, mnoho států bylo v posledních letech stiženo záplavami, tornády, rozsáhlými lesními požáry, zabrat dostal a dostává Amazonský prales. A jak devastace přírody postupuje, přibývá také těch, kteří z toho měli přinejmenším nepříjemný pocit. A pak strach – co bude, až vymře další druh a pokácí se další hektary pralesů? Jak si planeta poradí se zalidněním, kdo pro ty miliardy bude vyrábět i něco tak základního, jako je kyslík? Jak zabráníme hladomorům?
PRETRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA
Pro ty, kteří touto úzkostí trpí, je budoucnost děsivá, a ani mnohdy například nevědí, jestli je správné do ní přivádět nové generace dětí. Podle slov terapeutky Zdeňky Voštové, která se u nás jako jedna z prvních začala terapii environmentálního žalu věnovat, si odnášejí stejné následky, jaké znají ti, které trápí posttraumatická stresová porucha. Jen s tím rozdílem, že se v tomto případě jedná o poruchu pretraumatickou, tedy úzkost, která předchází očekávaným děsivým událostem. Lidé jí postižení se stahují do sebe a zažívají skutečný žal, jaký známe třeba z momentů ztráty blízkého člověka. Nebo pozorují zvyšující se vztek a zlobu „na všechny a na všechno“. Jiní se snaží v panice rychle začít něco dělat, aby pomohli, aby přispěli k zastavení ekologického rozkladu planety, nebo alespoň zpomalení zkázy… A brzy o sobě slyší například to, že jsou jen přecitlivělými aktivisty. A to je další potíž, s níž se lidé postižení environmentálním žalem potýkají. Jejich problém se zlehčuje. Takže zatímco oni cítí skutečnou bolest, zažívají opravdové deprese a reálně truchlí, narážejí kromě jiného na nepochopení, zlehčování i zesměšňování. Což může potenciálně vést samozřejmě k dalšímu propadu do bolesti samotné. Do bezmoci. Nebo jiné vygradované emoce.
PŘICHÁZÍ ŠIRŠÍ EXISTENCIÁLNÍ SOUVISLOSTI
Zatímco v minulých letech jsme si environmentální žal primárně spojovali s životním prostředím, s tím, kam a jak jsme to s tou planetou dopracovali, jak moc jsme si ji my sami zdevastovali, minimálně od začátku pandemie covidu–19 se začaly ukazovat jeho širší souvislosti a těsné propojení s až existenciálními strachy. Jednak se čistě z enviromentálního pohledu začala právě během pandemie odehrávat naprosto nová ekologická katastrofa, a přestože jsme proti ní celá desetiletí předtím bojovali, přijali jsme v obavách z přežití znovu do svých životů (především plastovou) jednorázovost. Protože plast byl najednou jediný bezpečný obal, bariéra mezi námi a hrozbou nemoci. K ekologickým problémům planety se ale přidala také obrovská krize člověka jako společenského tvora, protože pandemie nám sebrala řadu základních sociálních vazeb a spolu s nimi snadno i kus naší identity, pocitu, že někam patříme. Nabalila se počínající ekonomická krize a spektrum strachů, odstínů úzkostí, souvislostí, v nichž nám přestávalo být dobře, geometricky roste také teď, v souvislosti s válkou na Ukrajině.
ZPRÁVA O NAŠICH SLABINÁCH
„To, jak se nyní někteří cítíme, to, že čím dál tím víc mluvíme o budoucnosti s obavami, beru jako zprávu o nějaké naší podstatné, zásadní slabině, nasměrovávání k tomu, co jsme dlouhodobě a systémově přehlíželi. Najednou se toho ale děje tolik, že se z enviromentálního žalu, z uvědomování si toho, kolik věcí se děje, aniž bychom je měli ve svých rukou, ale i strachů z budoucnosti obecně, stává viditelný problém vnímaný stále větším počtem lidí,“ říká k tomu terapeut a facilitátor Martin Nawrath s tím, že se ty námi neovlivnitelné věci děly vždycky, ale právě teď se dějí ve zvýšené koncentraci a doslova píchají do našich jistot a dosavadních představ o tom, jak by měl náš život vypadat. Protože takhle jsme si ho určitě nepředstavovali. Uprostřed devastované planety, decimovaní neviditelným virem a vnímající hrozbu válečných konfliktů nikoliv jen na anonymním druhém konci světa, ale takřka „doma“.
KONEC ILUZE ŽIVOTA POD KONTROLOU
Poslední roky jsme vinou souběhu světových událostí naprosto mimo všechny své jistoty a víc než kdykoliv jindy konfrontovaní také s tématem smrti. U čistého environmentálního žalu jsme jej cítili především směrem k budoucnosti – k našim dětem. Jak se jim bude žít na té poničené planetě? Covid téma smrti zpřítomnil, a o probíhající válce na Ukrajině ani nemluvě. „Současná situace nás skutečně konfrontuje s naším vztahem ke smrti. A je pro nás velmi těžké s ním pracovat, stejně jako pracovat s nejistotou. Protože my si rádi umíme představit, co nás čeká, a ani u budoucnosti planety ani u svého života a jeho konce si to teď představit neumíme. Pracovali jsme dosud především se svou racionální myslí, která ráno vstane, projede diář, podle něj jde do práce, večer se vrátí, jde spát… Jako celek, společnost jsme více méně fungovali v jednorozměrném technokratickém, ekonomickém systému, využívali jsme jen velmi omezený potenciál naší bytosti, která není jen myslí,“ vysvětluje dále Martin Nawrath. Měli jsme stále ty stejné podněty, pocit, že si všechno řídíme a nic nás nemůže zaskočit, čímž jsme sami sebe postupně nejprve zbavili schopnosti predikovat následky svých činů (viz naše chování k planetě) a pak také ostražitosti, schopnosti adaptovat se na rychle probíhající změny, s nimiž jsme původně nepočítali. A zdá se, že pokud se máme vyrovnat s úzkostí ze stavu planety i obavami z toho, co bude, musíme se naučit právě s vícerozměrností a komplexností nás samotných pracovat jinak, vědoměji. Vnímat hlouběji své emoce, naučit se používat intuici a tu prověřovat darem rozumu a vést k činům, které vychází z této integrity.
MINULOST? BUDOUCNOSTI? POTŘEBUJEME PŘÍTOMNOST!
Žít vědoměji pak mimo jiné znamená přestat se vázat příliš k minulosti nebo naopak uvažovat pořád jen směrem k budoucnosti – ať už se strachem o ni, nebo bez něj. Potřebujeme schopnost žít přítomný okamžik. Přítomnost a „tady a teď“ nás zároveň přirozeně povedou k sobě samým, k tomu, abychom se víc starali o to, kdo jsme, kde jme, v čem žijeme, a potom k tomu, kam se budeme při tomto způsobu života ubírat. Právě umění žít víc přítomnost nám může pomoci dostat se z environmentálního žalu a existenciálních strachů. Jak? „Abych to trochu zjednodušil, použiji teorii spirály aktivní naděje, kterou dala dohromady Joanna Macy. Ta říká, že pokud se má člověk vyrovnat právě s environmentálním žalem, o kterém tu mluvíme, má před sebou čtyři kroky. Tím prvním je uvědomění a prožití vděčnosti za to, co mám tady a teď. Rodina, dům, práce, mé živé tělo, oblíbená místa k procházkám… Tím dojde k ukotvení se, stabilizaci, uvědomění si toho, co je našim zdrojem. Pak je potřeba přijmout a hluboce prožít svou konkrétní bolest z konkrétních věcí. Neutíkat před ní a nenechat se jí ochromit, přijmout ji jako určitou intenzitu života, která k nám patří a vlastně trochu ztrácí znaménko plus nebo mínus. Tato intenzita posléze může otevřít prostor pro přijetí nového úhlu pohledu na věci, které nás bolí. Teprve nakonec, kdy už bolavé věci vnímáme nově, jsme připravení na nějakou akci – například na to, že půjdeme a zaregistrujeme se v dobrovolnickém místním centru, abychom předešli pocitům beznaděje, bezmoci a dojmu, že my osobně nezmůžeme nic,“ popisuje Martin Nawrath. Upozorňuje také, že příliš horliví ekologičtí (i političtí) aktivisté mnohdy dělají chybu v tom, že některé fáze tohoto procesu přeskakují a rovnou se vrhají do té aktivní. A pak vyhoří, protože nebyli nastavení na nové vnímaní, neošetřili nejprve sami sebe, nepřijali svou bolest, ale rovnou šli a přílišnou aktivitou se ji snažili v přeneseném smyslu slova „přelepit“. „Protože přílišná aktivita sama o sobě je past, může to být jen snaha přebít aktivitou bolest, přeskočit okamžik, kdy mám svou bolest procítit, vyplakat se ze svého žalu, spojit se se zdrojem a silou svého vzteku, pochopit jej a přijmout. Proto Joanna Macy mluví o aktivitě až v poslední fázi,“ dodává ještě odborník.
Z HLAVY DO TĚLA
Pokud nicméně dojdeme správně na konec té čtyřbodové cesty zpracování environmentálního žalu či existenciální úzkosti a dopracujeme se k akci, aktivnímu zapojení se, dojde ještě k další věci. Umožníme přesun hlavní aktivity z hlavy, která se v něčem doslova utápěla, do těla. Protože půjdeme a fyzicky něco uděláme. A to je další důležitá věc. „Žili jsme teď dlouho tzv. v hlavě. Přestali jsme se vnímat fyzicky, neumíme popsat, jak nám je a proč nám tak je, zvykli jsme si používat pomyslné náplasti v podobě léků, tišit signály svého těla, a přitom právě třeba environmentální žal je jeden z těch problémů, který mívá psychosomatické následky, tedy v těle se ozývá. Když minete seschlý strom a bodne vás to a vy to přejdete, neznamená to, že se to ve vás neuložilo. A když se ve vás takových bodnutí uloží moc, musí se nakonec někde v těle projevit,“ vysvětluje terapeut a facilitátor v jedné osobě. To, že fungujeme, jsme začali považovat za stejnou samozřejmost, jako to, že funguje celá planeta a náš každodenní život. Nectili jsme sebe, své prostředí, své zázemí, své doma, svou krajinu, svou Zemi. A sčítáme důsledky, jichž si je navíc vědomá jen určitá skupina lidí přemýšlejících v širších souvislostech a ochotných nahlížet pod povrch věcí. Chceme–li s těmi důsledky začít něco dělat, musíme opět začít od sebe. „Potřebujeme být citlivé bytosti, abychom se mohli spojit sami se sebou, objevit svůj vlastní směr, svůj oheň a nastavení, smysl svého života, své poslání a místo… a až pak se rozhlédnout kolem a začít řešit také kus světa kolem sebe, místo, kde žijeme, s vědomím, že děláme, co můžeme,“ podotýká k tomu dál Martin Nawrath.
SPASIT CELÝ SVĚT? TO SE NEDÁ
Proto se často mluvívá o tom, že není třeba, abychom jako jednotliví Středoevropané zachraňovali třeba situaci v Africe nebo vyřešili nějakou celoplanetární záležitost. Je mnohem logičtější být aktivní lokálně. Na druhou stranu, environmentální problém je globální problém a potřebuje i globální impulsy k posunům a řešením. „Proto mohou mít někdy ty naše soukromé role velmi netypické rozměry přesahující naši komunitu. To byla třeba známá Greta Thunberg. Ona vlastně chtěla zachraňovat celý svět. A v tomto případě to nebyla chyba, protože v určitém čase splnila nějakou svou roli, zvedla téma klimatu, byla hodně emocionální, urputná a spousta věcí měla najednou potenciál se pohnout. Vždyť tu najednou máme takovou věc, jako je Green Deal!“ říká Martin Nawrath. Jenže, zrovna právě Green Deal dostane zřejmě na frak vinou války na Ukrajině, která má kromě jiného smutný potenciál ještě dál prohlubovat existenciální strachy i samotný environmentální žal. Už jen při pohledu na otřesné fotky z míst bojů vám dojde mimo jiné to, že náprava samotných míst zkázy bude dlouhá, nákladná a spolu s ekonomickou krizí dost možná hrozí to, Evropa i svět po téhle válce se vrátí v určitém (a nejen environmentálním) smyslu zpátky o celá desetiletí. Nebo snad bude čas a prostor i finanční prostředky pro to, abychom například už jen vinou související surovinové a ekonomické krize nespadli zpátky k uhlí? Bude mít nejen Ukrajina, ale celý svět spolu s ní energii, čas a peníze řešit nejen základní věci nutné k nápravě zkázy, ale myslet u toho třeba právě v ekologických souvislostech?
JE POTŘEBA VYUŽÍT ROZPAD STARÉHO
Pro své vlastní dobro bychom tyto souvislosti my všichni opomíjet neměli. Protože ekologie by neměla zůstat třešničkou na dortu, na kterou nám zbude prostor i ochota financovat ji jen v dobrých časech. „Oblast ekologie v tomto směru vnímám podobně jako školství. Tomu covid s odpuštěním zatopil, dosavadní systém se začal rozpadat. Sice jsme měli chvíli pocit, že musíme všechno zachovat, jak bylo, ale nakonec jsme si začali připouštět, že vzdělávání takové, jaké bylo, už není udržitelné. Že se musí hledat jiné cesty. A to samé si vztahuji k ekologii. Potřebujeme si uvědomit, že už ani nemáme možnost vrátit se do starých kolejí, třeba právě k uhlí, plastům, musíme začít věci dělat z gruntu jinak. A k tomu nakonec i ta nesmyslná a neobhajitelná válka může být ve velkých uvozovkách přínosem. Dovolí nám nejet ve starých kolejích, už třeba jen co se plynu a ropy týče. Nemůžeme se k nim vrátit, ne po tom, co se stalo,“ vysvětluje Martin Nawrath. Přijmout staré pořádky, staré suroviny jen proto, že to bude v ekonomické krizi nejlevnější, protože jsme zvyklí atd. Už si nemůžeme dovolit být tak pohodlní! Protože o ničem jiném by znovupřijetí takových zdrojů nebylo. A protože bychom tím dali najevo jen to, že stále jen přehlížíme důležité. „A jestli nám dění posledních letech mělo dát něco lidsky, tak právě probudit v nás odhodlání už nic takového nepřehlížet,“ dodává ještě terapeut. A to by měla být dobrá zpráva nejen pro nás jako lidi, ale i pro planetu jako takovou. Protože s všímavostí a vnímavostí v zádech už ji přece nedokážeme nechat jen tak… ve starých (ne)pořádcích?!
