Miroslav Paleček kdysi v duu s Michaelem Janíkem proslul hity Prodavač limonád, Hele, lidi, Valčíček, Slušovická romance, Úsměv či Poslední tažení.

Raisovu klasiku – Cestičku k domovu a Večer – teď pojednal s pokorou a citem pro melodii, jež v sobě nese jak ohlasy Čelakovského Pocestného, tak i lidovější noty Karla Hašlera i české zpěvnosti.

V rozhovoru pro MF DNES přiznává, že rád „váží slova“. A podepsal se: „Váš zpěváček obyčejných písniček Miroslav Paleček“.

18 fotografií

Jaký je váš vztah k Bělohradu a Raisovi?
Do Lázní Bělohradu jsem jezdil a jezdím už drahnou řádku let jak na tenisové turnaje v krásném prostředí parku Bažantnice, tak i do malého sálku starých lázní na vystoupení pro klienty i obyvatele tohoto krásného a klidného městečka. Tam se ale bohužel v současné době kulturní akce nekonají a konati už asi nebudou, velká škoda pro všechny. Mám v Bělohradě za tu dobu opravdu spoustu dobrých přátel a známých, ale spojení s rodištěm Karla Václava Raise mi doťuklo teprve nedávno.

Co se stalo?
Dostalo se mi od starosty Pavla Šubra milé pozvání na vystoupení u příležitosti otevření nové radnice. Hned mě napadlo jako překvapení a dáreček pokusit se zhudebnit něco z poezie slavného rodáka. Básně Cestička k domovu a Večer se nabízely okamžitě, a tak jsem se do toho s radostí a pokorou pustil. Pevně věřím, že se mi to podařilo.

Vnímáte rozdíl mezi zhudebněnou poezií a písničkou? Co je na tom nejtěžší?
Při zhudebňování poezie vyhledávám pouze verše vázané, ve kterých hledám skryté melodie, které jsou ostatně ve všem kolem nás, zato ve verších volných se ztrácím. Od samého počátku jsem se snažil jít cestou písničky a touto léty ověřenou přirozenou formou oslovit posluchače a přiblížit tak poezii i těm, kteří jí zatím na chuť nepřišli. Andy Warhol prý řekl, že „všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí.“ Já říkám, že „všechno má svou melodii, ale ne každý ji slyší“.

Máte více vyhlídnutých básníků? Může být i raisovské album?
Karel Václav byl více prozaikem než básníkem, byl tvůrcem venkovské prózy se zaměřením hlavně na Podkrkonoší, buditelským pozorovatelem rozdílu života venkovského a městského a jeho básnická tvorba nemá tak široký záběr a možnost výběru, jako tomu bylo třeba u Jaroslava Seiferta. Takže do raisovského alba se určitě nepustím, méně je někdy více. Jinak mi do ucha padly verše i básníků jiných, namátkou Josepha Rudyarda Kiplinga, Františka Ladislava Čelakovského, Františka Nechvátala, Josefa Fouska, ale to jsou jen drobná nakouknutí do pootevřených dvířek jejich tvorby.

Jak s odstupem vnímáte seifertovské album? Kritiky byly velmi vstřícné...
CD Písně domova – Pocta Jaroslavu Seifertovi vnímám osobně s odstupem času neskromně jako zdolání velehory a musím vzdát hold vydavatelství Supraphon za podporu a možnost splnit si tak po CD Ježkárny další zpočátku odvážný a skoro nesplnitelný sen. A po reakcích kritiků a hlavně po ohlasech posluchačů i muzikantů ze všech oblastí hudební „palety“ mám pořád ještě husí kůži.

Vždycky jste měl cit pro silné melodie a precizní hru na kytaru... Co vás inspiruje?
Inspiruje mě hlavně intimita a atmosféra textů nebo básní, jejich stavba, rytmus a hledání skrytých melodií v nich. Zhudebnit se dá všechno, to mi věřte, ale konečný výsledek by měl mít vše, co by chybět nemělo. Služba veršům, melodie, nenásilnost, přirozenost a nevtíravý projev a přednes bez přehnaného patosu, to je asi to nejtěžší a hlavně zavazující. A co se týče kytarového doprovodu, pořád se učím a učím a snažím se i navzdory občasným chybám příliš nepokazit křehkost a krásu veršů. Posluchači mi to zatím pořád tolerují, díky moc!