Tanec jako životní styl

Slavnost byla v sídle Duncan centra v Braníku nenápadně zahájena performancí studentů. Ti se začali na dvoře samotné konzervatoře mísit mezi návštěvníky a pozvolna navazováním očního kontaktu a pohybem na sebe upozorňovat. Postupně jejich taneční sdělení gradovalo až do slovního vyjádření – prostého a jednoduchého: „Třicet“.

Po tomto výstupu následoval proslov současného ředitele školy, Petra Tyce, jenž s velkou pokorou předal slovo zakladatelce a bývalé ředitelce školy, Evě Blažíčkové. Paní Blažíčkové pak patřil téměř celý zahajovací večer. A právem. Besedě s Evou Blažíčkovou předcházela vernisáž fotografií Dragana Dragina, který svým fotoaparátem během let zaznamenával postupný vývoj Duncan centra. Jeho umělecké cítění skvěle zachycovalo jemné nuance pohybů tanečníků.

Jak již bylo zmíněno, večerní program byl pak pod taktovkou madam Evy Blažíčkové. Svou noblesou dokázala odvyprávět celou historii nejen konzervatoře, ale osvětlila vůbec důvody, jež vedly k založení takovéto specifické školy, jakou je právě Duncan centre. Ve svém vyprávění posluchače zavedla až na samotný počátek všeho. Tedy od Isadory Duncan až po její žákyně, které následně své nastřádané znalosti dále rozvíjely a přinášely do všech koutů světa – včetně České republiky, kde byla její pokračovatelkou Jarmila Jeřábková. Rázem si člověk snáz uvědomí, jaký klenot je v tanečním světě pouhým pohybem přenášen z generace na generaci.

I přesto, že čas byl přesáhnut minimálně o hodinu, byla radost poslouchat, s jakým entuziasmem a láskou o všem, co se týká Duncan centre, Eva Blažíčková vypráví. Cesta, která vedla k samotnému založení školy, byla velmi trnitá, a přesto jsme všichni přítomní seděli tam, kde jsme seděli. Osobitá cílevědomost Evy Blažíčkové a zapálení dotáhnout věci do konce vlévá pomalu nezbytně každému příchozímu novou vzpruhu do žil.

Další den oslav nebyl o nic méně intenzivní. Ředitel Duncan centra Petr Tyc společně s Janou Bohutínskou, novinářkou a koučkou v nadaci Druhá kariéra umělců, respektive Nadačním fondu pro taneční kariéru, pozval k malému kulatému stolku pět bývalých absolventů školy – Jana Beneše (světelného designéra), Elišku Kašparovou (zakladatelku první lesní školky v ČR), Barboru Látalovou (choreografku, pedagožku), Johanu Matouškovou (herečku) a Janu Vránu (performerku, lektorku tance a pilates), aby se podělili o své životní cesty – ať už směřovaly k tanci, nebo naopak od tance. Složení absolventů velmi hezky ladilo a jejich energie byla vřelá. Proto se mladí studenti, kteří seděli v publiku, nebáli sdílet své vize, obavy a klást otázky týkající se umělcova života.

Bývalí absolventi dostali otázku, zda je Duncan centre připravil pro budoucí kariéru a jaký vliv měl následně na jejich životy. Jejich odpovědi nebyly vždy jásavě kladné a pozitivní, o to intimnější a cennější jejich slova na posluchače působila: „tanec jako životní styl“, „věci se prostě dějou“… V tanečním prostředí se málokdy dostanou tanečníci ke slovu, o to milejší bylo slyšet těchto pár vybraných jedinců. Jejich kariérní život se prolínal s tím osobním, a tak věřím, že každý z posluchačů, ať už tanečník nebo kolemjdoucí, si z jejich inspirativních životních peripetií něco odnesl. Tanec nelze oddělit od každodenního života. Kráčí vedle sebe, jeden ovlivňuje druhého. Tanec je zkrátka životní styl.

A jako grande finále celých oslav byl večer vybraných choreografií studentů a absolventů školy. Žáci jsou vedení k vlastní tvorbě. Nemají předem dané hranice, jak utvoří svou inscenaci, dokonce je na jejich uvážení, jakým způsobem se budou prezentovat. Bude to tancem, mluveným slovem, gestem, nebo pouhým vjemem? Nejsou utaženi pravidly a strukturou. Jejich tvorba pochází z vnitřních prožitků, což je pak na samotných kusech velmi cítit. Taková práce vyžaduje odvahu jak samotných interpretů, tak i vyučujících, což je bezesporu krásný počin. Jejich vystoupení byla povětšinou velmi unikátní, nespoutaná, svěží a plná mladistvého elánu. Tanečníci byli velmi mladí, a tak by se mohlo jednomu zdát, že pro jeviště budou ještě nevyzrálí. Omyl. Působili jistě a byli přesvědčeni o pravdivosti svých pohybů. Tu jsem spatřovala především u duetu Elišky Pilárikové a Audreyho Wangleho. Jejich vzájemná energie byla dojemná, zároveň živá, lidská a nepředstíraná. Stáli na jevišti ve své neskryté přirozenosti, možná v naivitě svého mládí…?

Je tedy zřejmé, že škola vychovává s důrazem na autenticitu skutečně nadějné umělecké osobnosti s vlastní cestou, jež si sami volí. Přeji Duncan centru, ať nadále plní svým žákům jejich sny o krásném umělcově světě. Tento svět je nevyzpytatelný a křehký, o to víc je důležitější za něj bojovat a o něj usilovat. Mnoho štěstí!