UNICEF spousta lidí vnímá jako někoho, kdo dává lidem v Africe kozy, ale vy těch projektů určitě máte víc. Můžete některé představit?
Poslání UNICEF je už 76 let stejné: pomáháme tam, kde je situace dětí nejhorší. A to nejhorší definujeme na základě dětské úmrtnosti a na základě chudoby. Nejvíce sil, prostředků, lidí a všeho soustředíme tam, kde jde dětem opravdu o život. Což jsou místa postižená přírodními katastrofami a válečnými konflikty. A bohužel válek víc začíná než aby končily. A potom to jsou nejchudší země, kde děti nemohou chodit do školy, kde není kvalitní zdravotní péče a lidé tam umírají zbytečně. Takže ta představa je vlastně správná. Pozornost UNICEF se přesouvá vždy tam, kde je aktuální stav nejhorší, takže dnes je to především subsaharská Afrika, Jemen, dlouhodobě působíme v Afghánistánu, samozřejmě na Ukrajině. Ale kdysi po válce pomáhal UNICEF třeba i v Československu.
Váš slogan zní: Pro každé dítě zdraví, vzdělání, rovnoprávnost a ochranu. Asi není jednoduché ho naplnit...
Řekněme, že neexistuje žádná země na světě, kde by se všechny děti měly úplně perfektně. Proto všude, kde působíme, rozvíjíme řadu programů uzpůsobených situaci v konkrétní zemi. U nás třeba máme projekt Mladé hlasy. Jde o časosběrný výzkum, který děláme více než 20 let a který mapuje názory dětí a mladých lidí na život, rodinu, školu, budoucnost, společnost. Díky tomu jsme schopni identifikovat v každé generaci dětí problémy, které ony samy vnímají jako největší. Často je to jiný pohled než mají dospělí. Nyní s napětím čekám na to, co s českými dětmi udělala válka na Ukrajině a soužití s ukrajinskými spolužáky. Výsledky letošního dotazování bychom měli mít na přelomu října a listopadu.
 V čele české pobočky UNICEF stojí již přes dvě desítky let. „Má práce je o překonávání překážek. Člověk se musí smířit s tím, že ne všechno jde vyřešit a že jsou věci, které se zkrátka nepovedou,“ řekla Pavla Gomba v jednom z dřívějších rozhovorů. |
A jak se v Mladých hlasech projevil covid?
Během těch dvou pandemických let jsme realizovali dvě šetření – na začátku roku 2020 a pak na konci loňského roku, když už pandemie doznívala. A bylo strašně zajímavé, že děti v Praze prožívaly covid jinak než děti v malých obcích. V Praze byly nejpozitivnější co se týče online vzdělávání. Zhruba polovině vyhovovalo. Zároveň si děti v Praze a ve velkých městech dokázaly mnohem více udržet svůj životní rytmus a standard. Vesnické děti a děti z chudých rodin to vše vnímaly daleko negativněji. A ten rozdíl byl skutečně výrazný. Tyhle děti opravdu chtěly chodit do školy, distanční výuku vnímaly jako velkou nevýhodu. Chybělo jim zázemí, které potřebovaly a to nejen ve smyslu kvalitního připojení, ale také ticha a klidu a vadilo jim být pořád s rodinou. Starším dětem pak chyběl sport a kroužky a mnohem více se u nich projevovaly obavy a úzkost. Třeba u dětí samoživitelů tam byl strach, aby jim neumřel ten jediný dospělý, kterého mají. A objevil se ještě jeden zajímavý fenomén, pro který nemáme vysvětlení. Po celých dvacet let totiž byly výsledky regionálně stejné, ale loni poprvé děti na Moravě byly méně šťastné, méně pozitivní, více se obávaly budoucnosti, daleko problematičtěji vnímaly své vztahy k rodičům...
Já bych to čekala přesně obráceně. Vždyť na venkově si děti měly kde hrát a kde se scházet...
Ano a přesně z toho důvodu to pro nás bylo také překvapující. Ale právě proto v tom vidím přínos. V té souvislosti mě napadá jedno starší dotazování z roku 2008, kdy jsme se ptali: Jak bezpečně se cítíš ve svém okolí? Tehdy asi čtvrtina dětí řekla, že se bezpečně necítí. Bylo to v době, kdy se nevedly policejní statistiky, které by sledovaly dětské oběti kriminálních činů a policie sledovala jen mladistvé pachatele, ale nikoli oběti. Takže toto byl jediný zdroj nějakých dat. A tehdy to bylo také překvapivé, protože se ukázalo, že děti se cítí mnohem méně bezpečně než jsme my dospělí předpokládali. A byly tam opravdu velmi upřímné – z dnešního pohledu nekorektní – odpovědi typu: „Kolem bydlí samí cikáni, takže se bojím, protože se tu pořád potulují.“ Je potřeba si uvědomit, že šlo o jejich pocity, o to, jak a co v danou chvíli prožívají, nikoli o objektivní fakta. A ony řekly věci, které si my dospělí zcenzurujeme.
Proměnilo se vnímají bezpečnosti v čase?
V loňském roce se zlepšilo a letošní výsledky očekáváme s napětím. Ale já bych chtěla upozornit ještě na jednu otázku, kterou v rámci Mladých hlasů také pokládáme, a sice, ke kterým dětem se společnost nechová férově. V roce 2001 na prvním místě byly děti s postižením. Je zřejmé, že v tomto jsme jako společnost udělali velký pokrok a děti to vnímají. Při tom posledním výzkumu se nám do popředí dostaly děti z chudých rodin. Vysvětlujeme si to tím, že sociální nůžky se ve srovnání s dobou před 20 lety hodně rozevírají a děti velmi citlivě vnímají jaké kdo má oblečení a jaký mobil.
Pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní. Je to paradox, říká Gomba |
Aktuálně vám ale běží ještě projekt Dítě Česka...
Ten nápad vznikl spojením několika věcí. V České republice žije spousta opravdu talentovaných, nadaných a velmi aktivní dětí, ale většinou se o nich neví dál než v jejich škole či obci. Takže to bylo jeden impuls. Tím druhým bylo uvědomění si, že každá společnost má nějaké hodnoty, které oceňuje a uznává veřejně, ale pro děti tady nic takového není. A ve stejné době časopis Newsweek vyhlásil anketu Child of the Year. Takže jsme si řekli, že by bylo fajn ocenit a veřejně poděkovat aktivním dětem a mladým lidem.
A není tady už podobných anket dost?
Existují různé soutěže, třeba Zlatý oříšek pro děti s uměleckým nadáním, České hlavičky pro nejchytřejší děti či ocenění za hrdinské činy, ale není cena, která by spojovala všechno dohromady. Takže my hledáme děti, které jsou nadané, které jsou chytré, dobře prospívají ve škole a současně dělají něco prospěšného pro své okolí. A tím prospěšného není myšleno vytáhnou topícího se z rybníka, byť to je pochopitelně též poděkováníhodné, ale dlouhodobá aktivita. Současně to nedělají jen pro sebe, ale jsou inspirací pro své vrstevníky, které do své práce zapojují.
Letos máte druhý ročník, jak dopadl ten první?
Když nám začaly přicházet nominace a my jsme viděli, jak skvělé děti u nás jsou, tak jsme si ověřili, že to má smysl. Na počátku jsme zvažovali, zda zavádět věkové kategorie, protože je velký rozdíl mezi desetiletým a sedmnáctiletým. Ale nakonec jsme se rozhodli udělat to co nejjednodušší a raději jsme sestavili kvalitní porotu, která je schopná vidět to výjimečné i v desetiletém člověku. Vybíráme dva vítěze – jednu dívku a jednoho chlapce.
Takže kdo loni vyhrál?
Sedmnáctiletá Daniela z Prahy a 14 letý Jenda ze Sokolova. Jendu nominovala ředitelka školy, do které chodí, a říkala k tomu: „My víme, že je skvělý, nadaný a báječný, ale ani jsme nepočítali s tím, že může vyhrát.“ Bylo vidět, že má opravdu radost, protože Sokolov je taková výspa, o které se podle ní v mediích zpravidla nepíše nic pozitivního.
Aktuálně běží nominace druhého ročníku?
Ano, nominovat je možné do konce října, vyhlášení bude na Světový den dětí, což je 20. listopadu, který slaví UNICEF po celém světě.
Co vítězové získávají?
Řada soutěží dává finanční nebo hmotné ceny, ale my děti nechceme motivovat penězi. Naše vítěze propojujeme s ambasadory UNICEF na celém světě a postupně vzniká komunita aktivních dětí a mladých lidí, kteří jsou spolu v kontaktu i jinak než přes sociální sítě. Smyslem naší ankety je dát dětem prostor k vyjádření názorů a postojů. Vítězové opakovaně mají možnost vystupovat v České televizi i v Českém rozhlasu, mají prostor na našich profilech a počítáme s jejich zapojením do projektu Mladé hlasy. Loni v prosinci bohužel kvůli covidu nemohli cestovat do New Yorku na globální mládežnické fórum, tak věřím, že to vyjde letos a že se budou moci zúčastnit nejrůznějších mládežnických setkání, třeba v rámci předsednictví České republiky v EU. Určitě se podívají do Bruselu a do Ženevy. Snažíme se, aby poznali, jak funguje mezinárodní dění. A vyhlášení, na které budou pozvány celé rodiny, bude v Karolinu, což je, myslím, také zážitek. A je to vlastně i tak trochu poděkování rodičům, že své děti vedou správným směrem.
Děti chtějí Česko bez kriminality a kůrovce, každé páté chce žít v zahraničí |
Podmínkou účasti je tedy angličtina?
Nemusí to být nutně angličtina. Letos máme mezi nominovanými třeba vítězku olympiády z francouzského jazyka. Nicméně jazyky dnes pro tuto generaci nejsou problém.
Znamená to, že tomu dítěti otevíráte dveře třeba ke studiu na zahraničních univerzitách?
Takhle bych to úplně neřekla, ale pozná světové dění, pozná, jak probíhají mezinárodní konference, jak fungují mezinárodní procesy, kdy třeba reportujeme o dodržování lidských práv, jak funguje OSN, což – věřím – se mu bude v budoucnu hodit.
Říkala jste, že české vítěze propojujete s dětmi a mladými lidmi v zahraničí. Znamená to, že stejná anketa běží i jinde ve světě?
Ne úplně. Časopis Newsweek v tom pokračuje a naši kolegové v zahraničí také vytvářejí svou síť dětských a mladých ambasadorů, ale vytvářejí ji jiným způsobem.
Kolik máte letos přihlášených?
Máme zatím desítky a chtěli bychom stovky. Trochu nás trápí autocenzura a přehnaná skromnost. Hodně učitelů, ředitelů nebo třeba vedoucích kroužků si říká, ano tady Monika je fajn, je šikovná, nadaná, výborně se učí a dělá toho hodně, ale to není nic výjimečného. A já je přesvědčuji, že to výjimečné je, aby ho nebo ji přihlásili, protože – pokud nic jiného – i to je pro dítě uznání a motivace k další činnosti. Prostě přílišná skromnost je největším nepřítelem této ankety, a proto chci vyzvat všechny ředitele, učitele, vedoucí kroužků i rodiče, aby takové dítě přihlásili. Už tím, že ho přihlásí, mu poděkují a dají mu najevo, že si jeho práce cení.
Asi se vám schází nominace spíše starších dětí...
Měli jsme i pětiletou klavíristku, ale spíše jsou to starší děti. Obecně se v nominacích odráží aktuální dění ve společnosti. Loni dominoval covid a dobrovolnictví, které s ním souviselo. Letos se zatím hodně objevuje pomoc Ukrajině. Mezi nominovanými máme třeba šestnáctiletou Anežku z východních Čech, která se účastní matematické, chemické a francouzské olympiády, hraje na klavír a varhany, vede skautskou družinu a má spoustu další aktivit. A navíc ve škole vede charitativní bufet a veškerý zisk věnovala na pomoc ukrajinským dětem. Anebo Venca z Ostravy, který maluje, hraje na bubny a věnuje se záchranářství jako figurant i jako pomocník horské služby a zdravotník. A ještě učí menší děti první pomoc.
