Šest dní poté, co Rusko napadlo její vlast, se v Česku žijící ukrajinská filmařka Oksana Moiseniuk rozhodla natočit dokument o tom, jak tuto těžkou situaci prožívají její krajané.
„Na přípravu jsme měli jednu noc,“ vzpomínala na úterním zahajovacím ceremoniálu jihlavského festivalu. Během mimořádně krátké doby musela pro svou myšlenku přesvědčit osm protagonistů svého filmu a také osm štábů, které s nimi poté strávily titulní osmý den války.
„Bylo pro mě důležité natáčet právě po týdnu toho válečného tažení,“ uvedla režisérka jeden z důvodů, proč si jako určující číslo svého snímku zvolila osmičku.
„Ale nejdůležitější bylo, že ten den v Minsku probíhalo druhé kolo mírového jednání mezi Ukrajinou a Ruskem, a my jsme strašně věřili, že to skončí, že prostě nemůže ta absurdní situace přetrvávat dál. Měla jsem takové naivní přání, aby se ten film jmenoval Poslední den války. Bohužel včera to bylo přesně osm měsíců, co ta hrůza pokračuje,“ připomněla v úterý Oksana Moiseniuk. „Tak nám jenom zbývá věřit, že to skončí a že konečně přestaneme počítat.“
Putler se spálil
Osmička protagonistů skládá pestrý (byť samozřejmě ne vyčerpávající) obrázek ukrajinské diaspory v Česku. Dominují mu ti nejaktivnější: zejména podnikatelka Líza, která udivuje svou zdánlivě nezdolnou energií. Pořádá humanitární sbírku pro svůj rodný Charkov, odkud se zároveň snaží na dálku dostat svou sestru a neteř. Dozvídá se od svých blízkých zprávy z devastované země a zároveň v Česku organizuje dětskou narozeninovou oslavu. Kromě toho je v pátém měsíci těhotenství...
Lízino efektivní úsilí má svůj protějšek ve snaze Vladyslava a Ivana zorganizovat z kanceláře na pražském Černém Mostě dodávku sedmi tisíc neprůstřelných vest z Číny na Ukrajinu. Příběh, který může připomenout horečnaté nákupy ochranných prostředků na počátku pandemie, se potápí do frustrace a hořkosti z nespolehlivosti partnerů, kteří naléhavost transakce neprožívají zdaleka tak bytostně jako Ukrajinci.
Do pomoci s ubytováváním ukrajinských rodin se pustil řidič městského autobusu Pavel, jinak ukrajinský folkový zpěvák – také on zažívá vedle úspěchů i komplikace. A dostaneme se s ním až na panství Matěje Stropnického.
Nálož emocí do filmu přináší rozhovor dvou žen v dodávce se zakarpatskými uprchlíky, která míří z Budapešti do Prahy. V jejich dialozích se odráží čerstvá zkušenost z bombardované země, kterou musely opustit, ale také bezprostřední vnímání tamních poměrů. Díky tomu ve snímku zazní i tóny, které se v běžném referování o ukrajinském konfliktu tolik neobjevují: třeba rozhořčení nad tím, jak se prý na západ Ukrajiny přesouvají milionáři z východu a vesele si tam užívají.
Film 8. den války v Jihlavě soutěží v sekci Česká radost, k vidění bude na festivalu ještě 27. října večer. |
Zároveň v jejich hovoru zní nefalšovaná národní hrdost a pochopitelná nenávist vůči „Putlerovi“, který si nezaslouží nic než pohřbít zaživa. Tady zatím zůstalo pouze u přání, ale v tom, že si Putin pro svou zdánlivě snadnou a rychlou agresi vybral špatný cíl, se protagonistky dokumentu v onen osmý den války nespletly.
Zkušenost běžného Ukrajince v zahraničí intenzivně vyzařuje z příběhu party ukrajinských dělníků a uklízeček při dokončovacích pracích na velké stavbě v Mladé Boleslavi. Smutek, strach ze všech škod, které válka napáchá, odevzdanost boží vůli, téma povolávacích rozkazů a ve vzduchu palčivá nevyřčená otázka, zda by měli mladí muži dál budovat české domy, nebo odejít na frontu.
Celková výpověď dokumentu, jehož střihové skladby se ujali Tomáš Bojar a Šimon Špidla, je mimořádně intenzivní díky síle okamžiku, kterou se podařilo zachytit – včetně všech nejasností, nejistot, mýtů a neučesaných emocí.
