Objevil jsem zdejší moštárnu asi před osmi lety a už tehdy to vypadalo, že tu platí „vesnická“ pravidla stará desítky let. Ostatně i samotná budova vypadá jako z jiné doby. Z fleku by mohla posloužit coby filmové kulisy. Mladí nadšenci tu moštují každé pondělí od 15 hodin.
Přijíždím po půl páté, auta stojí všude okolo a fronta se táhne z malé předzahrádky až na chodník.
Parkuji o dva domy dál. Přede mnou je tak deset lidí, to si počkám dvě hodiny, možná víc. Vracím se alespoň pro prázdný barel, aby mi držel místo.
„Přijel jsem o chvíli později, ale je tu plno jako obvykle,“ utrousí muž, který dorazil přede mnou. Také on posouvá symbolickou bedýnku. V kufru má pět jutových pytlů jablek. Jde to pomalu, čekající klábosí. Většina sem jezdívá s jablky pravidelně. Někteří se podle tváří poznávají, byť se znají jen z fronty před moštárnou.
„Když jsou příjemný lidi, tak to jde. Hezky se to tady stráví,“ nelituje hodiny čekání Zbyněk Dolejší. K moštování vozí jablka ze svého sadu už desítky let.
„Začínal jsem v této moštárně už před 30 lety, ale protože sad je velký a jablek moc, vozil jsem je později jinam, kde jen vysypete jablka a za pár dní si vyzvednete hotový mošt. To ale není ono. Člověk má mošt ze společných jablek a ne ze svých,“ vysvětluje, proč se na Plácky vrátil.
PET lahve zdržují
Moštárna na Pláckách, stejně jako řada dalších malých v regionu, pracuje jednoduše. Omytá a případně vykrájená jablka se tam nejprve podrtí a drť vysype do forem vyplněných plátny. Do velkého hydraulického lisu se vejde několik pater oddělených děrovanými deskami. V tu chvíli se z výlevky začíná řinout jablečná šťáva.
Než se pustí do práce vlastní lis, první desetilitrový kbelík je plný. Hotový mošt před zraky majitele jablek míří rovnou do jeho nádob. Někdo má 30litrové barely, jiný demižony, ve frontě jsou i lidé s 5litrovými kanystry či s PET lahvemi.
„Ty vidíme neradi, protože nás to zdržuje. Lahev má malé hrdlo a než se naplní, trvá to. Lis pak musí čekat,“ vysvětluje Martin Tomášek, který má dnešní směnu v moštárně na starosti.
Fronta přede mnou se posouvá pomalu, a tak mám možnost poznávat další zákazníky.
„Naše zkušenost je, že z jedné přepravky je 10 litrů moštu. Jezdíme sem za sezonu třikrát, většinou se čtyřmi nebo pěti bednami. Doma to zavařujeme do sklenic, protože do mrazáku se nám vejde jen pár lahví,“ říká starší paní představivší se jako Jarča.
Ve frontě poznávám i tvář známou ze studií. Dvacet let jsme se neviděli a sejdeme se v moštárně.
„Jezdíme sem skoro každý týden, jak se nám daří nasbírat padaná jablka. Nejlepší mošt je totiž čerstvý,“ upozorňuje mě Arnošt Mareš, „jindy to bývá tak do hodiny, ale čím víc je podzim, fronta se zvětšuje. Člověk se tady alespoň zklidní.“
Fronta, která zklidní
To je to správné slovo – zklidnění. Zajímavé je, že tu není příliš mnoho tváří upjatých k obrazovce mobilu. To se vidí málokdy. Na řadu přichází Zbyněk Dolejší. Od auta nosí jeden pytel za druhým.
„Odhaduju to tak na 150 litrů. Všechno budu zavářet vlastníma silama. Mám to asi tak do čtvrtka,“ prohodí, když vysype do drtičky poslední pytel.
Spěchám k autu, abych nezdržoval. Venku už vládne tma, je po 19. hodině, takže zavírací dobu moštárna už o hodinu a půl přetahuje.
„To už jedeme přes čas?“ diví se Martin Tomášek a úsměvem dává najevo, že zavírací hodina tady neplatí, „letos to zatím není tak hrozné. Většinou končíme kolem 20. nebo 21. hodiny, ale když jsem tady byl poprvé, před třema lety jsme jeli i do půlnoci.“
Přináším z auta přepravky, velký kanystr i pětilitrové lahve s velkým víkem. Za dveřmi pro jistotu připravím i tašku s petkami, kdyby bylo potřeba. Jablka jsou mezitím podrcena a míří na lis, který obsluhuje Patrik Janko.
Místo do hospody chodí kamarádi moštovat
Stejně jako jeho parťák jde o třicátníka a mně vrtá hlavou, proč nesedí doma s rodinou nebo někde v hospodě.
„Mám tu partu kamarádů, se kterými chodíme na turistiku. Oni chodili sem, tak jsem začal taky,“ vysvětluje, proč se přidal k moštování.
Žádná lukrativní brigáda to nebude. Za litr moštu vybírají sedm korun, půlku posílají místnímu zahrádkářskému svazu, kterému moštárna patří. Z druhé půlky ještě poplatí opravy a údržbu.
„Jde hlavně o partu, která se tu schází. Je to odreagování. Naši kamarádi to převzali od starší generace. Točíme se tady ve třech partách. Místo v hospodě se sejdeme tady,“ říká Tomášek.
Mezitím se ze mě stává brzda. Barely jsou plné a já rychle přelévám mošt do petek. Nakonec si odvážím skoro 70 litrů.
„My vám to zdržení odpustíme,“ říká smířlivě Martin Tomášek, když po víc než třech hodinách odnáším věci zpět do auta.
„Tak za čtrnáct dní znovu,“ loučím se a přemýšlím, kde zůstal demižon po babičce.
