Kam zmizel další mlíkař?

Jeho filosofické texty jsem měl rád. Nejhorší na tom je, že „odejitý“ bloger mizí beze stopy. Nezůstanou po něm ani staré články. Je mi to líto. Čímpak si to asi vysloužil? To už nezjistím. Jistě to bylo něco, co nebylo vhodné dál šířit, protože z hlediska administrace blogu to byla dezinformace, tedy nepravda či lež. Proč je asi oblíbený vtípek: „Jaký je rozdíl mezi dezinformací a informací? Nevím. Půl roku“. V novější verzi jsou to už jen tři měsíce.

Jsem stejný ročník narození jako náš premiér a jako můj oblíbený komik z dob „České sody“ Petr Čtvrtníček, který je nyní tváří nové očkovací kampaně proti Covidu. Dva stejně staří Petrové jsou očkovaní, premiér určitě 3x, druhý Petr se nechal očkovat v přímém přenosu počtvrté (pokud jsem to dobře pochopil).

Oba dva Petrové Covid prodělali, dokonce nová tvář kampaně poměrně těžce. Očkování věří a zdá se, že nemají žádné pochybnosti. Přeji jim hodně zdraví, a k tomu ještě dlouhý život. Už sice vědí, že je vakcína nechrání ani před reinfekcí ani před přenosem nákazy na druhé, ale věří, že ochrání jejich život před těžkým průběhem a smrtí.

Před smrtí na Covid. Před smrtí z jiné příčiny, např. autohavárie, je očkování neochrání. Očkovaný nejsem, nemoc jsem také prodělal. Bylo to intenzivní, leč poměrně krátké. Jsme všichni tři stejně staří, mohli bychom se nabídnout např.  k desetiletému výzkumu, kdy se budou sledovat naše onemocnění a samozřejmě do těch 68 let může někdo z nás už i zemřít.

Pokud bychom to měli vysledovat dle dřívějšího zapáleného boje (vaxerů a antivaxerů) na sociálních sítích, už bychom podle jedněch nebo podle druhých měli být již mrtví, nebo zemřít brzy.

Tato „zvrácená“ soutěž mezi námi třemi staršími pány má jednu nevýhodu. Kdyby nedejbože zemřel některý z Petrů, tak já se to dozvím, protože to jsou známé osobnosti a bude to zaznamenáno v médiích. Pokud bych ale zemřel já, nemají se to pánové, jak dozvědět. Virtuálně známý jsem jen tady na blogu, a to je marginální záležitost a pak hlavně v lokalitě, kde žiji.

A tady na blogu mohu také rychle „zemřít“, stačí napsat něco ne(v)hodného, co nebude vyhovovat kodexu nebo zásadám komunity.  Ani tak se nebojím, že by mě v tom ohrozilo neočkování a nějaká nová mutace, ale spíš má „nevymáchaná huba“. Tedy správně řečeno, ehm napsáno: nějaká neodbytně dotěrná myšlenka a svrbějící prsty na klávesnici, co si řeknou k čertu s autocenzurou. Nebo se jen přihodí nevyhovění něčím (dle mé úvahy) naprosto neškodným a bude následovat absurdní výmaz blogera.

Blog idnes zasáhlo něco jako „vymírání druhů“ a tím je oslabena původní bohatá různorodost, moderně diverzita. Nejlepší fór je, že ti nejvíc křičící zastánci diverzity, ji neustále zmenšují.

Osobně nevím, co přijde dřív, zda administrátorský výmaz, nebo zda spáchám „rituální blogerskou sebevraždu“ a skončím zde nejen se psaním, ale i se čtením. Ještě tu poměrně dost blogů čtu a většinou mě baví, ale mí oblíbení autoři ubývají, nebo přestávají tak často publikovat.

Ale nacházím náhradu. Díky zákazu v rádiích jsem znovuobjevil Ivana Hoffmana. Text dávám přímo do Hyde parku, protože se sem hodí a také, protože jsem si dovolil jednu úvahu Ivana Hoffmana níže citovat.

V dobách hlubokého míru, kdy život plyne jako líná řeka, kdy jsme smířeni s minulostí a neřešíme budoucnost, neboť nám vše dává smysl teď a tady, necháváme péči o věci veřejné těm, kteří se na nic pořádného nehodí, ale hodně si o sobě myslí, těm co se rádi předvádějí, libují si v intrikách, a na společnosti, které by měli sloužit, se pouze přiživují.

Když se pak nad světem kupí mraky, když kvapem bere za své, co jsme měli za samozřejmé, normální a jisté a za humny když slyšíme válečné bubny, tehdy sklízíme plody své apolitické občanské naivity a otráveně sledujeme, jak naším jménem rozhodují lidé, kteří se nikdy neměli stát politiky, neboť jim chybí úroveň, odpovědnost a rozum.

To je ta chvíle, kdy z letargie procitá občanská společnost, kdy se demokracie vrací ke kořenům, od vlády nad lidmi k vládě lidu. To je ta chvíle, kdy těžkne slovo, které pozbylo váhu v časech, kdy stačilo mluvit prázdně, neboť poptávka po pravdě, jež osvobozuje, chyběla.

Cítíme, že doba, která nastala, je přelomová. Panující společenský systém přežívá už jen ze setrvačnosti. Místo prosperity nabízí chudobu, místo plurality myšlení povinná dogmata, místo konsenzu nabízí konfrontaci, místo míru válku. Sedíme v lokále, ve kterém vrchní hlásí: „Závěrečná!“ Systém, ve kterém žijeme, má už jenom minulost. Chodíme kolem něj po špičkách, jako kolem kobyly v posledním tažení. Nikdo nechce být potrefen jejím kopytem, když je tu naděje zařadit zpátečku a vycouvat z dnešního marasmu do bodu, kdy svět byl ještě v pořádku. Anebo kdy ještě nebyl v naprostém nepořádku, neboť nebyl decimován bezohledností, chamtivostí a fanatismem.

Sbíráme odvahu brát si zpátky, co je naše. Brát si to, na čem nám přestávalo záležet, o čem jsme soudili, že je to marginální anebo zbytné. Předně je to právo na svobodné vyjádření jiného názoru, než je ten oficiální, jediný správný, povolený. Je to právo hledat alternativy k tomu, co údajně nemá alternativu. Cítíme, že je třeba vzít si zpátky právo na sebeurčení, bez kterého si nelze vzít zpátky náš stát, dědictví po našich předcích, vzít si zpátky půdu pod nohama. Sbíráme odvahu ke svobodě, jež je na rozdíl od svévole či libovůle provázena odpovědností a respektem ke svobodě jiných.

Je před námi úkol najít v chaosu původní řád. Je to úkol přesahující možnosti jednotlivce. Proto se kolem sebe rozhlížíme, zjišťujeme, kdo už prozřel, kdo se vymanil z matrixu, odolal propagandě a myslí nevymytým mozkem. Hledáme k sobě cestu. Mluvíme spolu. V naději, že z těch rozhovorů vzejde něco dobrého. Abychom, až se rozplyne mlha, neopakovali staré chyby, abychom toho, co si vezmeme zpátky, byli hodni.

Nemusím uvádět, že tento text mi mluví z duše.