Manderley (neplést s Manderlay) je velkolepé sídlo, jehož majitel Maxim de Winter (vlastně poměrně politováníhodná postava) právě tráví čas v Monte Carlu. Nedávno přišel o svou milovanou ženu Rebeccu. Teď se setkává s paní Van Hopperovou, kterou už zná. A krátce předtím, na útesu nad mořem, poprvé potkal její mladou, v milostných vztazích nezkušenou společnici. Nepotrvá dlouho a dohodnou se, že se stane novou paní de Winterovou. Při příjezdu na Manderley nepanuje nejlepší počasí, což jakoby předznamenalo fakt, že hlavní hrdinka nebude zažívat jenom šťastné chvíle. Na tom bude mít svou zásluhu také hospodyně paní Danversová v podání Judith Anderson, která se od prvního momentu tváří dosti nepřátelsky. Přeci jen bývalou paní domu měla moc ráda. Pan de Winter má evidentně pořád problém na Rebeccu zapomenout, o čemž svědčí jak její pokoj, uchovávaný jako svatyně, tak iniciály ‚RdW‘ nacházející se na všem možném.

Na první pohled to vypadá, že služebnictvo tvoří samí zvláštní lidi – jedni z těch, kteří obvykle skrývají nějaké to děsivé tajemství. Z tohoto úhlu Rebecca připomene gotické horrory, jaké podle předlohy E. A. Poea, potažmo H. P. Lovecrafta, natáčel o 20+ roků později Roger Corman, ačkoli u něj byla atmosféra ještě působivější a preciznější, čemuž pomohla skutečnost, že natáčel barevně a měl jasnou vizi. Alfred Hitchcock natáčel poprvé americký film (jeho tradiční cameo bylo dodrženo). V jeho tvorbě ponurá atmosféra málokdy podporovala napětí (na rozdíl od děl Johna Carpentera, Matta Reevese či Briana De Palmy), v naprosté většině případů šlo čistě o obavy z toho, že se sympatické postavy ocitly v nebezpečí.

Jako některé další Hitchcockovy bijáky, ani Rebecca se nevyhne pomalejšímu tempu, během kterého nedojde na žádný okamžik, který by přinutil výrazně zbystřit pozornost. Navíc se občas delší dobu chystá něco, o čem přesně víme, jak to dopadne – viz kupříkladu oblékání hlavní hrdinky do šatů jedné „předkyně“ pana de Wintera, přičemž jí tyhle šaty nepřekvapivě doporučila paní Danversová, u které víme, že zřejmě bude chtít hlavní hrdince škodit. Otázka zní, v jaké míře. S velkou pravděpodobností jí bylo i hned jasné, kdo má na svědomí rozbitou sošku v ranním salonku, ale schválně to rozmázla, aby novou paní de Winterovou uvedla do rozpaků a výčitek. Hospodyně dobře ví, jak je paní hodná a jak chce s každým dobře vycházet, až jí Maxim (Laurence Olivier) vytkne, že se chová jako služebná.

 










 

Hlavní postavě, kterou velmi pěkně ztvárnila Joan Fontaine, věříme a její příběh nás zajímá, přestože se za celou dobu nedozvíme její křestní jméno. Chybí i v knižní předloze od Daphne du Maurier, podle níž Alfred Hitchcock (aka Hitch, without cock) natočil coby svůj předchozí počin už Hospodu Jamajku. Je fakt, že ač obě nejvěhlasnější Selznickova díla, tj. Jih proti Severu a Rebecca, mají ve svém středu ženu a v obou se vyskytuje romantická linka (ačkoli u téhle ani záběry z líbánek nepřesvědčí, kdežto u Scarlett O’Haraové a Rhetta Butlera není pochyb, že jsou dosebe opravdu zamilovaní. Přitom se nedá ani v jednom případě tvrdit, že bychom sledovali červenou knihovnu. V obou se totiž řeší i seriózní, velmi nosné a důležité věci. Rebecca začne pořádně nabírat na obrátkách až po druhém plotpointu, který přesně podle scenáristických pouček stáčí děj docela jiným, nečekaným směrem, což přínáší poměrně intenzivní třetí dějství, jaké vygraduje nečekaně akčním finále. Tedy ne až tak akčním, jako třeba v Na sever severozápadní linkou.

Rebecca je jméno postavy, kterou sice neuvidíme, ale jako duch se line celým příběhem. Její přítomnost na Manderley je v podstatě hmatatelná, přestože film nespadá do žánru nadpřirozeného hororu. Takový Robert Rodriguez viděl Rebeccu v docela brzkém věku, protože se stejně jmenuje jeho ségra (ta, která v krátkometrážním Bedheadu získala telekinetické schopnosti). Nedá se však tvrdit, že by pozdějšího režiséra oblíbené mexické trilogie či Sin City nějak výrzaně ovlivnila, byť své nesporné kvality nakonec rozhodně má (včetně symbolismu v případě pokoje titulní figury, který představuje pověstné zakázané ovoce), nicméně obecně ne až takové, aby se pro jiné tvůrce stala velkou inspirací. Přestože v rámci Hitchcockovy filmografie zůstává oproti některým jiným projektům (Psycho, Okno do dvora, Vertigo) neprávem nedoceněna.

P. S.: Netflix to se svou verzí úplně nevychytal.

FILM NA BLU-RAY JE MOŽNÉ SEHNAT TŘEBA TADY

FOTO: noirfilmfestival.cz, cinema.de