Písecký svět

Patříte k žákům filosofa Jana Patočky. Jak vnímáte dnes dynamickou dobu 60. let minulého století, ze kterých jste vzešel? Doznívá něco z té doby až do dnešních dnů?

Šedesátky byly poslední velkou stylotvornou epochou, na západě, přišla velká vzpoura mládeže proti pokrytectví „systému“, jak se tenkrát říkalo, přišly písně Boba Dylana, u nás pak nová filmová vlna, epochální román „Žert“ Milana Kundery, a také velká „hrabalovská“ oslava života v meziprostorech na periferiích dějin, kam se přestěhovali lidé, vyhnaní válkami a totalitarismy dvacátého století ze svých životních světů. Nicméně pro mě jako studenta na pražské „Fildě“, byl jádrem té doby pokus reformních komunistů vrátit do naší země legalitu, právní stát, který sami zničili. Ortodoxní komunisté pojímali svůj mocenský systém jako legitimně nastolený výjimečný stav, nutný k vyvlastnění buržoazie. Věřili, že ústavní práva ještě občanům dát nesmějí, třídní nepřítel by je zneužil ke kontrarevoluci – návratu ke kapitalismu. Reformní komunisté naopak věřili, že třídní boj skončil, občané socialismus přijali za svůj, proto je třeba vrátit jim jejich ústavní práva na svobodu slova, pohybu, shromažďování, iniciativy atd. A legalitě je třeba podřídit i moc komunistické strany, která stála nad Zákonem! Smířit socialismus s občanskými svobodami, se tomu říkalo. Já nikdy nebyl komunista, ale donkichotský boj napravených komunistů za návrat k legalitě ve mně dodnes vzbuzuje určitou úctu, i přesto, že dílo se nezdařilo, moc strany se zákony spoutat nenechala, na obranu své neomezené moci si neváhala pozvat i „cizí vojska“. Mnozí z reformistů skončili v exilu jako já, jiní v disentu nebo byli odsouzeni k živoření. A v exilu jsem rychle pochopil, že přes všechny historické rozdíly boje západní mládeže měly podobný cíl – spoutat zákonem byrokraticko-průmyslovo-vojenského molocha, který si ve studené válce zvykl na „absolutní moc“.    

Přednáška v písecké knihovně má název Od demokracii k pléthokracii. Odkazuje na titul Vaší nové knihy. Mohl byste čtenářům přiblížit, co znamená čas pléthokracie?

V podtitulu mé knihy se říká „když části jsou větší než celky“. Chci tím říci, že komunikační a informační revoluce umožnila lidem propojovat se v různá kritická množství a být tak větší než celky, které je reprezentují. Studenti angažující se třeba v protestech proti určitému pojetí gymnasiální výuky se mohou rychle propojit s mnoha jinými protestujícími napříč celým světem a jsou tak větší než instituce, k níž patří. Realizují tak utopii Václava Havla: místo stran a permanentních struktur, tekuté, solidární skupiny, které se formují spontánně k realizaci určitých cílů, funkcionáře nepotřebují: orientují se na smysl svého jednání, ne na boj o politickou moc, jsou výrazem „intencí života“, ne „intencí struktur“, které se všechny ostatně dají redukovat na jedinou – další růst moci funkcionářů. V západní tradici politické filosofie je multitudo, řecky pléthos, jen neukázněné množství lidí, které vzniklo rozpadem „lidu“ reprezentovaného vladařem pod tlakem třeba hladu, strachu, paniky. Tento „rozpadlý“ lid je vnímán jen jako ohrožení „klidu a pořádku“. Ve věku globalizace můžeme pojmem pléthokracie označit množství jednotlivců, kteří zůstávají singularitami, nehledají žádný permanentní celek, k němuž patřit. Umějí se sami dočasně sjednotit k dosažení cílů, které považují za „smysluplné“. „To, co je na vymření, není politika tout court, ale historická politika založená na stranách, třídách, pevných sociálních rolích, politických manifestacích a programech … – napsal Luciano Floridi v knize Čtvrtá revoluce: Jak infosféra mění tvář lidské reality (2019). Chtěl tím říci, že úpadek autority „politický struktur“, je vyvažován stále rozsáhlejším využíváním nových forem kolektivních akcí, jako jsou globální hnutí, mezinárodní mobilizace, crowdfunding, občanský aktivismus, dobrovolnictví.

V podtitulu knihy píšete také o „světovém duchu, který spadl z koně“.  Můžete tuto myšlenku rozvést?

Hegel viděl Napoleona 13. října 1806 projíždět městem den před vítěznou bitvou u Jeny a ještě toho dne napsal v dopise jednomu svému příteli o „wunderbare Empfindung“, o velkém zážitku: Císař, tato světová duše soustředěná jen na jeden cíl, nemůže nevzbuzovat údiv, jak ze sedla svého koně podřizuje svět vyššímu hledisku a dělá tak z jeho temných částí jeden osvětlený celek. Pro Hegela jsou světové dějiny arénou, kde spolu bojují jedna pravda proti druhé pravdě, vítězná pravda vnáší do světa sjednocující hledisko: fragmenty našich životů se přestávají jevit jako epizody kronik a mění se ve „světové dějiny“, které „lstí rozumu“ (skrze jedince ale bez jejich vědomí) „uskutečňují vládu pravdy“ na této zemi. Víra v dějiny ještě přetrvává, ale Hegelův „světový duch“ na koni, který by je měl řídit, se stále více podobá Důmyslnému rytíři don Quijotovi de la Mancha v sedle kulhající kobyly Rosinanty. V postmoderní společnosti vznikají nové prostory, v nichž se vedou nejen hybridní války, ale formují se v nich nové arény jednání – kyberprostor, planetární prostor, kolonizace neuronových sítí, trh se sekvencemi DNA. V těchto nových prostorech se objevují partyzáni (jako je Julian Assange), kteří tu jednají nezávisle na moci k lidské zkušenosti lhostejných (transcendentních) celků, jako jsou státy nebo vojenské a ekonomické komplexy. Odmítají především preventivní poslušnost zakódovanou v legalitě států. Jejich jednání inspiruje spíše „preventivní neposlušnost“ k legalitě systémů, které opírají svůj nárok na preventivní poslušnost o nukleární arsenály, zapříčinily klimatickou katastrofu a způsobily globální degradaci našich životních světů.

V prvních kapitolách knihy se věnujete vzniku a vývoji veřejného prostoru. V jakém stavu se veřejný prostor nachází dnes a co můžeme očekávat do budoucna?

Veřejný prostor demokratických společností je historicky vymezen zkrocením tří šelem, které hrozily ho pohltit – teologů, ideologů a davů. Zkrocení teologů umožnilo vznik (v sedmnáctém století) k náboženským pravdám neutrálního liberálního státu, který funguje jako správní stroj, jehož chladná racionalita ukončila války mezi různými vyznáními a zajistila tak občanský mír.  Na místo teologů se v posledních dvou stoletích vedrali ideologové, samozvaní zástupci Lidstva, Národa nebo Proletariátu, kteří věřili, že mají právo „změnit svět“. Po staletém konfliktu mezi velkými ideologiemi ideologové prohráli, zvítězil racionální reformismus, dnes sdílená hodnota pravých a levých stran. V první polovině dvacátého století vládl strach ze „vzpoury mas“ proti liberálnímu státu: jako součást masy sestupují lidé na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže, stávají se barbary, kteří mobilizováni novým typem politiků (Führer) odhazují morální normy jako zbytečné skrupule a jsou „všeho schopní“. Liberální stát ale dokázal davy integrovat do systému díky demokratizaci vzdělání a kultury, jejímž nejnakažlivějším příkladem byla americká popculture. V postpravdivých mělčinách globalizované mediasféry se objevila postmoderní mutace davu – davy digitální. Boj s nimi se vede pod heslem „hrozba populismu“. Jak tento boj dopadne, předpovědět neumím. A nevím ani, kdo v něm má „větší kus“ pravdy.

Už v 80. letech minulého století jste publikoval knižní rozhovor Myslet zeleň světa. Dnes ho můžeme vnímat jako vizionářský, protože naléhavost globálních hrozeb – které nazýváte hyperobjekty – mnohonásobně vzrostla. Nabízí se vůbec nějaké východisko?

Důležitá je sama metafora „zeleně světa“. Umíme myslet to, co se rodí a umírá, umíme myslet logiku ne produktivních, ale „generativních“ prostorů? Není naše myšlení příliš nastaveno na hledání věčných zákonů a esencí? Adorno napsal, že po Osvětimi filozofové už nesmějí být na straně věčných esencí, ale jen na straně pomíjejícího, ohroženého lidského těla. Ve slově „essentia“ ty dvě „ss“ mu připomínají zvůli esesáků. Dnes je „zeleň světa“, celek generativních prostorů, ve smrtelném ohrožení. Musíme si proto neustále připomínat „syllogism in grass“ (sylogismus trávy), který na úplném sklonku svého života formuloval Gregory Bateson: „tráva umírá, lidé umírají, lidé jsou tráva“. Lidé patří k trávě, s ní i umírají. Obrana trávy je obranou života na Zemi. Je Čas propustit přírodu ze zajetí v našich plánech, které se smrtí trávy nepočítají. A tedy ani s lidmi ne.

Tomáš Brandejs, nakladatelství 65. pole