Ukázka:

PROLOG

ADELE

Úterý 19. září 2017 Cape Hudson, Virginie, Chesapeakská zátoka 11.00

Ve svých téměř sto letech života Adele Jessupová už věděla, že požehnání a kletby přicházejí ruku v ruce. Láska a zrození byly vždy vyváženy bolestí a smrtí. Adele seděla ve svém kolečkovém křesle a  sledovala desítky truchlících shromážděných okolo rakve zahalené do americké vlajky. Obloha nad nimi se mračila a prudký vítr přinášející příslib deště jí nadzvedával lem černé sukně. Od scény před sebou přesunula pozornost k náhrobním kamenům, které obklopovaly čerstvě vykopanou jámu. Tyto hroby patřily jejímu manželovi a jeho bratrům. Jessupovi kluci byli všichni narozeni a vychováni na Východním pobřeží ve Virginii. Dobří, hrdí muži, kteří si zůstali věrní po celý život. Vedle ní teď seděl Samuel Jessup, její švagr, poslední ze sourozenců Jessupových. Oholil se a nechal se ostříhat. Černou uniformu námořního kapitána měl čerstvě vyčištěnou, mosazné knoflíky vyleštěné. Nicméně na sobě neměl ani jedinou medaili z těch, které během více než pěti desetiletí služby získal. Jeho vysoká štíhlá postava působila teď křehce a pravá ruka se mu neustále třásla, používal chodítko, ale kolečkové křeslo odmítal. Vždy byl příliš hrdý a paličatý, až na to doplácel.

Kolikrát už tu takhle spolu během uplynulých let seděli a truchlili nad ztrátou blízkých? Stejně jako ona i Samuel se jistě už cítil blíž mrtvým než živým. Dnes se tu sešli, aby vzdali čest památce jejího pravnuka. Scott Jessup byl námořníkem, jenž zemřel před pěti dny při pádu vrtulníku do Atlantského oceánu během bouře. Byl na záchranné misi a hledal ztracené námořníky, jejichž loď se pomalu potápěla. Jednoho zachránil, přepravil ho na bezpečné plavidlo a vrátil se hledat další. Scotta, stejně jako všechny Jessupovy muže, voda přitahovala. Vyrůstal na příbězích statečných mužů vydávajících se odhodlaně na moře a dobře chápal, že počasí a oceán dávají stejně snadno, jako berou. Scott byl hodný, opravdu statečný a někdy až příliš požitkářský, ale když zemřel, bylo mu teprve dvacet sedm.

Koutkem oka zachytila Adele záblesk pohybu za shromážděním truchlících, a tak se podívala k tepanému železnému plotu, který malý rodinný hřbitov na Východním pobřeží obklopoval. Stál tam osamocený mladý muž. Její zesláblé oči nedokázaly jeho tvář rozeznat. Předpokládala, že jde o dalšího pozůstalého, dokud se nerozešel směrem k nim. Pak poznala, že je to Scott. Adele to nepřekvapilo. Závoj dělící ji od smrti byl už tak bolestně tenký, že duchové byli viditelní úplně stejně jako živí. Scott došel ke své matce, Helen Jessupové, usazené před synovou rakví. Svírala ošuntělou Bibli a neskrývaně plakala.

Helen svého jediného syna zbožňovala a kvůli jeho smrti jí srdce puklo tak, že ho žádná slova ani činy nemohly zacelit. Scott položil ruku na matčino rameno, ale ona si toho zřejmě nevšimla. Samuel ho však také viděl, a když se ti dva setkali pohledy, kolem Scottových úst se objevil náznak úsměvu. Samuel pak ještě jemně položil ruku na Adelinu a zlehka ji stiskl. Vedle Helen seděl muž s vážným výrazem oblečený do uniformy amerického námořnictva. Rick Markham se Scottem a ostatními nosiči rakve jen nesloužil, byli také dobrými přáteli. Tmavé vlasy měl ostříhané nakrátko, takže mu ještě víc zdůraznily ostré rysy. A ačkoliv nemohl být o moc starší než Scott, jako by na ramenou nesl tíhu Atlasova břemene. Scott se na Ricka povzbudivě usmál, ale i on to přešel bez povšimnutí. Adele to všechno sledovala. Nakonec se Scott přesunul mimo shromáždění k ženě, která stála za plotem. Byla sama a vypadala ztraceně.

Adele ten pohled znala až moc dobře. S tou dívkou se sice nikdy oficiálně neseznámila, ale věděla, že jde o Megan Buchananovou. Byla Scottovou snoubenkou, ovšem před dvěma týdny se s ním rozešla. Nikdo se o detailech jejich vztahu sice nezmiňoval, avšak Adele se doslechla, že ta mladá žena zcela náhle jejich svatbu zrušila. Pokud byl Scott v životě na Megan naštvaný, tak ve smrti tomu tak zjevně nebylo. Díval se na ni milujícím pohledem, v němž nebyl ani stín výčitky. Když ji něžně políbil na tvář, Megan vykulila oči a zvedla ruku. Pomalu se rozhlédla, jako by čekala, že ho spatří. Adele se na ženu zadívala pozorněji a došla k poznání, že na první pohled na ní není jediná pozoruhodná věc. Její kulatý obličej, plné rty a zelené oči byly poměrně obyčejné, pokud se braly jako jednotlivosti. Nicméně dohromady vytvářely neobyčejný zjev. Na Megan Buchananové bylo něco výjimečného.

Další rodák Hank Garrison, také oblečený v uniformě amerického námořnictva, dal rozkaz pěti vojákům, aby pozvedli své pušky k nebi a vypálili tři salvy. Samuel sevřel okraje svého chodítka a vztyčil se do stoje. Rick se rychle zvedl a pokusil se Samuela podepřít, ale ten paličatý stařík pomoc odmítl. Nad shromážděním se rozhostilo vážné ticho a několik okamžiků se nikdo ani nepohnul. Rick pomohl Samuelovi zpět do křesla a pak společně s ostatními mariňáky došel v řadě k rakvi, kde se stejnoměrně rozestoupili po jejích stranách. Vlajku složili pečlivými, přesnými pohyby do úhledného trojúhelníku, který Rick jako zástupce národa vděčného za jeho služby předal Helen. Scott se držel poblíž své matky, která si vlajku přitiskla na hruď a roztřeseně se nadechla.

Obřad skončil a následující okamžiky byly naplněny dalšími slzami, lidé postávali okolo Helen, a než pomalu vyšli starou železnou brankou, někteří také pozdravili Adele a Samuela. „Budu hned zpátky,“ promluvila Helen. Adele zvedla pohled, když se na ni Scott podíval. Rošťácky se na ni usmál, jako když jí coby malý kluk kradl sušenky z kuchyně. „Žádný spěch,“ odpověděla Helen. Na okamžik ponechali živí Adele a Samuela zcela samotné se Scottem. Adele v nastalém tichu spokojeně seděla a byla za tuto chvíli vděčná, protože si byla jistá, že je s oběma muži takto naposled. „Ty mě vidíš, že jo?“ zeptal se Scott. Přesunula pohled z řady stromů obklopujících malý hřbitov zpět k jeho sluncem a větrem ošlehané tváři. „Ano,“ odpověděla. „Brzo půjdu za tebou, chlapče,“ promluvil Samuel. „Ano, pane,“ přisvědčil Scott. „Nemusíš na mě čekat,“ řekl Samuel. „Cestu najdu sám.“ „On nečeká na tebe,“ prohlásila Adele. „A na koho tedy?“ zeptal se Samuel. Adele se dívala, jak Helen došla k Megan. Ať už si říkaly cokoliv, nevypadalo to právě příjemně. „Na ně. Čeká na ně.“ Samuel se nadechl a přikývl. Jestli Adele se Samuelem znali nějakou pravdu, tak to byla síla nedokončených záležitostí a tajemství, která dokázala držet na zemi živé stejně jako mrtvé.

překlad Karolína Medková