OKULTNÍ DETEKTIV I. (3)

Rozkošatění předmětů doličných před tváří detektiva

„Ty pak, svatý Tomáši, jsi patronem detektivů; neboť neuznal jsi tajemství, pokud jsi nevložil prst do rány; shledav potom, že je zasazena ostrým kovovým nástrojem, vedena odspodu a naprosto smrtelná, považoval jsi věc za uspokojivě vyšetřenu.“^[15]

Předmět doličný vede dvojí život. Tělo deliktu se tak stává součástí velkého těla zločinu, je s ním nerozlučně spojen, neboť ukazuje jak na oběť, tak i na zločince. Slova „doličný“ i „(soudní) přelíčení“ pocházejí ze starého slovanského „líce“, tedy „tvář“. Během přelíčení se má vyjevit nebo vylíčit pravá tvář, pravá líce, nějakého kriminálního činu.

Předmět vychází z nějaké pekelné laboratoře, která mu umožňuje libovolně se maskovat a brát na sebe všechny možné naivní a mírumilovné podoby, ale která ho také může ve chvíli, kdy má zaútočit na člověka, vrhnout úplně bezradného do arény. A tu najednou bez vypůjčené masky, se setřeným líčidlem, sprostý a odpuzující ve své elementární nahotě, se zpřetrhanými spoji se světem, zmatený a osamělý se vrací do prvotního chaosu, z něhož pochází.^[16] Určitý předmět dostane za úkol vynést rozsudek, stává se soudcem a katem, má právo na život a smrt člověka a uplatňuje je hlavně na smrt. Jakmile se poruší rovnováha světa, bytosti, všechny – bytosti – protože pro umělce je všechno živé, lidé i věci – nepoplují dál od sebe odděleny ve tmě až do skonání věků.

Opět se znovu přitáhnou, znovu se usadí v harmonických strukturách, avšak v jiném aspektu sestaví svět na nižší úrovni, třebas i v podzemí. Nové uspořádání světa se může na první pohled a na dálku podobat onomu starému, ale při bližším ohledání je vidět jisté odlišnosti, rozdíly intenzity a rozdílné záměry. Předměty se teď pohybují a buď překonávají vzdálenosti příliš rychle nebo zpomaleně plynou do kluzkého prostoru. Na člověka hledí vždycky podezřívavě a ovzduší je téměř viditelně prosyceno závany lidské sympatie nebo odporu. A principy, které dovolily celému inventáři života semknout se a znovu usadit v odpovídajícím prostředí, mají instinktivní charakter: nenávist, podezření, strach, ovzduší ireálna, které zločin vždy rozšiřuje v rovině mentálního světa – všechny odpovídají tmě, v níž se rozvíjí příběh –, a konečně i smrt. Agatha Christie ohledně toho uvádí ve "Vraždě v Orient expresu" tuto myšlenku:

„Už zase spojujete lidi bez ohledu na jejich společenské postavení, národnost a věk. Aniž se znají, budou tři dny jíst a spát pod jednou střechou. Budou tu společně žít, po třech dnech se rozejdou a možná se už nikdy neuvidí.“

„Ledaže by nějaká katastrofa…“.

„V tom případě je všechny spojí … smrt.“^[17]

Smrt je konečným pojítkem všech věcí, lidí, událostí. Každý v sobě svým způsobem ponese paměť na finální akt, jímž jest zmaření života, ať už v jakékoliv podobě. Vtiskne se do nich nesmazatelně, dokud bude trvat cokoliv z řečeného, bez ohledu na to, zda objekt, či s ním spojená událost ukotvená v předivu času a přisátá k lidem, žije životem reálným, ireálným, fiktivním nebo surreálním. Detektiv občas opouští tento svět, aby se pohroužil do sebe a rekonstruoval realitu podle svých intuicí, podobně jako mystik, který se vzdává kouzla tohoto světa, aby mohl meditovat v pustině, v rámci jednotně sladěných barev.

„Konečně je tu mystická metoda otce Browna, svatého Františka mezi detektivy. Jeho zpovědní zkušenosti mu sice pomáhají hledat a předvídat špatné cesty člověka; ale jeho detektivní smysl je v podstatě jiný; je to jeho pokora. Dobrý a skromný páter ze samé prostoty klopí oči a sbírá v prachu drobné a nepovšimnuté věci, jež jiný, pyšnější a světštější duch neuzná za hodny pozornosti. A hle, tyto zahozené stopy jsou tajemné šifry, z nichž svátý páter s pomocí Boží a v náhlé milosti přečte hrozné úmysly nebo skutky zbloudilých lidí. Nemyslím, že by tato metoda byla horší než laboratorní divy profesora Kennedyho.“^[18]

Otec Brown prochází neskutečnou skutečností pomalu a zasněně, jako by se vznášel, a tato skutečnost je zvláštnější než sama fikce. Čtenář spolu s ním vstupuje do naprosto bizarní sféry, do záhadného pohyblivého světa zabydleného sny, chimérami a pradávnými vzpomínkami, a přihlíží novým pokušením svatého Antonína, obtěžovaného ďábelskými vizemi. Cesta k pravdě tak v jejich stínu jim mizí před očima a oba z ní schází, aby zakrátko překročili bludný kořen a ocitli se v začarovaném lese, oživlém přízraky a zaplétajícím se do sebe.

Otec Brown říká, že „fakta zatemňují pravdu“ a snaží se vyrvat člověka z exaktního kruhu jeho morálních jistot a rozprášit ho v halucinační hře stínů, ten se však přesto snaží tomuto přeludu odolávat. A otec Brown hledá ony zákony, ony trvalé hodnoty zajišťující pokračování života a chránící svět, aby se nerozložil v prvky, z nichž je složen. Jeho ducha si lze představit jako ono jisté očištěné místo chráněné proti pronikání pekelného světa. jeho schopnost vycítit je však přesto zvláštní. Celá příroda náhle senzibilizovaná příchodem otce Browna vycítí přítomnost zla, nečistý záměr nebo temné pikle a nějakou metaforou, hmatatelnou asociací ohlašuje spáchaný nebo předvídá chystaný zločin, účastní se vesmírné noční můry, z níž se nedokáže probudit, nemůže lhostejně sledovat divadlo světa, a tak sbírá podivné příběhy a slídí po zločinu „jako psi po myších“. Divadlo zločinu obsazuje skutečný systém tajných znaků, je z nich úplná hieroglyfická řeč a tvoří složitý rébus adresovaný zasvěcenému, který umí číst přírodu a má intuici pro přírodní harmonii.

Morytáty

Morytáty jsou podžánrem tradičních balad líčících zločin nebo hrůznou smrt, vyprávějí o událostech spojených s vraždou, často včetně jejího průběhu anebo následků. Název se vztahuje k obsahu a týká se i tradičních balad, jež jsou součástí lidové slovesnosti, minstrelských písní a poesie. Josef Jaroslav Kalina (1816-1847), český básník, literární a přírodní vědec, filosof, sběratel lidové slovesnosti a obrozenec, vydal v roce 1842 vlastním nákladem veršovaný morytát Kšaft^[19] vyprávějící o otci, kterého syn přinutil vstát z rakve a sepsat závěť v jeho prospěch. Mrtvý otec však setrvá u stolu, dokud jej do rakve neodvede jeho vnuk. Dalším hrůzostrašným příběhem byl morytát Hadrnice^[20] líčící chudou matku, která sebe a děti těžce živila sběrem starých hadrů a kostí. Když už nemůže nic sehnat, začne na hřbitově vyhrabávat kosti a rubáše mrtvých, které pak prodává. Mrtví se ženě za to pomstí tím, že ji promění v kamennou kostru. Ani pak žena nenajde pokoj, změní se v upíra a děsí okolí.

V popkultuře se příležitostně vyskytují pokusy o nové ztvárnění, tak se roku 1994 objevil první opus Murder Ballads (Drift) z dílny M.J. Harrise (Napalm Death) a Martyna Batese (Eyeless in Gaza) a tato fantastická spolupráce nabídla tehdy nevídanou fúzi: zpívaný ambient označovaný jako post-izolacionismus^.[21] I další album, Murder Ballads (Passages), vydané o tři roky později, následované roku 1998 závěrečným dílem Murder Ballads (Incest Songs), ztvárnilo prostřednictvím morytátů geniální myšlenku, jak namixovat archaické lidové písně s ambientními triky. Například skladba Lucy Wan (O bledé Lucce) je morbidním příběhem o incestu.

„Ctná Lucka sedí na prahu domu otcova, lká a rmoutí se, když tu přichází bratr její. Drahá, co tě ranilo? Ach, ranilo, jak strašlivě ranilo, pláče, ‚řeknu ti důvod ten. Pod srdcem tvé dítě nosím, drahý bratře. Nato vytáhl dobrý a široký meč svůj, jenž mu nízko u kolena visel, a jedním máchnutím ubohé Lucce unylé hlavu sťal a spanilé tělo její rozčtvrtil. Z jednoho kusu krev hustá vytékala, po druhém zas‘ řídká stékala. Pak do domu matky své šel. Co trápí tě, Jíro? Ach, a co ta krvavá skvrna na tvém lesklém meči, řekni mi bez vytáček. Ta patří mému chrtovi, nechtělo se mu běžet. Ale vždyť krev chrtů tvých nebyla nikdy tak červená. Ach, synu můj, řekni mi, řekni bez vytáček, čí je to krev? Ta patří mé šedé klisně, nechtělo se jí klusat. Ale vždyť krev klisničky tvé nebyla nikdy tak červená. Ach, synu můj, řekni mi, řekni bez vytáček, čí je to krev…“.

V pozadí je slyšet tepot mrtvého, vyčítavého srdce.

Další morytát Long Lankin (jindy Lamkin, Bold Lamkin, Bold Lantern, Bolakin, False Linfinn, dokonce i Young Alanthia) je starým děsivým příběhem o zedníkovi, který staví hrad, je ošizen o honorář a všude se krvavě mstí, vzdáleně souvisí s prastarou legendou^[22] – která byla ve východní Evropě námětem podivuhodných balad – o mistrech stavitelích, kteří při zakládání nových staveb přinášejí lidské oběti nebo při míchání cementu používají lidskou krev. Z této balady prosakuje prastarý strach z toho, co přebývá venku, a strach, že to pronikne do domu. Děsivé je, že strach se mění ve skutečnost, když se Lankin, který žije v bažinách, a proradná sestra spojí, aby škodili těm, kteří jsou uvnitř hradu. V roce 1996 pak vyšlo album Murder Ballads skupiny Nick Cave and the Bad Seeds tvořené desítkou tradičních i zcela nových balad popisujících rozmanité vraždy a příhody, jež jim předcházely.

-pokračování-