Z chudé dílny do salonu v paláci. Úspěch židovské návrhářky uťali až nacisté

Žena, kterou opustil manžel a na starosti jí nechal děti, se měla vždy co ohánět. Před sto a více lety se jednalo o situaci takřka neřešitelnou. Když byla Arnoštka Roubíčková v roce 1909 rozvedena s manželem Juliem Roubíčkem, zaťala zuby a rozhodla se své tři děti Adélu, Josefa a Helenu uživit vlastními silami stůj co stůj. Pomohlo jí krejčovské řemeslo, jemuž se vyučila o dobrých dvacet let dříve.

Byznys, který vyrostl z nouze

Arnoštka Roubíčková se narodila v roce 1869 v Kralovicích u Rakovníka jako Ernestina Popperová do rodiny židovského obchodníka Marcuse Poppera a jeho ženy Heleny. Měla jedenáct sourozenců, pět starších a pět mladších, a celá rodina třela bídu s nouzí.

Na začátku 90. let 19. století se v Praze vyučila dámskou krejčovou, z neutěšených poměrů ji však pozvedl až manžel. Julius Roubíček byl poměrně zámožným obchodníkem s obilím a hlavním zástupcem uherské společnosti Brüder Glück.

Jejich příběh začal jako tisíce jiných manželství. Hned v prvních čtyřech letech Arnoštka porodila svému muži tři děti a celá rodina se přestěhovala do Prahy. Roubíček však údajně nemohl snést manželčinu pokrokovost a požádal o rozvod.

Dosud dobře zajištěná Arnoštka a děti se tak ocitly v tíživé finanční situaci. Z posledních peněz si podnikavá žena v ulici Nekázanka na Novém Městě pražském zřídila krejčovský salon. Jak vzpomínala její dcera Helena, prvními zákazníky byli příbuzní a přátelé. Zvěst o neotřelých nápadech a precizním zpracování se však nesla dál a salon brzy vynášel. Za Roubíčkovou začaly docházet i ženy z vyšších kruhů společnosti.

Válka jako impuls

První světová válka dala podnikání Roubíčkové další impuls. Většina mužů včetně krejčích musela odejít do války a v Praze tak zmizela podstatná část konkurence. Majetné ženy navíc kvůli bojům nemohly cestovat za zahraničními tvůrci a musely se spokojit s domácí nabídkou. Nejčastěji se obracely na Arnoštku Roubíčkovou nebo Hanu Podolskou.

Hana Podolská: oblékala manželky prezidentů i hvězdy filmového plátna

Arnoštka za zahraničními návrháři rozhodně nezaostávala. Vždy bedlivě sledovala módní trendy ve francouzských i vídeňských časopisech a později i s dcerou Adélou, která byla nadanou kreslířkou, jezdila do Paříže. Ani ne tak na módní přehlídky – vstupné bylo velmi drahé a podmínkou účasti byl nákup alespoň jednoho modelu – jako spíš do parků, na kolonády či dostihy, zkrátka na všechna místa, kde byla větší koncentrace elegantních Francouzek. Kreace, které ji zaujaly, dcera rychle překreslovala. Doma je pak Roubíčková upravovala podle vkusu a přání svých zákaznic.

Těch bylo po konci první světové války již tolik, že si návrhářka mohla dovolit přestěhovat salon na prestižnější adresu: do druhého patra zbrusu nového, moderního paláce Koruna ve spodní části Václavského náměstí. Nad ateliérem si pronajala i byt pro sebe a své děti, aby měla 120 švadlen stále pod kontrolou.

Krátce po nastěhování vypukl v domě požár, který zničil některé stroje, hromadu látek i již ušité modely. Salon Arnoštky Roubíčkové, či Maison Ernestine Roubicek, jak se mu říkalo po francouzském způsobu, tak musel doslova vstát z popela.

Rozkvět uťali nacisté

Dvacátá léta pak přinesla zlatou éru. Roubíčková začala pořádat módní přehlídky jako vůbec první tvůrce v Česku a nebylo výjimkou, že na nich představila i na dvě stovky modelů. Ty navíc nechávala fotit těmi nejlepšími fotografy a uveřejňovat v tisku. Zkrátka předběhla svou dobu i co se marketingu týče, přestože měla vystudovánu jen základní školu.

Arnoštka ve filmu Někteří odborníci jsou toho názoru, že salon Arnoštky Roubíčkové dodal kostýmy ke slavnému filmu Extase (1932) režiséra Gustava Machatého s Hedy Lamarr v hlavní roli.

Velkou oporu a pomocnici nalezla v dceři Adéle, která se taktéž vyučila krejčovině. Matčin podnik reprezentovala na všech význačných událostech, kreslila modely a také dopisovala pro oblíbený módní časopis Elegantní Praha.

Další a další zákaznice se jen hrnuly, mezi nimi filmové hvězdy, manželky továrníků i politiků, a to nejen z českojazyčného prostředí, ale i cizinky. V salonu se totiž mluvilo česky, anglicky, německy i francouzsky. „Manželky diplomatů zjistily, že matčin módní salon je jediný, kde si mohou koupit šaty a mluvit přitom vlastním jazykem,“ vzpomínala po letech Arnoštčina dcera Helena.

Roubíčková ke každé přistupovala individuálně a měla neomylný cit pro to, co bude té které klientce nejvíce slušet. „Ušití modelových šatů je psychologie. Musíte pochopit svou zákaznici a vyzdvihnout její přednosti tak, aby se dobře cítila. Jen ženě, z níž vyzařuje sebevědomí a spokojenost, to opravdu sluší,“ prohlásila.

V nabídce měla širokou škálu oděvů od společenských šatů přes kožichy, ležérní, dívčí i sportovní oblečení. S dcerou rády lyžovaly, a proto výdrž a funkčnost sportovních modelů testovaly samy na sobě.

Pokud se chcete dozvědět více o životě a dílu Arnoštky Roubíčkové, sáhněte po knize Modelový dům Arnoštka Roubíčková z pera historičky umění Evy Uchalové.

V roce 1932 se salon naposledy stěhoval, tentokrát do domu na rohu Jungmannovy ulice. S narůstajícími antisemitskými náladami se však zlaté časy nezadržitelně chýlily ke svému konci. Starší dcera Helena v roce 1939 emigrovala do USA za svým bratrem Josefem, který za oceánem našel domov už o šestnáct let dříve.

Arnoštka ani Adéla, její manžel a dvě malé děti to již nestihli. Jedna z královen prvorepublikové módy byla donucena své impérium prodat nežidovskému kupci, zaměstnanci byli zanedlouho totálně nasazeni a salon zanikl v roce 1943.

Toho se však už Arnoštka Roubíčková nedožila. Zemřela někdy v průběhu roku 1942 ve vyhlazovacím táboře Treblinka, kam byla deportována z Terezína. Adéla, její manžel i děti zemřeli o rok dříve v Lodži.