O uvedeném faktu jsme se přesvědčili už v případě prapodivné slátaniny nazvané Navždy. Tam ovšem nešlo ani tak o utnutí jako o vyložený úlet. 1941 má být bláznivá komedie, což na jednu stranu poskytuje volnost ve vyprávění, ale na tu druhou se jedná o chození, resp. běhání na tenkém ledě, protože zdaleka ne všichni bývají tolerantní a chápající vůči extrémně nadsazeným momentům. U tohoto bijáku představuje problém ta skutečnost, že některé nesmyslnosti se v titulním roce doopravdy odehrály! Jenže scenáristé Robert Zemeckis (jenž ve své kariéře stvořil minimálně ještě jednu absurditu, nejenom kultovní záležitosti) a Bob Gale evidentně chtěli být za každou cenu vtipní, přičemž – ač jim tehdy nebylo ani třicet – jejich humor působí, že film napsali lehoučce senilní osmdesátníci. Pranic nepomohly ani snahy Johna Miliuse o korigování jejich přehnaného entuziasmu.

Od japonského útoku na Pearl Harbor ještě neuplynul ani týden, takže není divu, že v USA zavládla panika, že další budou následovat. A my se máme dívat, jak tuhle situaci řeší postavy, které vypadají, že mají jedinou motivaci, a sice stát se tou nejméně sympatickou figurou celého filmu. Za vítěze tohoto divácky nesmírně nelíbivého souboje můžeme s klidem označit pilota Divokýho Billa Kelsa, kterého oba Bobové stvořili snad jenom jako poselství budoucím generacím. V tom smyslu, že je nejlepší přesně takové postavy do filmů vůbec nezakomponovávat. Pravda, Ward Douglas (Ned Beatty), na jehož pozemku nechala armáda funkční dělo pro případ, že se přiblíží nepřátelský objekt (tohle se zrovna fakt stalo!), dělá všechno pro to, aby byl Kelsovi více než důstojným soupeřem.

Jediného vtipného momentu se dočkáme hned během úvodní sekvence. Pak už scenáristé prakticky jenom třou bídu s nouzí. Zahajovací sekvence přitom ani nebyla jejich nápadem. Zasloužil se o ni sám Steven Spielberg, resp. tohle tvrzení nutno brát s rezervou, jelikož se ví, že když se mu cizí nápad líbí, rád jej vydává za svůj. Sergio Leone původně chtěl, aby na začátku Tenkrát na západě čekali na vlakové zastávce na Harmoniku Clint Eastwood, Lee Van Cleef a Eli Walach, tedy Hodný, zlý a ošklivý. Stejně tak se komerčně nejúspěšnější režisér všech dob rozhodnul, že zparoduje svůj do té doby nejvýnosnější hit – Čelisti. Rozdíl je v tom, že na ženu, jež znovu vypadá jako Susan Backlinie, nezaútočí žralok, nýbrž japonská ponorka, na jejíž palubě nechybějí dvě legendy, totiž Christopher Lee a Toshiro Mifune. A později se proti svojí vůli přidá i Slim Pickens.

 










 

Jinde zase natrefíme na Warrena Oatese ... Fakt, že měl Steven Spielberg možnost obsadit tyhle herecké velikány, kteří mu na nabídku kývli, určitě musíme přičíst 1941 k dobru, protože jinak by moc nebylo co. Má nás těšit megalomanský přístup režiséra (nejen viz nákladný a náročný výmysl s barvami), který se zřejmě inspiroval u Francise Forda Coppoly, jenž ve stejném roce konečně poslal do kin Apocalypse Now? To snad ne! Máme snad jásat nad tím, že když už někdo zahláškuje, plácne pokaždé něco velmi tuctového? A co teprve ty násilně servírované, naprosto předvídatelné parodické vtípky? Přitom se nedá tvrdit, že by se jednalo o ryze americký humor, protože v Evropě byla návštěvnost vyšší a obecenstvo bylo údajně s tímto výsledkem většinově spokojené. I když jedinou souvislejší dějovou linku tvoří ta, ve které dva muži soupeří o jednu ženu. Nicméně ani ona se nevyhne dramaturgicky nešťastným rozhodnutím.

1941 je dílo s jednou (tedy kromě hudby od Johna Wiliamse) velikou předností. A tou je kompletně technická stránka – od kamery přes střih a zvuk až po speciální efekty od klasika svého řemesla A. D. Flowerse. Ta obsahová vyvolá akorát spoustu otázek, na které nedostaneme odpovědi. Bylo záměrem, aby všechno působilo tak chaoticky? Chtěl Robert Zemeckis přibrzdit Stevena Spielberga v rozletu? Dopadlo by všechno líp, kdyby pozdější strůjce trilogie Návrat do budoucnosti sám 1941 režíroval? Nebylo by fajnovější po celou dobu vycházet z principů grotesky? A co kdyby byly peníze na rozpočet raději věnovány Johnu Miliusovi, aby si za ně natočil počin dle svého vlastního uvážení? Copak tenkrát nikdo nepoznal, že tohle prostě nikdy nemůže pořádně fungovat?

P.S.: Co se Blu-ray týče, jedná se o jeden z těch případů, kdy bonusy zapůsobí mnohem více než film. Vedle TRAILERŮ narazíme na 400 FOTEK s popisky, ale zároveň taky nesmyslně malými rozměry. VYNECHANÉ SCÉNY nevysvětlí, proč to s 1941 dopadlo tak neslavně. Ale od toho tady máme MAKING OF, na kterém je všechno přehledně rozděleno do tematických kapitol, jaké poskytují informace přímo od tvůrců, a to jak z předprodukční, tak z postprodukční fáze, tak samozřejmě přímo z natáčení. Mimo jiné se dozvíme, proč scenáristé nešetřili s vykřičníky, která žena byla sekretářkou Johna Miliuse, jaké odvážné nápady se nepodařilo prosadit, jak to bylo s kolem v zábavním parku a jak s barákem, který spadnul z útesu. A jaká byla reakce Johna Waynea, když si přečetl scénář? Tohle všechno je radost sledovat (s českými titulky) a poslouchat. Natolik, že jsem chvíli přemýšlel, že bych po zhlédnutí bonusové sekce samotnému filmu tak o dvě hvězdičky vylepšil hodnocení, ale nakonec se tak nestalo.

FOTO: cinema.de