Přišel čas vánoční. Lidská láska jde světem a podmaňuje si nás neodolatelnou, kouzelnou mocí. Kouzelné slovo „Vánoce“ znali již naši dávní předkové pod naší Javořicí a staří písmáci píší, že slovo „Vánoce“ bylo převzato s nejranějšími počátky křesťanství v českých zemích. Křest tehdy přijímali především příslušníci vládnoucí vrstvy a lid zůstával při staré pohanské víře. Asi právě v této době kouzelné slovo Vánoce bylo převzato lidovým prostředím, a to ve spojitosti a významem předkřesťanských svátků zimního slunovratu a ukazuje na větší počet zimních posvátných nocí v pohanské době. Křesťanství hluboce proměnilo vztah člověka ke světu, ale nevykořenilo úplně staré pohanské zvyky. Došlo k vymezení dvanácti vánočních nocí mezi narozením Páně a svátkem Tří králů. Lid přijal křesťanství, podrobil se církevnímu kalendáři, ale v jeho tradicích a zvycích se uchovalo širší pojetí svatých vánočních nocí.

I já se dnes vydám, podle starého zvyku, proti proudu času Hradskou cestou z Roštejna k Javořici. Zde nesmím zapomenout na řídelovského Vláďu Gregora, průkopníka inseminace krav pod Javořicí.

Končila padesátá léta a já končil dvouletou vojnu, když se po dvou letech setkáváme, Vláďa mně přátelsky tiskne ruku a povídá: „Co budeš dělat?“ Odpovídám, že nevím – končí mi tříletá umístěnka… Vláďa mně stiskl obě ruce, prohlíží si je a povídá: „Máš slabé ruce, tebe berem.“ Takové jsou cesty života, cesty i pěšinky k naší matce Javořici, kam dnes putuji.

Krajinu přikryl bělostný sníh a nad ztemnělým hřebenem prořídlých Javořických lesů se na večerním nebi třpytí nespočet hvězd, které spolu s Javořicí září do kraje. Hluboké, posvátné ticho se rozložilo kolem naší matky Javořice. Vše rázem zmlklo. Je to veliké posvátné ticho Štědrého večera, do jehož tmy svítí rozsvícená okna stavení, chalup a chaloupek od Světlé, Horního Pole, Klátovce, Kališť přes Janštejn až k Lovětínu, Růžené, Roštejnu a odtud jak drahé kameny zavěšené na náhrdelníku naší matky Javořice pokračují Třešticí, Řídelovem, Řásnou, Lhotkou k Mrákotínu.

Všechny vesničky jak třpytící se perly zdobí Štědrý večer pod Javořicí. Tam všude se dnes scházejí, jinak snad po celý Boží rok rozprchlí členové rodiny, aby alespoň tento svatý večer byli pospolu.

Do tajemné krásy dětské hlásky s maminkou zazpívají tu nejhezčí vánoční:

„Narodil se Kristus Pán, veselme se,“ a vůně vánočního stromku, jakoby sem do světnice přinesla neopakovatelnou vůni javořických lesů.

V každém koutě světnice i stavení je radost. Tam sedí babička s dědou, otcem a kolem maminky hejno dětí a kupa radosti…

Pohasla okna v chalupách i v těch nejchudších chaloupkách. Děti i rodiče usínali s blaženým úsměvem na tváři. I náš věrný Baryk s Bojou spokojeně dřímají v koutě na zápraží. Koně v maštali se ozývají jen tichým zaržáním a kravičky v chlévě spokojeně leží a přežvykují, vždyť celá ta domácí drobotina má Štědrý večer. Andělé Boží stojí na stráži, aby nic nerušilo svaté sny… Tichá noc, svatá noc, v ní se alespoň na chvíli náš domov mění v ráj.

Venku je přesvatá noc, do jejíhož velebného mlčení a mrazivého chladu rázem zahlaholí vánoční zvony před půlnoční nebo růženskou jitřní bohoslužbou. Všude zní: „Nám, nám narodil se“. Jdeme. Jdeme na půlnoční. Dnes však již naposledy Mílo a Jiří, malíři z Klátovce pod Javořicí.

Naposledy stojím u dvířek Casablanky, na které brzy ráno klepával ponocný pan Havlíček a volal: „Kravičky, už čekají.“ Byl to skvělý vypravěč a po večerním dojení vyprávěl, někdy i do noci osudy lidí i chalup na Klátovci. Nejraději jsem měl vyprávění, jak chodil s manželkou a kosou do Rakouska na žně. Stávalo se, když se vrátili z Rakous, že obilí pod Javořicí ještě nedozrálo.

Opouštíme chudou, shrbenou, ale šťastnou chaloupku „u Malířů“, která mě v prošlých mladých šedesátých letech minulého století často poskytovala azylové přístřeší, při mé práci u českých kraviček.

Je to právě letos sto let, kdy Švehlova vláda zavedla kontrolu užitkovosti krav.

Vycházíme na cestu. Míjíme stavení Bělohradovo, kde jsem pracoval v kravíně, stavení Bradovo, chaloupku rybáře Šandy, hajného Kravky, jehož vousů se pod Javořicí lekl i malý herec velkých rolí František Kovářík (1885-1986), chaloupky babičky Kolářový, Vlasákový, Košinový… je jich nepočítaně.

Sníh křupe pod nohama a ostrý vítr od Studánky Páně, Zejhralu a Karlova štípe do tváří. Někteří sousedé jsou již hodně vpředu, ti první se již ztrácejí v mlze a mracích Javořice, ti druzí s dětmi za ruku cupitají vesele cestou vzhůru. Staří, mladí, pomíchaní, jako sémě rozsévaný. Nekonečný je průvod, nekonečná je cesta života.

Život je cesta a čas. Není třeba spěchat. Všichni svého cíle dostihneme. Jeden dříve, jiný později. Tak se loučím s malířkou století Mílou Doleželovou (1922-2022) i Jirkou Marešem (1932-1984), který mně maloval krávy, ale vždy to byl kůň…

S letošním rokem se milí čtenáři rozloučíme u Studánky Páně, kdy pan řídící František Lukšů roku 1985 ve staré školní světelské kronice napsal: „Studánka Páně jest v pověsti lidu v dosti dalekém okolí, že u Studánky této bude vždy chráněn lid český od vojsk nepřátelských…“

Radostné a požehnané Vánoce, pevné zdraví v novém roce 2023.

Diskuze k článku