„Kdybych nebyl sportovec, tak bych nevydržel tlaky za minulého režimu. Nebyl jsem mu moc pohodlný. Když měl být výslech, tak jsem to i díky sportu zvládal ve větším poklidu, výslechy doprovázel i fyzický nátlak,“ říká Sedláček.

Působil jste aktivně v disentu?
Chartu jsem nepodepsal, ale jen v roce 1981 jsem absolvoval jedenáct výslechů. Byl jsem i odsouzen: strhli mi 700 korun z platu, který byl tisíc korun měsíčně. Byl jsem ale odsouzený za to, co jsem nemohl udělat.

Můžete to přiblížit?
Tehdy jsem hrával fotbal za Boršov, což je část Moravské Třebové. A nějací Němci se přijeli podívat na místo, kde bydleli. V 17 hodin jsem začal hrát zápas a oni v 17:45 o zhruba 20 kilometrů dál byli na mši v kostele, kde se německy modlili a zpívali. Státní bezpečnost mě obvinila z toho, za co se v kostele modlili. Začal jsem se tomu při výslechu smát. Tvrdili mi, že bych určitě chtěl, aby se sem vrátili. Říkal jsem jim, že nikomu nemůžu nakazovat, v jaké řeči se má modlit a co. A když jsem to už nemohl vydržet, tak jsem prohlásil, že chci mít řádný soud. Spoluhráči, kteří byli policisté, mě uklidňovali, že se mi nemůže nic stát, protože jsem byl v té době s nimi. Přesto mě odsoudili. Trest mi zrušili při amnestii prezidenta Gustáva Husáka.

Zažil jste i jiné formy represe?
Šel jsem třeba po náměstí, najednou přijela dvě auta, ze kterých vyběhli čtyři chlapi a už mě vedli k výslechu. Taky na mě auty najížděli. Nabízeli mi spolupráci, ale to jsem odmítl. Vzali mi však veškeré doklady, takže jsem nemohl vycestovat ani do socialistických států. Byl jsem naštvaný, že nikam nemůžu. Ale říkal jsem si, že jim neukážu, že se zlobím. Mé sebevědomí značně stouplo, když se socialistický stát nemůže obejít bez obyčejného venkovského kněze, reagoval jsem na to.

8 fotografií

V té době vám určitě pomáhala i víra, ne?
Když jsem na závěr jedenáctého výslechu odmítl podepsat nějaké papíry, tak jsem jim řekl, že k tomu by mě třeba i mohli donutit, ale k jedné věci mě nedonutí nikdy – abych je přestal mít rád. Od té doby chodím pořád ozbrojený, v kapse mám růženec ve formě prstenu.

Jak moc jste během kněžské profese věnoval sportu?
Do 39 let jsem jako kněz hrával každou neděli fotbal. Na Svitavsku a Ústeckoorlicku. Hlavně za Boršov, okresní přebor. Hokej jsem hrával také, ale jen odborářskou ligu. Pokud jde o fotbal, tak chtěli, abych kopal i kraj, ale to jsem nechtěl. Bylo by to už k mé kněžské práci příliš. Kvůli fotbalu jsem nikdy nevynechal bohoslužbu. Museli pro mě někdy přijet autem ke kostelu, abych stihl zápas. Hrával jsem všechny posty včetně brankáře. Nejraději v obraně, měl jsem přehled.

Obránci však musejí být tvrdí, ne?
Ale jo...V jednom zápase se nám zranil brankář a nikdo nechtěl jít chytat. Tak jsem šel do branky. V mužstvu, které hrálo proti nám, byl jeden policajt, který na mě vystřelil. A protože diváci znali souvislosti, tak někteří začali křičet: Kam jste v socialismu došli, že policajt může střílet po farářovi. Začali jsme se tomu smát, i rozhodčí.

Sledoval jste nedávno skončené mistrovství světa ve fotbale?
Jen když byl čas, zpravidla jsem stihl pouze druhý poločas večerních zápasů. Měli jsme s ministranty a farníky tipovací soutěž, skončil jsem, myslím, na šestém místě. Argentinu jsem tipoval, že může být mistrem. I Francii. Nejvíce se mi ale líbil fotbal Holanďanů.

Měl jste také blízko ke vsetínskému hokeji v době, kdy vyhrával mistrovské tituly. Je to tak?
Ve Vsetíně jsem jako kněz působil 8,5 roku a měl jsem permanentku. Na místo nad trestnou lavicí. Chodíval jsem tam pravidelně. „Otce Františka většinou zahlédnu, když sedím na trestné lavici.“ Tak začínal článek v časopisu Hokej z roku 1997 o obránci Jiřím Veberovi, který hrál za Vsetín i reprezentaci.

Farář poutní baziliky ve Štípě František Sedláček (prosinec 2022)

Měli jste k sobě blízko?
Jeho tehdejší spoluhráči Luboš Jenáček a Bobo Stantien chtěli, abych Jirkovi pokřtil syna. Tak jsem mu ho pokřtil a on začal chodit na přípravu, aby mohl být pokřtěný také. Tehdy měl bývalý zlínský hokejista Jarda Otevřel ve Finsku úraz, po kterém ochrnul. Jirka za mnou přišel a ptal se mně, co má dělat. Říkal, že má zdravou ženu, zdravé děti, ale takto může o všechno přijít. Pak se mně zeptal, jestli bych ho mohl pokřtít. Když jsem ho pokřtil, tak se na druhý den dostal do reprezentace. A když ho na dalším mistrovství světa ve Finsku zasáhli do oka, tak mi Jirka Dopita volal, abych se za něho pomodlil.

Když jste sedával nad trestnou lavicí, mohl jste hříšníkům dávat hned rozhřešení...
To zase ne... Ale stalo se, že Tomáš Kapusta, který přešel ze Zlína do Vsetína, fauloval Zdeňka Sedláka ze Zlína. A když stadion trochu utichl, tak Sedlák jel za Kapustou a křičel na něho: To jsi křesťan, když tak fauluješ? A při dalším přerušení Kapusta vyskočil na mantinel a ptal se mně, co má dělat. Řekl jsem mu, aby nefauloval.

Na hokej ve Vsetíně musíte mít hezké vzpomínky.
(Vytahuje dres s číslem 17 a jménem Sršeň, Tomáš Sršeň byl tehdejší útočník Vsetína.) Když vyhráli titul, tak pro mě přijeli. Dali mi na památku tento dres.

Chodíváte ještě na hokej?
Ano. Ale když jsem byl naposledy ve Zlíně na hokeji, bylo to právě derby se Vsetínem, kde se fanoušci poprali. A já jsem taky dostal jednu. Procházel jsem se známým chodbou stadionu, kde šlo kolem třiceti černě oblečených lidí. Pak se mi za zády ozvalo: Na ně. Když jsem to uslyšel, tak jsem se schoval, ale ještě jsem dostal ránu do ramene. Pak se fanoušci začali prát mezi sebou.

Fandíte Zlínu, nebo Vsetínu?
Hokeji.

Věnujete se ještě sportu?
Snažím se každý den hodinu až dvě chodit, mám různé trasy. Občas si ještě zabruslím. Pořád to mám rád. S ministranty si tady běžně dáme za kostelem fotbal na malé branky.

Před Vánocemi je to ale určitě jinak. Jste jako kněz vytíženější?
Ano. V domově důchodců v Lukově je větší zájem, ve zlínské nemocnici mají vlastní kaplany, ale lidé z mé farnosti chtějí vlastního faráře. Dvakrát za rok tam za nimi chodím. Hlavně před Vánocemi. Chtějí se spíše vypovídat než vyzpovídat. Důležité je, aby je někdo vyslechnul. Ale chtějí být také připraveni na Vánoce a částečně i na to, když je pán Bůh zavolá...

Co z duchovního hlediska znamená připravit se na Vánoce?
Přijmout Ježíše. Vánoce pro křesťany znamenají setkání s Kristem. Narodil se nejen v Betlémě, ale v srdci každého člověka. Tuto starší generaci víc než dárky potěší, když přijde tak vzácný host jako Ježíš. Aby si nejen vzpomněli na staré časy, ale prožívali i přítomnou dobu. Vánoce nejsou jen dárky a jídlo, ale i narození Krista kdysi. A teď v našem srdci.

Kdybychom srovnali Velikonoce a Vánoce, které svátky jsou pro křesťana zásadnější?
Vánoce jsou idyličtější svátky než Velikonoce. Na Vánoce se sejdou rodiny, na Velikonoce máme pomlázku, ale to už je něco jiného. Velikonoce však dávají možnost k hlubšímu setkání s Kristem, který zemřel na kříži. Z křesťanského hlediska stojí Velikonoce nejvýše. Vánoce znamenají zrození života, Velikonoce jeho vykoupení prostřednictvím zmrtvýchvstání.

Jak může obyčejný smrtelník pochopit zmrtvýchvstání? A jak neposkvrněné početí?
Musíte tomu uvěřit. Bůh tak vstupuje do života člověka a nechává člověka vstoupit do života božího. To, co bylo předpovězeno v Písmu, se naplnilo na Kristu. Jeho narození, utrpení i to, že vstane z mrtvých.

Co by si měl dnešní člověk z narození Krista vzít?
To, že je za každých okolností s námi. Dali mu jméno Emanuel, což znamená Bůh s námi. A on je: od našeho početí přes různé pády až po naši smrt a vzkříšení. Tělo chátrá, ale duše je mladá. Duch vítězí. Říká se, že tělo je stvořeno ze země a má její vlastnosti a duše je od Boha a Bůh je duch.

Není však česká společnost ateistická?
Neřekl bych ateistická, jako spíše hledající, dokonce máme ve státní hymně slova: Kde domov můj... My ho pořád hledáme. Na zemi jsme putující. A kdo nezná cíl, špatně se mu putuje. Osobně bych si třeba nesedl do autobusu, kdybych nevěděl, kam jede. Ale já vím, že náš domov je v nebi.

V současné době lidi trápí energetická krize, zdražuje prakticky vše. Je cítit nejistota. Jaké by k tomu bylo slovo kněze?
Jako pětina celého světa žijeme v nadbytku. Takže bychom neměli být jen skromní, ale také schopní se podělit. Češi jsou známí tím, že když přijde přírodní katastrofa, tak se dovedou podělit. Ale měli bychom se umět podělit i v běžném životě. A neměli bychom se nechat spoutat konzumem. Tak, jak jsou rodiče šťastní, když mohou něco udělat pro své děti, tak by měl být každý člověk šťastný, když může něco udělat pro druhého. Nemyslet jenom na sebe.

Takže by se bohatší měli podělit s chudšími?
To je samozřejmé.

A děje se to?
My většinou myslíme jen bohaté ohledně majetku, ale já to rozděluju jinak. Bohatý je ten, kdo má široké srdce a dovede se rozdělit. Ten, kdo má spoustu peněz, je kolikrát chudák. A chybí mu radost, protože se nepodělí.

Ale když lidé nemají na nájem, těžko se jim takto uvažuje. Nejdříve se musejí postarat o tělo, teprve pak o ducha, ne?
Ano, ve zdravém těle zdravý duch, to platí pořád. Ale když se člověk nepodělí, nemůže být šťastný. Ti, kteří mají nejméně, se často podobají oné chudé vdově, která se uměla rozdělit. A ti, co mají dostatek hmotného majetku, pořád jen shrabují a šťastní nikdy nebudou.

Takže těm chudým bude patřit království nebeské?
Ano. Líbila se mi jedna definice, která říká: Chudý je ten, u koho je nám dobře. Ale to je jiná chudoba, tak se snažil žít svatý František z Assisi, proto bývá tak uctíván. Proto si i dnešní papež dal jméno František.

Poutní kostel ve Štípě

Relativně nedaleko odsud zuří válka na Ukrajině. Jak přistupovat k ní?
Měli bychom si uvědomit, kolik nenávisti a zloby, a to nemusí být válka, je v našich srdcích. Válku na Ukrajině nemůžu změnit, i kdybych tam poslal celou svoji výplatu. Ale lidem, kteří žijí kolem mne, můžu rozdávat radost, spravedlnost a být k nim štědrý.

Takže by měl každý začít u sebe?
Před pár dny jsme tady měli misijní jarmark, na kterém zdejší děti prodávaly perníčky, které upekly pro dvě adoptované děti, jež žijí v Indii a na Haiti. Věděly, že jsou i takové děti, které nemají co jíst. Děti si nic neodřekly, ale vytvořily něco nového. Pro někoho. Pak dostaly děkovný dopis.

Tím pádem můžeme trochu ovlivňovat dění i jinde?
Ano. Při studené válce na začátku 60. let minulého století papež Jan XXIII. poprosil, aby 24. prosince všude umlkly nepokoje. A poslechli ho.

Totéž se stalo, pokud se nemýlím, také na západní frontě při 1. světové válce.
Ano. Alespoň na jeden den! Anděl řekl: Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle. Ten, kdo nemá dobrou vůli, pokoje nedosáhne. A měli bychom vzdávat slávu Bohu.

Může tomuto zklidnění pomoci půlnoční mše?
Ano, ale ještě daleko více je to, když může člověk být sám v tichu v kostele. Denně tak trávím asi dvě hodiny, z toho hodinu ráno. Přitom se člověk i otužuje. Ještě tam ale není pod nulou. Když je vám velká zima, nedá se modlit.

Vydržíte se modlit hodinu?
Ano, většinou v tichu, v sedě. Už neklečívám. Když si za koronaviru papež přál, aby se na poutních místech v 8 hodin večer modlil růženec, tak jsme to začali praktikovat. A každý večer se více než dva roky modlíme růženec. Někdy jsme jen dva, jindy je nás deset a více. Je zajímavé, že při tom převažují muži. Modlíme se rozjímavým způsobem, vždycky řeknu nějakou myšlenku, načež se oni modlí nahlas, já potichu.

Modlíte se i beze slov?
Ano. Většinou, když se připravuji na pohřby. Abych věděl, co lidem říci, jak je potěšit, povzbudit. Vždycky si nechám vnuknout nějaké boží slovo, abych ho řekl druhým. Dost často si přitom jenom sednu do lavice a dívám se na strop kostela. Nejen dopředu, ale i nahoru.

Proč je v kostele modlení snadnější?
Jako katolíci věříme, že je tam živý Kristus pod způsobou chleba. On je s námi. Říkal: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný. Naslouchá nám tam. Člověk si to může i vizuálně představit.

Mají smysl modlitby za mír?
Určitě. Jde o vnitřní postoj, který se netýká jenom Ukrajiny. Už svatý Augustin říkal: Nepokojná jsou naše srdce, dokud nespočinou v Tobě, Bože.