Pablovo velké loučení. Boxera Šoura čeká v Lucerně poslední bitva v kariéře

Rozhovor s omluvou dvakrát odkládal, než našel malou časovou skulinu. Kéž by se mohl soustředit jen na poslední večer mezi provazy, jenže hlavu má plnou jiných starostí. Pečuje o manželku, která bojuje s vážnou nemocí.

Má jedenáctiletého syna a brzy tříletou dcerku, ti zase před Vánoci prošli virózou. „Člověk je unavený, vyčerpaný. Hledám sílu, kde se dá, snažím se s tím vnitřně prát. Ale jsem optimista, věřím v dobré zítřky i to, že mě to v ringu nijak nenabourá,“ říká.

Ve čtvrtek 29. prosince, se s Michalem Reissingerem utká o pás českého šampiona v těžké váze. Na galavečeru v pražské Lucerně, Mekce českého boxu.

Takhle jste si to představoval? Aby byl poslední zápas titulový?
Chtěl jsem na konec velký souboj, odejít takhle. A udělám všechno pro to, abych se loučil výhrou. Tomáš Šálek, který mě v dubnu v titulovém souboji porazil, ukončil předčasně kariéru. Takže pás je uvolněný a já jsem první adept na jeho získání. Utkám se s trojkou, vlítneme na to a uvidí se.

Váš soupeř Michal Reissinger je bývalý skvělý fighter, z profesionálního boxu nemá tolik zkušeností. Může to být vaší výhodou?
On je v kickboxu stále aktivní, nedávno měl souboj v oktagonu, pořád maká ve Spejblu (Spejbl gymu, klubu bojových sportů, pozn. aut.). Našlapaný bude určitě, oni si strašně věří, že mě sestřelí, zničí, zdemolují. Ale já věřím, že jsem zkušenější boxer a chci jim ukázat, že to tak prostě nebude.

Zápas uvidí Lucerna, chrám českého boxu. Přiznávám, že mně při té představě vždy naskočí film Pěsti ve tmě s Markem Vašutem. Hltal jste ho v mládí?
Velmi kvalitní film z boxerského prostředí. Ale na můj vkus je tam až moc melancholie, skoro depresivní hudba. Musím přiznat, že zase tolik mě nezaujal.

Takže Rocky Balboa?
No jasně, klasika! Je skvělý, hlavně čtyřka, tam mě oslovil Dolph Lundgren. Blonďatej Švéd, velkej, narvanej. Ten se mi v ringu líbil.

Laická otázka. Hlavně v prvních dílech mi boxerský styl Stalloneho, představitele Rockyho, přišel hodně naivní. Mýlím se?
Kdepak, je to tak. Však to nás boxery občas i rozesmálo. Začátky byly opravdu až úsměvné, ale díl od dílu i tahle choreografie rostla. A Rocky je prostě velký příběh.

Jaký je ten váš?
Začal jsem v Plzni na Bacardi s kick-boxem u Bohouše Chudáčka. Ale moc mi nešly nohy, kopání, nedokázal jsem je včas zvedat. Takže jsem brzy přešel k boxu k Justinu Klocháňovi, to byl rok 1998. Od té doby jsem zůstal v ringu do konce amatérské kariéry v roce 2015.

Lákaly vás někdy další bojové sporty, třeba v současnosti hodně sledované MMA?
Ne, v boxu jsem se cítil pohodlně. MMA mi už přijde brutální věc, rasovina. A já bych si nevěřil v boji na zemi, tam jsem slabej. V kickboxu mi nešlo kopání, box byl jasná volba. Zůstaly mi jen ruce. (úsměv)

Proč jste si vlastně vybral tenhle sport? Máte ho v rodině?
Vůbec. Naopak, rodiče byli absolutně proti, měli o mě strach. Máma dodnes neviděla jediný můj zápas, možná šot v televizi a hned si strčila ruce před oči. Táta se byl podívat jednou a rovnou mi řekl, že to bylo naposledy. Párkrát přišly moje dvě sestry, ale jinak mě rodina v boxu nepodporovala. Ne, že by mi nepřála, ale z obav o moje zdraví.

Takže?
Box mě přilákal na přelomu základní a střední školy. Na tréninky jsem ale nechodil z důvodu, abych se stal olympijským vítězem, ale abych se uměl prát na ulici. Byl jsem trochu sígr, chodil s klukama na diskotéky, chtěl se umět bránit, zvednout si sebevědomí. Ale box mi otevřel oči. Rychle jsem pochopil, že tady to není o násilí, ale o něčem úplně jiném. Box je nádherný sport, krásná filozofie. Násilí je k ničemu. Od chvíle, kdy jsem začal boxovat pořádně, tak jsem se přestal prát. Trošku paradox, že?

Nicméně box má v sobě stín podsvětí. Hlídání nočních klubů, ochranka podnikatelů, politiků... Je to nespravedlivá nálepka?
S boxem se spojuje, že k němu tíhnou trošku grázlové. Ale já tvrdím, že box dělá ze sígrů slušné kluky. Člověk přestane mít tendence si venku něco dokazovat. Mě box zklidnil. Byl jsem typ, který chce pořád vystrkovat růžky. Ale jakmile jsem začal boxovat, zalezl jsem, nechtěl už nikde ukazovat násilí.

Je taková většina boxerů?
Myslím, že kluci, kteří to dělají kvůli bitkám v civilu, u boxu dlouho nevydrží. Nepochopí jeho smysl, chtějí se naučit jen rvát. Jenže od sportovců jsou právě proto v ringu strašně biti. Sígři nevydrží v tréninku dlouho, jsou to většinou jen srabi, kteří si potřebují venku něco dokazovat. Přijdou párkrát, dostanou přes tlamu a pak už jdou zase ven a mlátí slabší, kteří se prát neumí.

Postupně jste si tedy vysnil, že jednou vyhrajete olympiádu?
Jo, olympiáda byla mým snem. Úplně vzdálená asi nebyla, jenže moje životospráva mě k té šanci nepustila. Ten průšvihář ve mně přece jen trochu zůstal. Sice už se nechtěl někde prát, ale rád se napil, bavil ho noční život. A to se s dlouhodobým cílem probojovat se na olympiádu neztotožňuje. Když začal olympijský cyklus a měl jsem do toho dát všechno, skočila tam nějaká techno party a bylo zle. Měl jsem našlápnuto, trénoval hodně, ale nedotáhl to. S reprezentací jsem jezdil na mezinárodní turnaje, ale vůle nefungovala tak, abych byl šampion po té mentální úrovni. Vlastně na kvalifikační turnaje ani nedošlo.

Předpokládám, že dnes byste k tomu přistoupil jinak.
Rozhodně! Je mi čtyřicet, a když se ohlédnu, říkám si, jaký jsem byl v uvozovkách blb. Proč jsem myšlení jako dnes neměl v pětadvaceti, kdy ta šance byla? Ale to už nezměním. Měl jsem pár průšvihů, večírky, pořád jsem se z něčeho lízal. Životu jsem dával zabrat... (úsměv)

V roce 2016 jste opustil amatéry. Jak se člověk stane profesionálním boxerem?
V podstatě se rozhodne. Ale je potřeba mít okolo sebe správný tým, abyste to někam dotáhl. Manažera, promotéra, který zajišťuje zápasy, abyste si vytvořil pozitivní bilanci. Tu šanci jsem dostal, vytvořil si doma bilanci 10-1, jako trojnásobný český šampion okolo stovky světového žebříčku měl na trhu slušnou cenu. A vyrazil za velkou louži.

Podzim 2019, Detroit a proti vám Jermaine Franklin. Vydržel jste deset kol, prohrál na body. Ale další zahraniční výzvy už nevyšly. Britovi Hughie Furymu jste vzdoroval dvě kola, Rusovi Arslanbeku Machmudovi jen 70 vteřin. Doma jste byl šampion, ale venku neprorazil. Mrzí vás tohle v kariéře nejvíc?
Jo. Tam se projevila moje psychika. Člověk si musí hodně věřit, být našlápnutý, ale já byl v cizině zabržděný. Jak jsem vyrazil ven a šel proti šampionovi, v hlavě to nesedlo. Člověk byl zlomený ještě před prvním gongem. Neuměl jsem s tím pracovat. Za celou kariéru jsem nedokázal udělat ten velký skok, abych byl šampion také v zahraničí.

Pozná se v ringu hned, že je protivník v hlavě špatně nastavený?
Nevím, jestli hned, ale na výkonu ano. Vnímáte, že soupeř do toho nejde tak, jak umí. Nejhorší je, když se hlava zlomí v šatně před zápasem. Už s tím nic neuděláte. To se mi stalo v dubnu s Tomášem Šálkem. Byl jsem dobře připravený, těšil se. A těsně před zápasem jsem se najednou zlomil. To je konec.

Prozraďte, jak vlastně vznikla vaše přezdívka Pablo?
Ještě v amatérech v reprezentaci. Kluci to řekli na tréninku ze srandy, ujalo se to a já si z toho ještě udělal značku. (smích)

Zdobí vás i pověst gentlemana, který se zbytečně nenaváží do soupeřů. Měl jste na někoho během kariéry opravdovou pifku?
Snažím se vycházet úplně s každým. Nikdy jsem neměl v boxu nepřátele, ale asi jsem někomu vadil, to jo. Říkalo se, že jsem měkouš, přecitlivělý a tak. Ale to bych neřešil. Bylo období, kdy jsme měli nesoulady s Vaškem Pejsarem. Ale po našem prvním zápase o český titul v Plzni, kdy jsme jeli úplně pomlácení společně sanitkou do nemocnice, se to uvolnilo. Pak jsme si podali ruce a zůstali přáteli.

Máte obavy ze života po aktivní boxerské kariéře?
Nemám. U boxu zůstanu, a když mi bude ring vyloženě chybět, půjdu si s klukama šťouchnout. Dokud budu zdravý, chci trénovat, ale už se soustředím na jinou práci. Funguji jako manažer, domlouvám klukům zápasy v zahraničí. Kdybych dál boxoval a přibývalo porážek, necítil bych se dobře. To je lepší se na to vykašlat, přišel správný čas.

Šéfujete klubu Pablo boxing. Jak jste s ním spokojený?
Mám z něj radost. Jsme amatérský klub, boxujeme národní ligu, kde jsme okolo čtvrtého místa ze zhruba třicítky oddílů. K tomu vychováváme děti, máme jich nyní osm a dva už jsou připravení na své první zápasy. Ale chvíli ještě potrvá, než si vybudujeme celou základnu. Dlouho jsem hledal spolehlivého trenéra dětí, to se mi konečně povedlo před rokem a půl. Klape to a věřím, že budeme mít brzy obsazené všechny věkové kategorie.

A pak je tu Patron boxing, profesionální stáj, s níž jste spojený.
Byl jsem nositelem myšlenky, oslovil poté Patrika Knoppa, který je nyní stoprocentní majitel profesionální stáje. Snažíme se stále rozšiřovat, vybíráme talenty po celém Česku. Promotér řekne, s kým budeme spolupracovat, podepíšeme je, já sháním a domlouvám zápasy.

Pod vaše křídla patří i Vasil Ducár, nyní nejlepší český boxer.
Nebudeme si nalhávat, je to o penězích. Promotér se s Vasilem dohodl na finančních podmínkách, pak se to rozjelo. Ale je to jednoduché. Vasil chtěl nejlepší prestiž a my jsme ta nejlepší profesionální stáj.

Až v Lucerně ve čtvrtek večer skončí váš poslední zápas, jak by si vás lidé měli pamatovat?
Když mi někdo řekne legenda, zahřeje to. Boxu se věnuji čtvrt století, snažil jsem se za sebou něco zanechat po sportovní i manažerské stránce. Doufám, že po mně něco zůstane a lidi si mě budou pamatovat. A mladým chci dál předávat, co mě box naučil.