Šance, že se do roku 2050 staneme uhlíkově neutrální, jsou ve skutečnosti poměrně nízké. Abychom se tomuto cíli aspoň přiblížili, budeme muset ještě hodně zabrat.
Téma Green Dealu a zelené transformace je ale v České republice pořád přijímáno s jistou skepsí. Globální oteplování bylo dlouho tématem pro ekologické aktivisty, eurohujery a „poblázněnou Evropskou unii“. V České republice jsme vždycky věděli, jak věci dělat, trochu lépe než ostatní, a není tedy divu, že nás téma zajímalo hlavně v okamžiku, kdy jsme si díky němu mohli sáhnout na evropské dotace.
Pavel FrancJe absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1998 pracuje v expertní skupině Frank Bold. V letech 2001 až 2009 pracoval jako vedoucí programu „GARDE – Globální odpovědnost“. Získal Cenu Josefa Vavrouška za rok 2006, ocenění v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje. |
Dnes si už ale i v naší kotlině pomalu uvědomujeme, že začínající tranzice ekonomiky ve skutečnosti není o zelené ideologii. Je to existenční nutnost. Napadení Ukrajiny Ruskem a následné manipulace s dodávkami zemního plynu nám bolestivě ukázaly, jak moc jsme jako Evropská unie závislí na dovozu energií, navíc z velmi problematické země. Obnovitelné zdroje jsou proto nutné řešení pro stabilitu a bezpečnost Evropy.
Podobná je situace s většinou strategických surovin. Jakkoliv máme v EU plány, jak situaci řešit, zatím se toho mnoho neděje. Důvod je jednoduchý, naleziště strategických surovin v potřebném množství v evropském regionu spíše nejsou a ochota jiných zemí dovážet je do Evropy v čase pochopitelně klesá. Počet obyvatel této planety neustále roste.
Už 15. listopadu jsme dospěli do bodu, kdy máme na Zemi osm miliard lidí - to je osm miliard snů o tom, že se každému z nás bude dařit lépe.
Jediným reálným řešením jsou tedy obnovitelné zdroje. A vůbec se nemusíme bavit o tom, jestli je to řešení zelené, nebo ne. Je prostě nezbytné, pokud nechceme, aby se z Evropy stal skanzen.
Nechtěl bych ale vynechat ani ekologický rozměr. Hlavně v České republice se vede dlouhá debata, o tom, jestli globální oteplování existuje, nebo ne, a jaký vliv na něj má člověk. Na rozdíl od zbytku světa, kde je tato diskuse už dávno okrajovou záležitostí, se u nás dlouhodobě držela a částečně ještě drží v hlavním proudu. Posledních 20 let jsme se tomu různě posmívali a dopady oteplování nám přišly pofidérní.
I to se teď mění.
Za posledních 60 let se v ČR zvýšila průměrná teplota o 2,1 stupňů Celsia, ačkoliv planeta se celkově ohřála „pouze“ o jeden stupeň. V Evropě jsme čtvrtí od konce, pokud jde o zásoby pitné vody. České lesy postihla kalamita, která přinesla úbytek 20 % smrkového porostu. Jenom to nás přišlo na 40 miliard korun.
A to jsme teprve na začátku. Reálné platby za adaptaci na změny, které globální oteplování přinese, a jejich zmírnění, teprve přijdou. Nedá se tomu vyhnout.
Zelená politika za energetickou krizi nemůže. Kdo to říká, lže, říká expertka |
Co je potřeba udělat, velice trefně ukazuje Bill Gates ve svém myšlenkovém konceptu Green Premium. Náklady většiny věcí v budoucnu vzrostou právě o takzvanou Green Premium složku, protože se budeme snažit vyrábět bez emisí.
Bezemisní náklady jsou bohužel vysoké (jakkoliv je to diskutabilní s ohledem na cenu, kterou platíme za dopady znečištění). Naším úkolem je proto stáhnout onu zelenou část co nejblíže současným nákladům. Někde to půjde rychleji, někde pomaleji, někde efektivněji.
V České republice bychom se měli zaměřit na tři klíčové oblasti: průmysl, stavebnictví a energetiku. Tyto tři oblasti totiž generují 73 % celkových emisí CO2 v ČR. Abychom se zvládli posouvat, potřebujeme nejen podpořit inovace, ale také se naučit více spolupracovat napříč soukromým a veřejným sektorem a sdílet know-how.
Měl bych nicméně ještě jedno přání. Všichni jsme cítící bytosti, chceme být šťastní a vyhnout se utrpení. Chceme, aby se nám dařilo dobře a večer nám něco dobrého přistálo na talíři. Život ale může být barvitější, když do svého rozhodování a do svých činů přidáme ještě jeden motiv: dobrý pocit z toho, že jsme prospěšní nejen sami sobě, ale i celé společnosti a budoucnosti naší země. Z vlastní zkušenosti vím, že je někdy takový dobrý pocit k nezaplacení.
