STARÁ ŠUMAVA: Poslední den v roce
Silvestr
Jak zrnko písku na dně Vltavy
uplejvá rok, kdo jen ho zastaví?
Zezhora zářej hvězdy, zas a zas
jak slyšela bych vodsejpat se čas.
Co mučilo mě, čas už vodestál.
Trápení přejde, srdce tluče dál.
Rok vodnese, co bolelo tě snad,
jednou i dech ti veme napořád.
Co minulo, nevolej nazpátek.
Za dveřma čeká novej začátek.
Hvězdy se třpytěj – co přijde, kdo ví?
Neptej se nic, čas sám ti vodpoví.
Kdybych sebedýl hvězd se měla ptát,
Ten nahoře už ví, kam mám se brát.
Římská liturgie zasvětila den 31. prosince památce papeže Silvestra I., který právě o posledním prosincovém dnu roku 335 zemřel. Mnoho informací se o svatém Silvestru nedochovalo, podle legendy však měl pomoci vyléčit z malomocenství Konstantina Velikého. Po jeho smrti přestali být pronásledováni křesťané a začala nová epocha psaná křesťanskou církví.
Až do 16. století však v den svatého Silvestra neprobíhali žádné oslavy související s příchodem nového roku. Tehdy se lidé řídili podle juliánského kalendáře, který stanovoval začátek roku na 1. ledna, ovšem konec kalendářního roku se v jednotlivých oblastech lišil – například 1. březen, 25. březen nebo 25. prosinec. Z pohanských dob sice známe oslavy spojené s 1. lednem, ovšem ty byly pochopitelně církví nepřijímané. Ve druhé polovině 16. století se naplno prosadil kalendář nový, gregoriánský. A tak začal platit i jednotný začátek roku, a to den 1. ledna. Bujaré a veřejné vítání nového roku je však zvyk pocházející až z 19. století.
Církev určila na den 1. ledna svátek Obřezání Páně, který se měl slavit v tichosti a poklidu. Pohané však v předvečer 1. ledna slavili a vítali nový rok. A tak v některých oblastech zůstal poslední prosincový den ve znamení oslav. Ty se však církev snažila zakázat nebo alespoň omezit. Silvestrovské oslavy takové, jako je známe dnes, mají svůj původ až v 19. století. Do té doby lidé poslední den v roce chodili spíše do kostela, kde děkovali za vše dobré, co se jim stalo v uplynulém roce a prosili o stejně dobrý nový rok.
Silvestrovská večeře byla pro naše předky slavnostnější, připomínala večeři štědrovečerní. Na stole se tak objevilo devět chodů a každá plodina, která se za daný rok urodila. Oblíbeného kubu a další štědrovečerní i silvestrovské pokrmy nahradil v 19. století ovar, kroupy a křen s jablky. Na stole se nikdy nesměl objevit žádný pokrm připravený z pernaté či rychlonohé zvěře – aby štěstí neuteklo nebo neuletělo k sousedům.
Na konci 19. století se silvestrovské oslavy již velmi podobaly těm našim – lidé se scházeli, bavili a veselili a také popíjeli alkohol. V této době se také poprvé objevily na stole pochutiny podobné dnešním obloženým chlebíčkům a jednohubkám. Nesměl chybět ani novoroční přípitek v podobě sklenky vychlazeného šampaňského nebo sektu. Na rozdíl od všech krajů Čech a Moravy, kde se ještě před sto lety silvestr jako svátek neslavil, se vyskytla výjimka. Šumava. Zde se silvestr nazýval „der alte“ nebo „der zweite“ – starý nebo druhý Štědrý večer. V poledne takřka půst, večer plný stůl, kde nesmělo chybět vepřo-knedlo-zelo ̶ „Tuapfknia/d/la“ – vařené knedlíky, kyselé zelí a „Schweinern“ – vepřové. Tradice silvestrovské kuchyně, jakéhosi opakování štědrovečerního či božíhodového menu, je ale známa i z Pošumaví. Silvestrovskou specialitou bylo spojení jídla a osudu – vaření knedlíků – „Knödelkochen“. Připravily se knedlíky, do kterých se vkládaly malé lístky s napsaným přáním, jménem, příslovím, příslibem. Všichni se shromáždili kolem hrnce, a jak vyplaval první knedlík, otevřel se a vzkaz přečetl.
S posledním dnem roku a příchodem roku nového se pojila celá řada lidových tradic a pověr. Do vesnických stavení chodily o silvestrovském večeru „ometačky“, což byly chudé ženy oblečené v černých šatech a s metlou v ruce. Třikrát zaklepaly na dveře, a když byly pozvány dovnitř, ometly kamna se slovy: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého“. Pak měla kamna v příštím roce dobře hřát a hospodyně na nich neměla nic připálit. Ometačky pak dostaly něco dobrého na zub nebo peníze.
Ve svátek svatého Silvestra se nemělo prát. Pokud by vyprané prádlo viselo na šňůrách přes silvestrovskou noc, v příštím roce by zemřel některý člen rodiny. K obědu se na Silvestra jedla čočka, to aby doma nechyběly peníze. Večer pak přišel na řadu ovar a jablka s křenem, aby byl člověk po celý nový rok zdravý. Servírovat se naopak nesměla drůbež, aby neuletělo štěstí a nerozletěly se peníze. Také zajíc se nesměl objevit na silvestrovském stole – to by zase mohlo štěstí někam odskákat.
Také dnes se říká, že „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Zejména na venkově lidé věřili, že budou celý rok dělat to, co právě na Nový rok. V kapse proto musel mít každý 1. ledna minci, aby se ho držely peníze po celý příští rok. Kdo jako první host vešel do domu, ten předpovídal, jaký bude celý rok. Pokud byla prvním hostem nějaká stařena, v rodině se měly objevit hádky. Pokud přišlo první dítě, mládenec či dívka, domácnost měla být v příštím roce plná lásky a svornosti.
Děvčata na vdávání na Nový rok čekala před kostelem a sledovala, kdo jako první z něj po mši odejde. Muž předpovídal do roka veselku, žena ji naopak vylučovala. Pokud kostel jako první opustila stará žena, dívka měla zůstat starou pannou, pokud šlo první dítě, měla přijít o poctivost ještě před svatbou.
Silvestrovské návštěvy restaurací o jejiž oblibu se prý zasloužili rakouští a francouzští důstojníci ve svých kasinech a podnikaví majitelé luxusních hotelů v polovině 19. století.Z historie víme, že městský člověk se vždy před vydáním do víru nočního života najedl. Menu nebylo nijak luxusní, na stolech se objevovala bílá polévka s rýží, hovězí maso s cibulovou omáčkou a okurkami, kuřata s květákem, salát, pilo se pivo a káva a jen pro nabuzení se ochutnaly jednohubky či chlebíčky. Za zábavou se pak vyrazilo do módních tančíren a kabaretů, kaváren a restaurací. Někteří vyvolení navštěvovali večírky pro zvané v soukromých domech, kde se v honosných salonech tančilo, a hrály se společenské hry.
První pohoštění se objevilo asi hodinu před půlnocí. Servírovaly se podnosy s řezy housek i chleba a další mísy s pečeným masem, většinou vepřovým. Ale také mísy s tence krájenými plátky uzenin, sýrů, s huspeninou a kolečky citronů. Obložený chléb si z nich pak připravil každý sám podle svého gusta. S přibývajícím časem se na stolech objevovali nadívaní šneci, kotlety s kadeřávkem, bažanti, srnčí i zaječí hřbety, uzený jazyk v aspiku, pečená drůbež, paštiky. Nechyběly ani zeleninové či ovocné saláty, zvláštní oblibě se těšily ústřice s citronem a plátky šťavnatého ananasu se šlehačkou, jednohubky s česnekovou pomazánkou nebo sardelová očka. U bufetového stolu měli hosté k dispozici především pivo, v mnohem menší míře červené a bílé víno.
Mládež ale dávala přednost punči či tehdy módní bowli. Dámy ucucávaly limonády či mražené mandlové mléko. Drahým šampaňským se šetřilo až na půlnoční přípitek. Přečtěme si, jak za doby monarchie slavila vítání Nového roku česká šlechta. Na oslavě Nového roku 1896 se na příklad na schwarzenberské silvestrovské tabuli na Hluboké, podávané pouze v úzkém rodinném kruhu, servírovala ̶ Ságová polévka, gratinované hovězí, drůbeží nákyp se zeleninou, pečený tetřev a sladký krém dle Isabely. A k novoročnímu obědu 1. 1. 1897 drůbeží bujón, lovecké krutonky, Četnický hovězí filet, pečený kapoun se salátem a nákyp podle Pauda.
Zdroj: Hoam!, 1996, č. 1, s. 20 Rosa Tahedlová. Stožecký vrch nad mladou Vltavou a její říční niva: to je rodná krajina. autor překladů a českých textů Jan Mareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora