„Zní to hezky, ale kdyby to povolání dělali celý život, uvažovali by o tom možná jinak,“ usmívá se zlínská archeoložka Jana Langová, která letos oslavila 70 let.

Ji samotnou však archeologické nadšení nikdy neopustilo. V Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně pracuje už 45 let, byla u řady významných výzkumů v regionu, objevovala pravěká naleziště, zkoumala historii starých hradů. Když o tom dnes povídá, oči jí září nadšením. „Jsem ohromně vděčná, že mi osud dopřál zaměstnání, kde jsem mohla tolik prožít,“ říká.

7 fotografií

Máte dnes sklony bilancovat, co jste při své práci zažila?
Určitě vzpomínám na místa, kde jsme prováděli výzkumy. Nemůžu říct, že by jich bylo obrovské množství, a možná proto si je všechna pamatuji. (usmívá se) Dnes pracuji v muzeu už jen na částečný úvazek, ale mám tu ještě dost osobních restů, které bych chtěla zvládnout.

Stále vyrážíte do terénu?
Dnes už na to nemám moc času ani sílu. Ale snažím se jezdit za kolegy, kteří kopou někde poblíž – třeba na výzkumu v trase dálnice na Uherskohradišťsku. Při loňském velkém objevu germánského pohřebiště v Roštění jsem pracovala dva dny jako brigádník. Klasická práce s lopatou, rýčem a štětečkem – a byla jsem z toho nadšená. Ta touha nepřejde nikdy, spíš už jde v mém věku o síly a zdraví.

V muzeu jste připravovala část výstavy k výročí 700 let Zlína. Jsou na ní k vidění i archeologické předměty nalezené v centru města. Měl jsem dojem, že přímo ve Zlíně se moc zásadních objevů neudálo…
Kromě pokladu mincí z 16. a 17. století nalezeného v roce 1962 u bývalého Zavrtálkova mlýna na Januštici, který jsme pro výstavu zapůjčili z Moravského zemského muzea, představujeme například nálezy z výzkumu zlínského zámku z roku 2004 či ze stavby obchodního domu Zlaté jablko v letech 2006 a 2007. Je ovšem pravda, že těch objevů je daleko méně v porovnání s jinými částmi Zlína, jako jsou Malenovice, Prštné nebo Louky. Zlín má – podobně jako jiná města – ten problém, že centrum tvoří poměrně hustá zástavba, a pokud tu archeologické výzkumy probíhaly, byly omezené rozsahem i časem. Třeba při stavbě Zlatého jablka měli archeologové docela smůlu.

Proč?
Výzkum mohl přinést velmi zajímavé výsledky, protože jde o místo osídlené od druhé poloviny 13. století. Shodou okolností se ale stalo, že začátek stavebních prací nebyl řádně nahlášen. Vlastně jsem si jich všimla náhodou, když už na místě stavby pracovaly bagry. Bylo to v prosinci, na začátku zimy. Teprve tehdy vlastně začal záchranný výzkum, na který tak nebylo moc času ani vhodné klimatické podmínky. Přesto se však podařilo mimo jiné zjistit nejstarší osídlení z doby, kdy zlínské centrum vznikalo.

Co se tu tedy našlo?
Získali jsme hlavně keramiku či další doklady každodenního života obyvatel středověkého a novověkého města. Objevené požárové vrstvy pak dokumentují značné poničení Zlína v 17. století. Lépe díky tomuto výzkumu známe základní dějinné fáze města. Archeologické nálezy se tak při vytváření celkového obrazu vývoje starého Zlína staly důležitým doplňkem písemných zpráv.

Je dnes vůbec možné ještě udělat nějaký výzkum, který by naše znalosti o městě posunul?
Věřím, že ano. Dnes se například hodně hovoří o parkovišti pod náměstím Míru. Té stavbě by měl samozřejmě předcházet záchranný archeologický výzkum, který může hodně zajímavého přinést.

Takže stále existuje potenciál nacházet vzácné věci?
Určitě, ten potenciál je stále úžasný. Nejen ve Zlíně, ale i v okolí. Vždyť za poslední roky se nám úplně změnil obraz pravěkého a raně středověkého osídlení v této oblasti východní Moravy. Na Rýsově u Provodova se například našla železná avarská helma s částí lamelového brnění, u Slušovic kompletní bronzová garnitura avarského opasku. To jsou nálezy středoevropského významu, které dokumentují přítomnost etnika, o němž jsme do té doby neměli v této části regionu ani tušení. Nutno říct, že se tak stalo zásluhou takzvaných detektorářů, kteří nálezy odevzdali do muzea.

Když mluvíte o detektorářích, vybavuje se mi, že jste se k nim vždy stavěla vstřícně. Proč?
Vždycky ne. Když v roce 2007 pátrali kluci s detektory po spadlých válečných letadlech na Slavičínsku, narazili na unikátní tři tisíce let starý bronzový meč. Mladík, který jej tehdy přinesl do muzea, mi řekl, že si ani nedovedl představit, že by s tím nálezem udělal něco jiného, než jej odevzdal. Kdyby jej prodal na černém trhu, dostal by patrně mnohem víc peněz než jen symbolickou odměnu. V ten moment mi došlo, že ne všichni detektoráři jsou podvodníci a zloději. Spolupracujeme dodnes, stejně jako s dalšími hledači, kteří mají v první řadě zájem o historii svého regionu. Podle mě to má smysl. Všem těmto slušným spolupracovníkům jsem vděčná a vážím si jich.

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně vystavuje archeologické nálezy (prosinec 2022).

Ne všichni odborníci takový přístup sdílejí, že?
Určitě nejsme všichni členové archeologické komunity zajedno. Dodnes probíhají celostátní diskuse, argumentů pro i proti je hodně. Je to výbušné téma, navíc není stále legislativně vyřešeno. Problém je, že detektorářů přibylo a archeologové mají jen velmi omezený prostor – právní, ale i časový – s nimi spolupracovat. Sama se v současné situaci cítím často bezmocná. Přijde mi, že obecně panuje nedůvěra k té části detektorářů, která chce spolupracovat, ale přitom na těch 80 až 90 procent, kteří si nálezy nechávají ve svých sbírkách nebo je prodávají, pořádně není metr.

Hraje v tom nějakou roli nálezné?
Myslím, že to by neměla být motivace. Lidé, kteří za mnou s nálezy přišli, se po odměně nikdy neptali. Jde o lidi s hlubokým zájmem o historii, nadšence. A hlavně platí, že nálezce s detektorem kovů nemá na odměnu nárok.

Za nález zlatých mincí z 16. a 17. století u Fryštáku však Zlínský kraj odměnu vyplatil.
Ano, a dost jsem za to bojovala. Znala jsem nálezce a věděla jsem, že při objevu nepoužil detektor, navíc to byl mimořádný nález s obrovskou kulturně-historickou hodnotou. Díky jeho poctivému odevzdání máme mince v muzeu, a neskončily nikde v zahraničí. Před vydáním je publikace, na které se podíleli přední čeští odborníci, a rádi bychom tyto poklady také znovu vystavili pro veřejnost.

Je pro archeologa takový nález zlatých mincí největším uspokojením?
Jsem moc ráda, že jsem u toho byla. Po nálezu prvního depotu zlatých mincí jsme s kolegy dělali dohledávku v jeho okolí a narazili na druhý depot obsahující stříbrné tolary a zlaté dukáty. Na závěr své profesní kariéry jsem si tak užívala odkrytí skutečného pokladu. Byl to krásný zážitek. Ale osobně mám větší „slabost“ spíše pro kosti, které mohou často vyprávět velmi zajímavé příběhy. (usmívá se) Dodnes například vzpomínám na objevy v lokalitě Chmelín u Kvítkovic (v roce 2004 se tu našly lidské kosterní pozůstatky pohozené v odpadních jámách z pozdní doby bronzové – pozn. red.).

Vím, že z toho množství lokalit, kde jste působila, máte specifický vztah ke Klášťovu, kopci ležícím nedaleko Vizovic. Čím vás přitahuje?
Ano, to je asi moje největší srdeční záležitost. Možná proto, že dodnes působí dojmem málo dotčené autentické lokality. Mám ji spojenou s mým mužem (Jiří Kohoutek byl významný archeolog a muzeolog, díky jeho výzkumům je popsána řada historicky cenných míst po celé Moravě – pozn. red.). Tři roky tam pracoval na výzkumu a nové objevy považoval za něco ohromného. Bohužel mu nebylo dopřáno, aby výzkum dokončil. Ale vidím ho tam vždy, když vylezu nahoru.

Čím je vlastně Klášťov tak významný?
Od konce 19. století víme, že na vrcholu této nejvyšší hory Vizovických vrchů bývalo pravěké hradisko z konce doby bronzové. V roce 2005 byl odevzdán detektorový nález velkého depotu železných předmětů a ukázalo se, že jde o předměty slovanské. Na základě tohoto objevu tam začal sondážní archeologický výzkum a během následujících let se našlo více než tisíc předmětů vyrobených z železa, mezi nimi řada unikátů, jako například zcela zachovaná obouruční železná pila nebo zdobené železné třmeny s širokými postranicemi, které mají na našem území jen málo analogií. Můžu říct, že nic takového jako Klášťov v Česku zatím mezi slovanskými lokalitami neznáme.

Jak si tyto nálezy vykládáte?
Můj muž tehdy vyslovil myšlenku, že by to mohla být kultovní hora starých Slovanů. Oblast východní Moravy byla tehdy pohanská, daleko od slovanských center, kde se prosadilo křesťanství. V blízkosti Klášťova se například dochovaly pohanské mohyly. Našla se však i keramika datovaná k samému konci Velké Moravy. Je tedy také možné, že mohlo jít o dočasné útočiště pro slovanské obyvatelstvo prchající před vpádem Maďarů.

O Klášťovu jsem slyšel i tajemné zvěsti, má prý magickou atmosféru. Co vy na to?
Manžel tehdy říkal, že když tam nahoře přespával, zdálo se mu o člověku s jeleními parohy. Někdo tvrdí, že se tam cítí úzkostlivě a nepříjemně. Já jsem naopak nahoře vždycky šťastná. (usmívá se) Ale to místo je zvláštní i tím, že člověk kolem vidí jen lesy a kopce, skoro žádné stopy civilizace. Na vrcholu je skalní útvar, kterému se říká Čertův kámen. Je protkán žilkami železa. Je možné, že do něj dříve práskaly blesky. Mimochodem, bývají tam strašné bouřky, a odtud mohly vzniknout pověsti o čertech.

Dodnes však Klášťov do detailu prozkoumaný není, že?
Kdepak, svoje tajemství si pořád ještě ponechává, výzkum tu ještě zdaleka neskončil. Tato unikátní lokalita by si určitě zasloužila mnohem větší pozornost. Já to vidím jako velký úkol, nejen pro zlínské muzeum, ale pro více odborných institucí za pomoci grantů. Chápu, že dnešní doba je složitá a je těžké přesvědčit někoho, aby do toho šel. Já už to bohužel být nemohu, ale budu minimálně přesvědčovat své nástupce a doufám, že se někdy na vrcholu Klášťova zase objeví archeologové.