Úplně poprvé Tereba vyfotil Gotta v legendární pražské kavárně Vltava v roce 1961. „Šel jsem tehdy udělat pro kulturní rubriku Večerní Prahy fotografii ze soutěže Hledáme písničku pro všední den. Vedoucí kulturní rubriky redakce mi tehdy řekl - Stanislave, dojdi do Revoluční ulice, do kavárny Vltava, je tam nějaká pěvecká soutěž. Vyfoť tam takového hubeného a zubatého kluka, který zpívá, jako kdyby ho někdo škrtil. Určitě ho nepřehlédneš. A kdyby, tak se tam zeptej. Jmenuje se Karel Gott,“ zavzpomínal pro Blesk Tereba s tím, že Karla nepřehlédl.

Za dva dny fotograf přinesl zpěvákovi pět fotografií. „První jeho slova byla, jak jsem to udělal, že jsou fotografie tak čisté a pěkné… Potom poručil sedmičku frankovky a ťukli jsme si napřed na zdraví, aby mu to dlouho a dobře zpívalo, pak aby mně to dlouho fotografovalo a nakonec na tykání. Mně bylo tentokrát třiadvacet let a čtyři měsíce, Karlovi bylo za dva měsíce třiadvacet,“ prozradil Tereba v autobiografické knize Profotografovaný život.

Karel Gott spolu s Ladislavem Štaidlem a dalšími spolupracovníky trávil na pozvání Udo Jürgense dny ve Vídni, kde natáčel píseň pro soutěž Eurovize. „Když jsme přijeli do hotelu, vyběhla Karlovi v ústrety štíhlá světlovlasá dívka s velkou kyticí rudých karafiátů. Vrhla se mu kolem krku a Karel ji ani nestačil odstrčit,“ vzpomínal Tereba. „Dívka se pak představila a snažila se dokázat, že ji Karel už dlouho zná a že ona ho miluje, a že za ním byla už několikrát v Praze. Tak jsme ji z legrace vzali s Láďou v podpaží a odvedli ji do výtahu,“ vyprávěl Tereba.

„Karel mi pošeptal do ucha: Já ji znám, ona je odtud a je nějaká praštěná, není normální. Nevím, kde se tady najednou vzala, ale nějakou srandu bychom s ní měli udělat. Schovali jsme se s Láďou Štaidlem za okenní závěs, který sahal až na zem. Já prostrčil nenápadně spojením v závěsech objektiv a čekali jsme. Za chvilku vstoupil do ložnice Karel s dívkou. Ona se okamžitě začala svlékat, ale Karel ji včas zastavil. Zůstala proto oblečená. Zato si hned lehla na postel s tím, že je unavená. Karel ji chtěl přikrýt a ona ho tak, jak byl oblečený, strhla na sebe. Zvedl se z postele, sundal sako a ve vestě se pokusil dívku zvednout z postele. Ona nechtěla a jen opakovala: »Karle, Karle, Kájo, já tě chci!«  Když Karel viděl, kam to spěje, vykřikl. »Stando, foť! « Slečna nic, tak to Karel zkusil jinak. „Tak víte co, slečno, já si tady takhle jako nad vás jako lehnu, a pan fotograf si nás vyfotí. Je tady za záclonou. Slečna se vůbec nepolekala, řekla, ať si klidně fotografuji, že budu mít alespoň památku na to, jak se milovala s Karlem Gottem,“ uzavřel vzpomínku Tereba.

Stanislav Tereba zachytil i Karla Gotta a jeho profesora zpěvu Konstantina Karenina z pražské Konzervatoře. „Pan profesor souhlasil a nejprve si svého žáka postavil proti sobě, vzájemně se chytli v pase za kalhoty, aby hřbetem ruky cítili bránice. Pak začal profesor Karenin zpívat a Karel se připojil. Bylo to takové zvláštní cvičení správného dýchání při zpěvu,“ popsal Tereba Kareninovu metodu. Po úspěšné zkoušce si zpěvák radostí vyskočil.

Autor: Stanislav Tereba

Z rukou šéfredaktora Mladého Světa Ctibora Čítka a za asistence Vladimíra Dvořáka dostal Karel svého prvního Zlatého slavíka. Předávání se konalo ve sportovní hale Sparty na pražské Letné. Karel měl šaty z hnědého sametu, oba pánové byli také v tmavém.

„Karel mě nevyhnal ve vídeňském hotelu ani z koupelny, když jsem mu řekl, že jeho posluchačky si zaslouží ho jednou vidět i při ranní toaletě,“ smál se fotograf.

S Láďou Štaidlem a novinářem Karlem Buckem šel fotograf Tereba za Karlem i ve chvíli, kdy byl zpěvák v podezření, že má žloutenku. „Moc jsme se k němu nepřibližovali. Co kdyby… Ale kolega Bucek mě alespoň s Karlem a Láďou mojí leicou vyfotil. A Karel nakonec žloutenku neměl!“

Fotka z Trojského zámku, která byla dlouho v archivu, než mohla na světlo. „Řadě lidí to připadalo jako symbolika dobytí Zimního paláce bolševiky v roce 1917. A otisknout obrázek s takovým jinotajem nikdo nechtěl,“ vyprávěl Tereba. Až v roce 2000, když vyšla Karlovi velká a výpravná publikace, Gott si vybral na obálku právě tuhle.

„Poděkování Alfě Romeo. Její pevná konstrukce a kvalitní plechy zachránily Karlovi při havárii na cestě do Karlových Varů život. Karel se k vozu postavil, jednou rukou se opíral o hůlku a druhou poplácal Alfu po střeše říkaje: Holka, děkuji ti, nebýt to ty, asi by to bylo mnohem horší, možná nejhorší,“ vzpomínal Tereba.