Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám že nejsi bezhlavý... Četař a radista Lubomír Jasínek si šeptá verše nejslavnější básně Rudyarda Kiplinga Když. Společně se svým druhem v odboji a velitelem, nadporučíkem Františkem Závorkou právě pomalými kroky vychází ze svého úkrytu vstříc hordám gestapa.

Když se prvně jmenovaný přiblíží k Němcům, praví jim již nahlas zpříma do očí: „Konali jsme jen svou vlasteneckou povinnost. Dali jsme slib a teď ho plníme. Jsme Češi! Nás živé nikdy nedostanete!“ Stejně jako jeho kolegovi mu již v těle koluje smrtící dávka kyanidu a oba ví, že prožívají poslední chvíle svých krátkých životů.

10 fotografií

Je noc z patnáctého na šestnáctého ledna roku 1943. Na plovárně v Rovensku pod Troskami se pomalu uzavírá dramatický příběh operace Antimony, letos osmdesát let staré události, při níž několik hrdinů dokázalo od malého města v Českém ráji odehnat hrozbu osudu Lidic nebo Ležáků.

Tragédie s antickými rozměry se začala psát 24. října 1942 nedaleko Rožďalovic. Sem ve 23.07 na padácích na zem dopadla trojice českých parašutistů vycvičených v Anglii, a to v pořadí František Závorka, Lubomír Jasínek a Stanislav Srazil. Po heydrichiádě a brutálním osudu Lidic a Ležáků byla tato vojenská mise nesmírně složitá. Skupina operovala tehdy v Protektorátu Čechy a Morava jako jediná. Jejím hlavním úkolem byla zpravodajská činnost, která měla obnovit přerušené spojení mezi domácím odbojem a londýnským exilem.

Jsme Češi, živé nás nikdy nedostanou. Uplyne 80 let od zkázy výsadku Antimony

Díky statečnosti řady českých občanů se třem vojákům nakonec podařilo najít úkryt a působit převážně v Českém ráji a Podkrkonoší. Ale již za pár měsíců se kolem paravýsadku začala utahovat smrtící smyčka. A jednu z rolí v jejím uvazování měl i „národní zrádce“, udavač Jana Kubiše s Jozefem Gabčíkem, Karel Čurda.

Utajená místnost ve škole sloužila jako úkryt

„Antimony v té době operovala na několika místech a pravidelně měnila z konspiračních důvodů své úkryty a vysílání, kromě Turnovska a Železnobrodska vysílala také z Rovenska pod Troskami. Gestapo do oblasti vyslalo jako svého konfidenta bývalého parašutistu Karla Čurdu, který se vydával za ztraceného výsadkáře, a svého elitního udavače, bývalého českého policistu Jaroslava Nachtmana. Po překonání počáteční nedůvěry se zrádcům podařilo bohužel ve Studenci získat stopu k místu úkrytu velitele Antimony a jeho radisty v domě plavčíka na městské plovárně v Rovensku,“ píše v knize Nás živé nedostanou Antonín Tichý.

Stopa vedla k řídícímu učiteli Karlu Hlaváčkovi ve Veselé nedaleko Rovenska, který několikrát ukryl posledního nepolapeného představitele tuzemského odboje Vladimíra Krajinu. „Otec nechal zkrátit chodbu ve druhém patře školy a vybudoval zde nový úkryt, utajenou místnost, která sousedila s naším bytem. V úrovni otomanu v našem pokoji byl do úkrytu probourán otvor, kterým máti dodávala schovaným lidem jídlo. Oni pak k nám večer chodili tím průchodem poslouchat zahraniční rozhlas, zejména Londýn,“ vzpomínal později pro projekt Paměť národa Hlaváčkův syn.

15. ledna 1943 ráno byla obklíčena škola ve Veselé a Hlaváček zatčen. Po brutálních výsleších na gestapu v Jičíně, kdy policisté vyhrožovali, že pokud neprozradí úkryt parašutistů, skončí Rovensko a Veselá stejně jako Lidice s Ležáky, nakonec podlehl. I přesto si Hlaváček zachoval statečnost.

Gestapo obklíčilo rovenskou plovárnu

„Hlaváček požadoval především, aby nebyly prováděny žádné represálie vůči těm, kdož se na podpoře parašutistů nějak zúčastnili, že parašutistům bude přiznán statut válečných zajatců a jako s takovými s nimi bude zacházeno, že jejich pomocníci a přechovávatelé nebudou postaveni před stanný soud. Gestapo si naopak kladlo podmínky, že parašutisté se musí vzdát živí, nesmí klást odpor a z jejich strany nesmí padnout jediný výstřel, že veškerý technický materiál včetně vysílacích stanic musí zůstat na místě neporušen,“ popisuje Jiří Šolc v publikaci Smrt přála statečným.

Sbohem, Miluško! Ať žije republika Československá, zvolala žena před popravou

„Karel Hlaváček žádal záruky, že gestapo takovou dohodu dodrží. V dané chvíli je spatřoval v sepsání písemné dohody, podepsané jím, J. Tůmou, komisaři Leimerem a Fischerem a potvrzenou přítomností jičínského starosty Karla Kloučka, shodou okolností právníka. K písemně formulovaným podmínkám si ještě K. Hlaváček vymínil, že prozradí úkryt Závorkův až po vlastním rozloučení s rodinou. Po skončení akce mu bude vydána pistole a on se zastřelí na důkaz toho, že mu nešlo v tomto případě o vlastní život, ale o životy ostatních.“

Ihned potom gestapo rozjelo obrovskou akci a patnáctého ledna večer obklíčilo úkryt Závorky a Jasínka na rovenské plovárně. K parašutistům vyslalo vyjednavače: starostu města Josefa Kouřila a zmíněného učitele Hlaváčka.

„Byli to normální hoši“

Oba parašutisté se nejdříve chtěli prostřílet na svobodu a až na naléhání zmíněné dvojice, že když se nevzdají, hrozí městu vyvraždění, se dobrovolně gestapu vzdali. Před tím ale každý rozkousl ampuli s jedem. S tím se ale nacisté nechtěli smířit, a proto zorganizovali rychlý převoz umírajících parašutistů na náměstí do ordinace zdejšího lékaře, po němž chtěli, aby je zachránil. To již ale nebylo možné a oba parašutisté zakrátko zemřeli. S pomocí zrady svého bývalého kamaráda Čurdy byl zároveň v tu dobu zatčen i poslední člen Antimony, šifrant Srazil, který byl nakonec popraven na podzim 1944 v Terezíně.

Sedláky vedli jak nějaké vrahy, vzpomíná pamětnice na procesy z 50. let

Hnáno pomstychtivostí nařídilo gestapo starostovi Kouřilovi, ať vypracuje seznam šedesáti významných osobností Rovenska, a ty že během dne popraví. Pokud tak neučiní, dopadne Rovensko i další oblasti zapojené do pomoci parašutistům jako Lidice a Ležáky. Kouřil však odmítl a požádal, ať veškerou odpovědnost nese pouze on. Němci nakonec ušetřili město i starostu. Za tři a půl měsíce však Kouřil zemřel na selhání srdce, vyvolané extrémním napětím během tragické noci na 16. ledna.

Jaroslava Háková, jejíž rodina ve Studenci chvíli trojici z Antimony ukrývala, později pro Paměť národa zavzpomínala: „Na jednu stranu pochopíte, že chtěli mít klid a pokoj. Nechtěli zradit. Ale ta odvaha ten jed spolknout. Když věděli, že je konec. Byli to normální hoši a celkově velmi příjemní. Když si dnes uvědomím, že Jasínkovi bylo teprve dvacet roků...“