STARÁ ŠUMAVA: Hrabice
První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1359. Ve starých kronikách se můžeme dočíst:
Ve vsi Hrabicích sloul ještě roku 1610 grunt Jakuba truhláře po starodávnu Jiříka sklenáře. Jiřík sklenář, maje na dvoře Sixlově v Pravětíně 200 kop gr. míš. pojištěných, prodal je roku 1610 Sabdovi za 100 kop gr. m. Sklenář Teml, snad totožný se sklenářem v urbáři z roku 1552 na čtvrtém místě uvedeným, měl živnost v Lipce. I prodav tento grunt dne 29. června 1598 Vondrovi Pintarovi z Solné Lhoty za 106 kop, koupil si dvůr někdy Vavřinci Mothejzlovi patřící od Krystla Prykla za 58 kop gr. m. Po jeho smrti r. 1612 pošacován dvůr se svršky a nábytky, s dědinami a‘ dobytky za 60 kop; dluhů našlo se 42 kop 12 gr., mezi nimi 1 kopa 26 gr. malíři Jiříkovi. K pozůstalé vdově přiženil se roku 1614 Mikuláš Singer.
Nelze si představit nádhernější pastvy pro oko než východ slunce od Hrabic či od Cejsic. Ta plnost barev je prostě velkolepá. Všechny vrchy kolem zlatí svit, níže v údolí se však válejí temné mlhy jako vlny nějakého oceánu. Ves Hrabice je obvyklým cílem nedělních výletů obyvatel Vimperka a vprostřed osady stojí slohově čistá stavba návesní kaple. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se v Hrabicích koná místní posvícení a to sem přicházejí zástupy poutníků ze všech stran, dokud není velká náves zcela přeplněna lidmi. Dopoledne náleží pobožnosti, odpoledne posvícenské zábavě. Z Vimperka spěchají staří i mladí k hospodě u „Lindenwirta“ v Hrabicích, kde ani velká zahrada nestačí pojmout všechny hosty a stovky se jich musejí rozložit na pažitě, na lukách i na kopci ve stínu starého buku. Poněvadž toho odpoledne nezůstane v mnoha vimperských domech ani živá duše, přebírá až do večera ostrahu města hasičský sbor. Hrabická pouť se během let stala skutečnou lidovou slavností, na kterou se lidé z Vimperka těší už celé týdny předem.
Johann Steinbrener pocházel ze starého selského rodu z Vyšovatky, kde by se dali jeho předkové sledovat až do století patnáctého. Důstojnost selského stavu měl takříkajíc v krvi, a tak když „přišel k penězům“, pustil se i do úspěšného podnikání v oblasti zemědělství. Získal tehdy dva upadlé selské dvory v obci Hrabice , jmenovaly se Annahof a Drosselhof, při cestě do Zdíkova kruhovou pec s velkou cihelnou. a začal na nich hospodařit podle nejmodernějších ekonomických zásad. Už dříve stál např. při Drosselhofu asi patnáct metrů vysoký stožár s větrným motorem, instalovaným tu na Steinbrenerův popud a dodávajícím hospodářství elektrickou energii. Větrná elektrárna před více než sto lety na údajně tak zaostalé Šumavě, kdo to jen kdy slyšel?
Aj, milý sedláče, s pány by se dalo leccos podniknout, ale vy z Hrabic jen tak nehodláte, máte rádi svoje pohodlí. Tenhle zrovna tam nahoře koupil kus pustopustého neplodného pastviska, kde jaktěživo nikdy nic nerostlo, a dneska tam stojí přepěkný dvorec, kolem úrodná pole a dobrá luka, za nimi krásný les.
Ba, ten prostě vyhlížející pán s vysokým čelem a výraznou tváří je pan velkopodnikatel Johann Steinbrener. Člověk musí žasnout, jak mnohostranných aktivit je schopen. Dole ve městě množství továren a tady v Hrabicích zase vzorné zemědělské hospodářství. Všechna tato podnikání jsou podle jeho hesla „Nejprv zvážit, pak se odvážit!“ založena na zdravé úvaze, kvetou a daří se jim, aniž by to štěstí, podložené navíc i pílí a vytrvalostí, činilo svého nositele zpupným či namyšleným. Je to stejně obyčejný muž jako byl vždycky dřív, muž, který i s tím nejchudším dovede obcovat co nejpřátelštěji a nejlidštěji, který je v každý čas připraven stát při svých spoluobčanech radou i činem. Jen škoda, že jeho dobrý příklad zejména v racionelní péči o pole a luka je tak málo následován a sedláci z Hrabic a okolí setrvávají ve svém starém šlendriánství.
A ještě pověst: Ohnivý pecen. V Hrabicích nad Vimperkem bydleli dva hospodáři, Fajfr a Hepler. Ten záviděl svému sousedu jednu krásnou louku. A stále přemýšlel, jak by ji získal. ~ Jednou udeřila tuhá zima a vítr zavál sněhem Fajfrovi chalupu až po střechu. Po pár dnech tam udeřil hlad. ~ A tak se Fajfr vydal sněhem a ledem pro trochu jídla. Když se prohrabal k sousedovi, padl vysílen na prahu a zoufale prosil o skývu chleba. U Heplerů měli zrovna na stole pecen chleba a hospodář přišel na hříšnou myšlenku. „Dostaneš ten chleba, ale za to mi odstoupíš tu svoji louku v Luhu.“ Fajfr naříkal, ale hlad byl silnější, a tak si plácli. ~ Louka však lakomci štěstí nepřinesla. Sotva nastala senoseč, začal jej na té louce strašit ohnivý pecen. ~ Jakmile Hepler vyšel na Luh, hned se za ním řítilo ono podivné strašidlo a hrozilo, že mu i chalupu zapálí. ~ A protože ani potomci nechtěli odčinit dávnou křivdu, ohnivý pecen se tam kutálí dodnes.
Zdroj: Ohnivý pecen Josef Pavel, Boubín šumavský prales, 1938
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora