S tím se může v domácích poměrech měřit leda dvojka Schlechtfreund & Lipnik od scenáristické dvojice Džian Baban & Vojtěch Mašek, která vede své „hovory“ od roku 2005 na zadní stránce časopisu A2. A ještě spíš Zelený Raoul, kterého loni zařízli v Reflexu, po víc než čtvrtstoletí!
Jenže zatímco satirický ufon, generovaný trojkou maskovanou pseudonymem Hruteba, si bral na paškál hlavně politiku, společnost a trochu taky kulturu, Zen žen má operační rádius od počátku podstatně omezenější, skromnější. Tady jde o rodinu, přesněji rodinné napnelismy všeho druhu, jakéhokoli typu: muž a žena, rodiče a prarodiče, rodiče a děti, prarodiče a děti a občas taky v širších kruzích nějaký ten kamarád nebo kamarádka, známý či známá, co je na tom podobně – anebo úplně jinak. První knižní best of vydala Geislerová v roce 2017, před pár týdny pak připojila dvojku.
Ta kniha se jmenuje Zen žen: Jednou se tomu zasmějem. Jenže to „jednou“ je pro čtenáře od první stránky právě teď. Geislerová s Machem Ondřejem zvládají generovat skoro pokaždé solidní porci komiky. Jejich trojčlenka je pádná, rázná, trefná, přesná. Skvěle opsaná ze života.
Scénář nemůže být jiný než minimalistický, musí rychle gradovat a nabídnout silnou pointu – založenou jednou na situaci, jindy na jazyku. Většinou je východisko překvapivě útěšné, latentně nekonfliktní, ale obratem se láme v konflikt. A pak už to jede: všude drama, všechno špatně, každý něco chce, každý něco nezvládá. Nějakou tu svou sociální roli. Momentální konstelaci.
LELA GEISLEROVÁ & MARTIN MACH ONDŘEJ: ZEN ŽEN: JEDNOU SE TOMU ZASMĚJEM Praha, Labyrint & Paseka 2022 198 s. |
A tak se tady mudruje, diskutuje, hádá – i mlčí. Co dělat, když vaše děti pořád řvou? Řvát na ně, aby neřvaly. Jenže tenhle vyčerpávají, ubíjející, motivicky repetitivní příběh, někdy až s neurotickými, přepjatými tóny, má svůj rub – v lásce. Přesněji ve smutku, že až jednou tohle napětí skončí a nebude, něco podstatného ze života hrdinů nenávratně zmizí. Jakmile děti frnknou z hnízda a přestanou své rodiče potřebovat, bude možná víc volného času a míň nežádoucí vztahové zátěže, ale třeba taky míň všednodenních emocí, té výjimečné existenciální lyriky.
A pak je tu samozřejmě autorčina kresba. Lehce zvichřený černobílý realismus, dramatický, ale s řadou měkkých, úlevných tónů. S punkově rozhozeným letteringem, ale s citem pro detail tváře, očí, rtů. Každopádně specifický, dost osobitý rukopis. Když publikovala Lela Geislerová v roce 2009 v rámci edice Brutto, řady „brutálně jemných komiksů“, co vydával pražský Labyrint, svou etudu Magda, byl to důkaz hned dvojí: že zdejší komiks má další kreslířku, s níž je třeba každopádně počítat – a že na scéně je taky výrazná scenáristka.
A rovnou lynchovsko-cronenbergovského typu. Vlastně protiváha Vojtěcha Maška, který sklízel slávu nejprve s monstrkabaretem Freda Brunolda, pak se Sestrami Dietlovými a nejnověji ve filmu s černým magikem Arvédem Smíchovským. Magda je horor v hlavní roli s psychicky vyšinutou padesátnicí, co to neměla v dětství snadné – a která má od té doby nezvladatelné nutkání „pomáhat“.
Zen žen je daleko prostší, jednodušší, v dobrém slova smyslu povrchnější. V rámci týdeníku i knižního výboru sice funguje skvěle, ale Magda je memento: nepřestává připomínat, jaký má autorka potenciál. A že by byla škoda se k němu v budoucnu nevrátit. A proč ne zrovna na poli rodiny, kde operuje Zen žen?
