Nečekám spasitele

V kampani před druhým kolem proti sobě stáli kandidáti, z nichž jeden od začátku lhal, urážel, házel jednu podpásovku za druhou, překrucoval, skákal do řeči, vysmíval se. Druhý s klidem sobě vlastním trpělivě vysvětloval, argumentoval, neuhýbal před nepříjemnými otázkami a díval se do očí. Při sledování televizních debat bylo až nepochopitelné, že se dokáže ovládnout, neskočí po pištícím protivníkovi a za ty jeho nehoráznosti ho nepropleskne, nebo s ním aspoň pořádně nezatřepe, aby už zmlkl.

I předvolební mítinky byly jiné. Babišův konfrontační styl a nechutné billboardy zvedly ze židle mnoho odpůrců, a tak se na jeho akcích křičelo, pískalo, vzduchem létaly nadávky, vepřový prejt, asi i nějaká facka padla. Atmosféra nepěkná. Na mítincích Petra Pavla se na pódiu se slovy podpory střídali herci, sportovci, muzikanti, a hlavně neúspěšní kandidáti z prvního kola, kteří spolkli svou hrdost a možná zklamání z výsledku a neúnavně přesvědčovali své voliče, aby v druhém kole dali hlas generálovi. Náměstí se zalila světlem z mobilů a na závěr se společně zpívala píseň "Jednou budem dál", kterou Čechy naučil Spirituál kvintet a která zněla z pódií v době sametové revoluce.

V davu vládla podobná atmosféra pospolitosti, radosti a naděje jako tenkrát. Kritici se smějí, že Češi, jako už mnohokrát, zase hledají svého spasitele, bezchybného hrdinu, který za ně vyřeší všechny jejich problémy a povede je vstříc sluncem zalité budoucnosti.

Já nehledám spasitele. Ani většina těch, co přijdou k volbám, nehledá spasitele. Jen toho po dvaceti letech máme dost a přejeme si konečně změnu. Chceme prezidenta, který bude sloužit lidem. Který upozadí svoje ego a bude národ spojovat, ne rozdělovat. Který nemusí plnit žádné politické či ekonomické cíle kmotrů, kteří ho na Hrad dotlačili. Klaus byl sebestředný jájínek, kterého lidi nezajímali. Ke konci svého působení měnil názory, otáčel se čím dál víc na východ, zády k Evropě, a umetl cestu svému největšímu protivníkovi/spojenci. Na Zemanovu éru budeme chtít rychle zapomenout. Nevychovaný sprosťák a alkoholik urážel všechny, kdo s ním nesouhlasí, vysmíval se slabším, rozdával vyznamenání a prebendy svým kamarádíčkům, porušoval ústavní zvyklosti, bojkotoval vlády a škodil, kde mohl. V očích civilizovaného světa z naší země udělal nevyzpytatelný banánistán, který leze do zadku Rusku a Číně a nikdo ho nebere moc vážně.

Jsme unavení. Doba je těžká a my potřebujeme mít v čele státu někoho, kdo bude stát při nás. Kdo nám dá naději a povzbuzení, že zase bude líp. Ve stejném duchu jsem psala před první i druhou prezidentskou volbou tady a tady. Marně. Dnes se však zdá, že tentokrát by to konečně mohlo dopadnout.

Nejsem nadšená, že víc než třicet let po revoluci tahle země nebyla schopná postavit prezidentského kandidáta bez komunistické minulosti, ale přesto dám svůj hlas generálu Pavlovi s čistým svědomím. Svým dosavadním působením v mých očích svůj prohřešek dávno odčinil (těch 53 zachráněných francouzských vojáků by mi jistě dalo za pravdu). Je zvyklý sloužit a svou kandidaturou nabízí právě službu. Nepotáhne Česko do války, vojáci nechtějí válku a nehrají si na vojáčky. Denně tvrdě dřou, aby byli připraveni. Vědí, že pot šetří krev a kdo je připraven, není překvapen. Vím to, jednoho vojáka mám doma. Když při promoci přebíral diplom, místo "děkuji" se aulou neslo jeho zvučné "Sloužím vlasti".

Chci prezidenta, který je zvyklý sloužit vlasti. Nevyřeší naše problémy a nejspíš neovlivní tisíc věcí, na které se ho v debatách ptali. Ale po dvaceti letech máme šanci mít v čele státu člověka, kterého si svět váží, který bude naši zemi důstojně reprezentovat v zahraničí a jehož reputace k nám třeba zase přivede významné státní návštěvy a akce mezinárodního dosahu. Pavel není Havel a není tatíček Masaryk (i když se mu vzhledem a charismatem docela podobá). Věřím však, že z něj bude dobrý státník, který si najde svůj styl, bude pevný ve svých postojích a nedá se strhávat momentálními náladami ve společnosti. V kampani ukázal, že je klidný, věcný, že umí argumentovat i naslouchat. Věřím, že s ním přijde na Hrad smířlivost, podpora, povzbuzení a ta výše zmiňovaná ochota sloužit ne svým zájmům a kumpánům, ale lidem.

Tak pojďme, Češi. Dopřejme si prezidenta, za kterého se nebudeme stydět. Jak se to zpívá - jednou budem dál, já vím. Jen víru mít, doufat a jít... k volbám. Tentokrát nám to už přece musí vyjít.