Prožil jsem s Františkem Nepilem řadu neuvěřitelných i uvěřitelných situací. Měl jsem zato, že se mi v roce 1996 podařilo z paměti dočista všechno vyšťourat, všechno zaznamenat a předložit pro potěšení Františkovým fanouškům a jeho věrným čtenářům. Ukázalo se však, že když jsem byl později vyzván, abych pro sborník s názvem Jak jsem potkal Františka Nepila vzpomínal dál, protože jsem si prý tenkrát nemohl přece vzpomenout úplně na všechno, pojednou se mi skutečně začaly vybavovat: tu tenhle moment, tu tamten detail, tady zase další střípek až dosud v paměti kdesi ztracený.
A srdce opět podivně zazvonilo, jako tehdy, když se náhle a nečekaně cítilo být zrazeno kamarádem, než si dostatečně uvědomilo, že tu zradu nemá na svědomí kamarád, nýbrž osud. („A osud bývá někdy vůl,“ dodával v minulosti smutně Jan Werich.)

Ptali se mě někteří čtenáři knížky František, co Nepil pivo, jak prý jsem přišel na to, že „nepil pivo“. Nepřišel jsem na to já, přivedl mě k tomu on sám.
Když jsme si při našem prvním osobním suchdolském setkání v roce 1972 podepisovali navzájem pozvánky, na nichž figurovala naše jména (mimochodem - byl to Františkův nápad schovat si pozvánky na památku), tak zatímco já jsem se mu podepsal s obligátní kytičkou nad prvním písmenem ve jméně Ondřej, on se mi podepsal jako „František, co Nepil“ a za tato slova přikreslil malý půllitr s čepicí pěny, který pak dvěma tahy pera přeškrtl.
Ve skutečnosti jsem pak viděl Františka vypít sklenici piva jednou: šlo o vysoký půllitr, v němž bezpěnná hladina černého piva byla dokonale srovnána s okrajem sklenice, to proto, že jsme měli před sebou pivo anglické a to přímo v Londýně, v kouzelné hospůdce nesoucí ke všemu tomu ještě jméno legendárního Sherlocka Holmese. František nikdy nedával své nadšení příliš najevo. Dalo se vypozorovat jen z jeho jiskřících očí a z rozpačitého úsměvu, který byl vždy jakoby dočervena.
Hrál si přitom trochu nervózně s rukama, třeba jen tak, že hladil či ťukal prsty do futrálu fotoaparátu. Já své nadšení a zvědavost nikdy příliš nemaskoval, a tak vlastně nebylo ani divu, když s druhou sklenicí piva (tentokrát už jen jednou - pro mne, který si ji objednal bez Františka) položil před každého z nás gentleman, co tu dělal vrchního, po krabičce sirek se siluetou slavného detektiva a dvě pohlednice zachycující interiér i exteriér hospůdky, ve které jsme se nacházeli.
„Člověče, ty jsi na něj musel udělat úžasnej dojem, že nám přináší takovýhle suvenýry,“ začal na mě pět chvalozpěvy František, jak míval ve zvyku, když se sám bavil.

 

Tento druh laskavého osobitého humoru, ve kterém František vždy nepřiměřeně vyzdvihoval „klady“ svého souputníka (tehdy jsem jím byl zrovna já), jsem znal dobře i z jiných cest. Rok před tím, než jsme spolu absolvovali několikadenní návštěvu Anglie, umožnila nám Obec spisovatelů navštívit 43. Mezinárodní knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem. Stalo se tak v říjnu roku 1991.
Byl vypraven celý spisovatelský autobus, který vyjížděl někdy kolem půlnoci od Klášterní vinárny v Praze, nikoli snad proto, že by tam spisovatelé celý večer popíjeli, nýbrž proto, že sraz byl určen přímo před budovou Obce, dříve Svazu čs. spisovatelů, kde se však dalo parkovat pouze naproti, přes ulici. Přišel jsem se značným předstihem a zaradoval jsem se, když se mi naskytla příležitost setkat se tu po letech se spisovatelem, jehož kniha Historie skoro detektivní mě ovlivnila na celý život.
Doktor Miroslav Ivanov byl ochoten si se mnou povídat o literatuře faktu, a tak už jsme seděli vedle sebe zabráni do hovoru, když do autobusu nastoupil k mé radosti František Nepil. Posadil se do druhé řady autobusových dvousedadel, a proto jsem si toho cestou do Frankfurtu zrovna my dva moc neřekli. Zato pak na místě samém a při zpáteční cestě domů toho bylo ažaž.

Z momentů, které by vás mohly pobavit, se mi před vybavuje jeden opravdu nepilovsky roztomilý. Opět mě upřímně rozesmál, jako tenkrát tam ve Frankfurtu, přímo na výstavišti.
U stánku jednoho německého nakladatelství visela černá tabulka, na níž byla křídou napsána jména významných hostů, kteří byli právě zde toho dne očekáváni a s nimiž pracovníci nakladatelství přichystali pro návštěvníky autogramiádu. Na tabulce mě fascinovalo jediné jméno - Peter Ustinov! Slavný herec, komik, režisér, spisovatel, dramatik, televizní bavič, zkrátka muž mnoha profesí, obdivovaný také naším Miroslavem Horníčkem ba i Janem Werichem, pro mě pak hvězda první velikosti, s níž kdybych se byť jen na pár minut setkal, byl by to pro mne zážitek vskutku na věčné časy.
Peter Ustinov byl avizován na čtrnáctou hodinu. Byla teprve hodina třináctá. Celou hodinu jsem se tedy procházel nedaleko onoho stánku, abych ho snad neztratil z dohledu!
Když jsem se před ním před druhou hodinou postavil, přišel muž v bílé košili a tmavé kravatě, natáhl se k tabulce a přepsal hodinu začátku na 14,30. Vyrazil jsem tedy na novou pochůzku a zopakoval si stánky, které už jsem z předešlé hodiny důvěrně znal.
Když jsem se k ustinovskému stánku vrátil znovu, před půl třetí, na minutu přesně vyšel opět muž v bílé košili a tmavé kravatě a přepsal hodinu začátku autogramiády tentokrát na 15,30. Tak to moc lituji, milý pane Ustinove, ale další hodinu čekání do vás investovat nemohu - vy tu budete trávit ještě spoustu času, zatímco já za několik málo hodin usedám do autobusu a uháním zpátky, směr Praha!
Musím říci, že mě celá ta událost trochu zkazila náladu - ovšem jen do chvíle, než jsem narazil na spokojeného návštěvníka Františka Nepila.
„Tak, člověče, co všechno jsi viděl?“ začal se mě vyptávat.
Vyklopil jsem mu pravdu: „Málo jsem toho Františku viděl, málo!“ A postěžoval jsem si, jak mi toho dne úspěšně „unikal“ milovaný autor a herec.
František se zahleděl do neznáma, rozčíleně se nadechl a pak mi přichystal náramné potěšení následujícím sdělením, které ze sebe vypravil jedním dechem: „Tedy já kdybych byl Peterem Ustinovem a dozvěděl bych se, že na můj podpis čeká Ondrášek Suchý, básník z Prahy, okamžitě bych všeho nechal a na tu autogramiádu bych dorazil ne o čtvrt, ale dokonce o půl hodiny dřív!“
Rozesmál jsem se: „Škoda, Františku, že nejseš Peter Ustinov!“
František se na mě vážně podíval: „Škoda?! Dobře, že nejsem Peter Ustinov!“

Jak už jsem se svěřil, ponejvíce jsme si toho vždycky řekli na nějaké cestě autobusem. Z Frankfurtu nad Mohanem jsme do Prahy jeli zase spolu. Překvapil mě, když se mi s určitým ostychem, spiklenecky a zároveň skoro s dětskou radostí svěřil, že mu jeho besedy a různá veřejná vystoupení od určité doby organizuje jistá agentura. Vysvětlil mi, proč se rozhodl pro toto řešení velice prostě a logicky:
„Když já jsem totiž takovej blbec, že každýmu vyhovím. Kdybych to nechal dál při starým, tak budu už do smrti jezdit jen po besedách a v životě nenapíšu jedinou knížku...“
Rozuměl jsem Františkovi velmi dobře. Potvrdili jsme si v minulosti už nejednou, že ani on ani já nepíšeme zdaleka tak lehce, jak se může třeba ve výsledku zdát.
František pokud vím psával vždycky nanečisto, pak cizeloval, znovu přepisoval a znovu upravoval. Škoda, že už mu dnes nemohu říci větu, kterou si svého času tak přál slyšet:
„Františku, počítač - to je úžasná úspora času, nad počítač při psaní není, jak jen jsme mohli tak dlouho před útočícím světem moderní techniky obhajovat své zastaralé psací stroje?!“ 

   

Mé vzpomínání na Františka Nepila by ještě mohlo pokračovat popisováním jeho dojemné péče, kterou mě zahrnoval ve snaze pomoci mi v době, kdy ode mne odešla manželka s dítětem za trochu jiným hlasem svého zmateného srdce. František mě chtěl dát dohromady se ženou, která snad prožila v životě podobné zklamání a kterou jako knihovnici (a tuším, že též učitelku) poznal při jedné ze svých cest za mimopražskými čtenáři. Zorganizoval nám dvěma setkání, k němuž došlo při obědě v Klášterní vinárně. I když to tenkrát mezi mnou a doporučovanou mladou paní nezajiskřilo, byl jsem Františkovi za jeho upřímné snažení pomoci nám oběma moc a moc vděčen.
Nakonec to přece jen - jindy a s někým docela jiným - vyšlo. Jedním obědem stráveným s Františkem a ve společnosti mé budoucí ženy Johany se bezesporu konání naší svatby o pár týdnů nebo měsíců uspíšilo. František o mně vyprávěl mé budoucí v superlativech a ji pak líčil mně rovněž v těch nejkrásnějších barvách. Děkujeme Ti, Františku! Už od té doby uplynulo – kolik? – no hodně let...

 

Uvědomuji si, že jsem se tu ještě ani jednou nezmínil o jedné naší společné lásce, o rozhlase! Tak alespoň ještě jedna vzpomínka, vzpomínka na Kanafáska.

Kanafásek - to bylo Františkovo rozhlasové dítko! Nebyla to jeho vina, že se v rádiu tato figurka neujala, tak jako kdysi Hajaja. Kanafásek přišel na svět do nedobré doby „normalizačních“ sedmdesátých let a byl záhy zrušen. František si do týmu spolupracovníků a spoluautorů vybral také mě. Připravil jsem pro Kanafáska spolu se skladatelem Pavlem Větrovcem jakési zpívané „zprávy pro nejmenší“. František byl jimi nadšen, nejsem si však jist, zdali byly dostatečně akceptovatelné pro pracovníky, kteří měli do projektu Kanafásek co mluvit.
Faktem je, že z mých Kanafásků se nakonec vysílaly asi jen dva a to ještě ke všemu končící nikoli písničkami, ale pouze básničkou. Z té řady mých nerealizovaných textíků, které se Františkovi tak líbily a on se za ně marně stavěl, jsem vybral trojici říkanek. Patří sem. Františkovi Nepilovi jsem je už tenkrát věnoval:

Potkali tři oslavenci
na silnici osla Venci
Proč jde osel sám?
Důvod, ten já znám:
Před chvílí se na Vencu
vrhla parta mravenců
za to, že prý z mraveniště
jeho děti mají hřiště

Leze brouček ke své broučce,
leze, leze po obroučce
Po obroučce brejlí
to se leze nejlíp

Po šlehačce dortu pádí
Cipískovy saně
Kapesník má čtyři rohy
nabere tě na ně
Holka pláče přes švihadlo
ptáci lidem housky drolí
pána, co spad pod sedadlo
Holý holič holí holí

(Ukázka kapitoly z knihy Ondřeje Suchého, Dobrý a ještě lepší František Nepil, kterou k nedožitým 80.narozeninám Františka Nepila vydává v únoru nakladatelství IKAR, Knižní klub.)