Na den do Bahrajnu

V Saudské Arábii je spousta věcí státních. Například čerpací stanice. Náš řidič z minulého blogu překvapí, když zná přesnou cenu 91 oktanového benzínu (ano opravdu 91). Ví to proto, že všechny stanice mají jednu cenu. Státní je i autobusová doprava Saptco. Do Manama to stojí 50 SAR (ca 300 CZK) za osobu, zpátky pak 95 SAR (ca 570 CZK). Kdybychom to věděli dřív, vyjde nás obdobně Uber. Jinak to nejde, jinými slovy, nezkoušejte si půjčit auto, abyste jeli do Bahrajnu.

Cesta do Manama vede přes takřka 30 kilometrů dlouhý most z 80. let, v jehož polovině je hraniční přechod. Cesta autobusem Saptco je naplánovaná na více jak 2 a půl hodiny, což působí docela velkoryse, ale nakonec se ukáže, že to není daleko od pravdy s ohledem na procedury na hranicích, které jsou takovou oldschool klasikou - všichni ven, všechno ukázat, máte vízum, aha tak nemáte, nevadí, stojí 5 bahrajnských dinárů, ale můžete zaplatit i saudským riálem v poměru 1:10. Vše v klidu (až moc velkém), slušně a anglicky.

V autobuse potkáváme neskutečného kořeně. Jmenuje se Yad. Jeho rodina je z Iráku, narodil se v Kuwaitu, vyrostl v Saudské Arábii, jejíž občanství i má, první dospělou práci měl v hotelu v Bahrajnu a teď už 14 let dělá na konzulátu v Ženevě. Rychle nás provede městem a doporučí, kam zajít. Za hodinu ho vidíme zas. Zrovna si půjčuje auto. Ještě nás zaveze k rezervovanému hotelu. Ptá se, jak jinak bychom se tam dostali. Povídám, že normálně, pešky. Kroutí hlavou a říká, že je vidět, že nejsme místní a že je leden, protože v létě by nás to ani nenapadlo. Ještě ten den dáme pěšky 18 kilometrů.

Mezitím je zajímavým zpestřením výměna peněz. Nakráčím do banky, že chcu vyměnit saudské riály na bahrajnské dináry. Francis, úředník na přepážce, po mě chce nejdříve pas, pak vízum, pak mobilní číslo, pak název hotelu, pak číslo pokoje. Povídám, že to zatím nevím, a on se zamračí. Chci vyměnit 600 SAR, zatímco vedle mě stojí místňák s celým komínem valut a on ho stíhá obsloužit v mezičase. Celá ta show vezme 20 minut, ale na konci toho mám v ruce druhou nejsilnější měnu na světě, která je tak silná, že bankovka s nejnižší nominální hodnotou má na sobě napsáno 1/2.

Jedním z highlightů Bahrajnu je hlavní brána v Manama nazývaná Bab Al Bahrain. Ta je ze 40. let minulého století. Manama je taková soft Dubai. Mrakodrapy tu mají běžně přes 200 metrů. Některé jsou zajímavější, například komplex, co má tři vlastní větrné turbíny mezi dvěma věžemi nebo hotel Four Seasons ve tvaru háčka, jiné vypadají poměrně civilně. Mezi tím vším se občas vynoří moderní umění.

Jinak jde ale o poměrně ucelenou moderní zástavbu. Město roste, ale má spoustu místa. Místy roste město živelně až tak, že není poznat urbanistický záměr.

Dobrým příkladem moderní zástavby v Manamě je hotel, kde nocujeme. Má deset pater a bazén na střeše. Vedle je rezidenční budova zhruba s třiceti patry, vedle ní menší budova s dvaceti a kavárnou v nejvyšším patře (k té se ještě vrátím). To všechno pospolu a za tím poušť, z níž vystupují ještě dvě výškové budovy.

Hotel působí jako správný Babylon. Nikdo z personalu nevypadá zrovna arabsky. Jsem zvyklý na to, že na recepci se hned chodím ptát na věci, se kterými si nevím rady. A jsem taky zvyklý na to, že si ani oni neví rady. Kouzlo snahy neodmítnout je tady ale větší než kde jinde. Povídám, že půjdu do centra a jestli je některý z mrakodrapů přístupný veřejnosti. Dáma naučeně odpoví, že jasně, že si ve výtahu pípnu kartou, co jsem dostal, a vyjedu, kam chci. Povídám, že se neptám na tuto budovu, ale na mrakodrapy v centru. Ona se zakaboní a říká, že tam nikdy nebyla.

Za pár hodin jsme v Bahrain World Trade Center, které má výšku 240 metrů, a v jehož útrobách je obrovské nákupní centrum. Ptám se sekuriťáka, jestli můžu nahoru. Odmítne s tím, že nahoru můžou jen zaměstnanci a oficiální návštěvy. Slušně a s úsměvem. 

Trochu si to vynahradím tím, že nakráčím na showroom Aston Martin. Chvíli si tam tak chodím mezi DB11, DBX a veterány. Později přijde pěkně oděná dáma a povídá, jestli mi může pomoct. Povím, že jsem jen nadšenec, že jsem v Bahrajnu jen na skok a že jsem včera byl na finále Rally Dakar. Opět mám to tričko s českou vlajkou z předminulého dílu tak ani nevadí, že vypadám, jak kdybych opravdu byl poslední dva týdny v poušti.

Nakonec dojde i na ten mrakodrap. Poté co obejdeme hotel Four Seasons, který s 270 metry je nejvyšší budovou Bahrajnu, vynoří se před námi stavba, o níž už pár hodin vedeme debatu, jestli je to vrták nebo fréza. Jako jediný z naší skupiny nakráčím dovnitř, uvidím výtah, vlezu do něj a naťukám nejvyšší patro. Za pár chvil jsem v obrovském zhruba třípatrovém prostoru, kde se připravuje luxusní svatební hostina. Pobíhají tam fotografky se zrcadlovkami na gimbalu. Ptám se, jestli si to můžu nafotit, ony, že není problém. Asi jsem vypadal jako kontrola.

Večer okusíme i ten kosmopolitní Bahrajn. Procházíme ulice plné přistěhovalců z Filipín, Bangladéše, Indie, Nepálu a Pákistánu. Všechno se tu míchá se vším - jídlo, kopírky, koťátka, elektrické pojistky, autoservis, prostě, na co si vzpomenete. Všude rušno, poprvé vidíme psy (netypické pro muslimské země). Co nám dojde až po chvíli je, že na ulici nepotkáte ženu. Ty si asi z domoviny nepřivezli.

Den se chýlí ke konci a dojem z autentického zážitku kazí snad jen podivná kombinace smogu, vlhkosti a písku, která po celý den zhoršovala viditelnost. Prý je to v lednu běžné. Navečer zkusíme ještě kavárnu v sousedství našeho hotelu v nejvyšším patře budovy. Kavárna je zavřená, což ale zjistíme až nahoře, a tak si aspoň můžeme užít pěkný výhled z verandy.

Ráno je vymetená obloha a výhled z nejvyššího patra hotelu směrem do prázdnoty se dvěma výškovými budovami teprve vynikne.

V autobuse zpátky do Dammamu potřetí potkáváme Yada. Krom něj potkáváme i Dušana z Bratislavy, vedle něhož si připadám, jako cestovatel amatér. Mluví o svých předchozích cestách po Saudské Arábii, o Thajsku, Myanmaru, Uzbekistánu, Íránu, Maroku, Jordánsku nebo o stopování z El Salvadoru do Nikaragui. To je ten správný příval podnětů na další cesty.