„To neznamená můj věk, ale 60 let s aktem. Všechno jednou končí a myslím, že mám již věk na happy end. Fotografii (nejenom aktu) již nemohu z několika důvodů dělat jako doposud, ale úplně nadobro nic nekončí. Musím jen zvolit jiný způsob práce a mám tak bohatý archiv, že mám práci minimálně na dalších dvacet let. Pokud budu ještě vidět,“ uvádí umělec, jenž 1. ledna oslavil pětaosmdesátiny.

„Je to tedy časový vývoj, nikoli násilné ukončení činnosti. S tím i souvisí úmysl dále nevystavovat, protože to představuje náročnost časovou, organizační, ale i fyzickou a v neposlední řadě finanční. Tak jsem to vše načasoval k půlkulatinám - a vznikla moje bilance. Ty krásné a dokonalé bytosti se mi však nikdy líbit nepřestanou,“ přiznává Miloš Vojíř.

18 fotografií

Předloni si také připravil vlastní monografii na téma Ženy, každý výtisk se 189 snímky je originál. Podepsaný a očíslovaný. A každá fotografie je příběh.

„Nejsem přítelem velkého vracení se do minulosti, protože pak utíká současnost a vzhledem k tomu, že se mi čas krátí, je to škoda času. Ale z tak dlouhé krásné práce je přece jen mnoho zážitků, na které si člověk rád vzpomene a které ho i po těch letech potěší,“ přiznává a dodává, že by ani dnes by neměnil.

Ač v minulosti narážel na prudérní kulturtrégry i „socialistickou“ morálku a cenzuru, nejvíc zůstal v údivu předloni.

„Kvůli aktům zablokovali můj Facebook. Na internetu byla zpráva, že zablokovali Facebook i trutnovskému úřadu, protože propagoval výstavu, kde má díla slavný fotograf Drtikol. Facebook je považuje za pornografii! Jsem rád, že již pomalu končím, protože se obávám, kam až ta hloupost a diletantství dojde,“ posteskl si před dvěma lety pro MF DNES.

Když někdo nakouká tolik krásy

Jeho dílo má spoustu ctitelek a ctitelů, vždyť k narozeninám mu velmi osobně přál i generální ředitel České televize Petr Dvořák. Vojířovo vidění, styl, citlivost, pracovitost i pokora si za šest desetiletí vydobyly obdiv diváků i kolegů.

Upřímně se Vojířovi vyznal také fotograf Roman Unger:

„Je to pro mě pocta, vidět ti přímo pod pokličku. A pochopil jsem, že je zbytečné se pokoušet někdy v budoucnu o akty, tebe nepřekonám. Když vidím krásnou holku, věřím, že jestli existuje bůh, že ti dal šanci vidět a zobrazovat tu nejkrásnější stránku našeho světa - a ty jsi toho dokonale využil, a já jsem se dokonale pokochal a pochopil, proč jsi tak šťastně vyrovnaný.“

„Když někdo nakouká tolik krásy, ani nemůže být s prominutím nas... Ty jsi známý fotograf, ale nejsi tak známý, jak by sis zasloužil. Prostě bych přál všem, aby viděli alespoň polovinu toho, co jsem viděl já, stejně jako mně by jim spadla brada,“ říká Roman Unger.

Další kolega Mirek Kolátor přiznal, že prohlížení „kouzelných fotografií“, které Miloš Vojíř vytvořil, je jako pohlazení:

„Vím i sám jako fotograf žen, dívek, většinou aktů, co všechno ti běží při prohlížení tvých fotografií jako film před očima, všechny ty příběhy těch krátkých setkání, povídání, legrace, někdy jiskření, jindy stud, úryvky konverzace, na které si člověk často s úsměvem vzpomene i po mnoha letech. Ve tvém díle obdivuji tu poctivost a preciznost, která sálá z každého snímku, a velikou úctu k těm nádherným ženským stvořením.“

Cudný pohled na ženské tělo

Kolegovi složil hold i významný český fotograf a vysokoškolský pedagog Miroslav Stibor (1927-2011).

„Hradecké dívenky se dostaly do hledáčku výborného fotografa, který je umí náležitě prezentovat. A tvůj kumšt samozřejmě taky. Tvé fotky jsou vynikající, bez nadsázky, a dlužno ti jen blahopřát,“ napsal přátelsky v roce 2006. Obdivoval Vojířovu invenci, řád a jemnou barevnost.

„Miloš nikdy, ani v dřívějších realistických záběrech, nesměroval zobrazení ženy k hranici laciné - ani rafinované - smyslnosti. Vždycky šlo spíš o cudný pohled na ženské tělo jako na úkaz přírody, jako na její součást a zároveň věčné tajemství. Jeho tvorbu charakterizuje lyrické pojetí a obdiv k ženské kráse,“ pokračoval Stibor.

Můžeme jít ještě hlouběji do minulosti, roku 1987 Vladimír Richtrmoc v magazínu Čs. fotografie napsal:

„Vytříbenost, promyšlenost a estetická působivost jsou základem, z něhož autor vychází v celé své tvorbě. A také umírněnost fotografického projevu – jakýsi vědoucí nadhled. Miloš Vojíř nikdy nepatřil k bouřlivákům, kteří chtějí překonávat a měnit zažité konvence fotografického vyjadřování. Svojí tvorbou se ztotožňuje se svým naturelem – nepředstírá, ničím neohromuje, nenutí se do křečovitých póz ani do ukvapeného či pochybného experimentování. Zůstává stejný jako výtvarník i jako člověk. Z jeho tvorby vyzařuje názorová a životní vyrovnanost a současně znalost psychologie diváka.“

Malíř Václav Sádovský loni fotografovi vysekl poklonu, že jeho tvorba je upřímná a velmi inspirativní:

„Zaujaly mne zejména fotografie, kde jde o kontrast černé plochy a bílé linie. Stavíte to na výtvarném efektu, který podtrhují linie ženského těla, jež vnímáme jako krásu. Jdete po estetickém efektu, kde žena je výtvarná forma na rozdíl od Saudka, kde žena je obsah. Váš rukopis je velmi osobitý a příjemný.“