Operní panorama Heleny Havlíkové (400) – Návrat Armidy, u nás zatím plzeňský

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v koprodukci s wexfordským festivalem Armidu Antonína Dvořáka. Ve Velkém divadle ji hudebně nastudoval Norbert Baxa v režii Martina Otavy. Recenze je psána z druhé premiéry 4. února 2023.

Ačkoli je Antonín Dvořák autorem deseti dokončených oper, z nichž některé existují ve více odlišných verzích, světově se prosadil „pouze“ Rusalkou. Ovšem tak suverénně, že v posledním pětiletí patří do první třicítky ve světě nejfrekventovanějších operních titulů. Po plzeňském uvedení opery o kouzelnici Armidě se vnucuje otázka, jaké „zlé kouzlo“ očarovalo tuto poslední Dvořákovu operu, že se jí zatím nedostává větší pozornosti. Prakticky od prvního uvedení Armidy se nedaří udržet ji na orbitě světových oper tradičního repertoáru.

Armida poprvé zazněla v pražském Národním divadle 25. března 1904 a skladatel, nespokojený z průběhu zkoušek, z ní odešel – kvůli zdravotním potížím. Úspěch však vlivem mnoha nepříznivých okolností, především vlivem nedostatečné přípravy a nedotaženého hudebního provedení, neměla. Dvořák to těžce nesl. Krátce na to 1. května zemřel, takže zůstává otázka, zda by se (jako u mnoha svých předchozích oper) pustil do revize. V poslední době se u nás k Armidě vrátilo pražské Národní divadlo v roce 1987, pouze koncertně brněnská opera (1994) a pak už jen Národní divadlo moravskoslezské – dokonce dvakrát, vždy s Evou Dřízgovou-Jirušovou v titulní roli: v roce 1991 (dirigent Václav Návrat, režie Miloslav Nekvasil) a pak v roce 2012 v režii Jiřího Nekvasila a v hudebním nastudování Roberta Jindry. Robert Jindra, nynější hudební ředitel pražského Národního divadla v Praze, chystá Armidu za tři měsíce v květnu – v režii Jiřího Heřmana.

Šedesátník Dvořák byl světově uznávanou osobností, když v roce 1902 po dlouhém váhání zvolil námět, který se osvědčil v mnoha operních verzích včetně Lullyho, Händela, Vivaldiho, Glucka, Haydna nebo Rossiniho. Básnické zpracování libreta Jaroslavem Vrchlickým (1888) s květnatým, už tehdy archaickým jazykem a poněkud rozvláčnou dramatickou stavbou vychází z pozdně renesančního rytířského eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1580). Skutečné historické kontexty první křižácké výpravy jsou v Tassově eposu, tím spíše ve Vrchlického romantizující operní adaptaci, podány s volnou stylizací. Dějinné reálie tak tvoří základní cizokrajný rámec pro vášnivý příběh střetu milostného vzplanutí rytíře křižácké výpravy Rinalda k damašské princezně Armidě s povinnostmi křesťanského válečníka, vázaného rytířským kodexem. Vrchlický ve svém zpracování tento příběh Rinalda a Armidy završuje adaptací jiné epizody z Osvobozeného Jeruzaléma: soubojem jiného rytíře – Tancreda, který smrtelně zraní pohanskou Clorindu, ta přijímá z jeho rukou křest. Dramatickou stavbu Vrchlický ještě rozšířil tím, že obdařil vládce Sýrie a kouzelníka Ismena jako protihráče Rinalda milostným citem k Armidě, která ho však sveřepě odmítá.

Dvořákova Armida zapadá do umělecké atmosféry přelomu století s doznívajícím pozdním romantismem, verismem, symbolismem a dekadencí vedle nástupu impresionismu. Je obklopena Schönbergovou Zjasněnou nocí (1899), Pucciniho Toskou (1900), Debussyho Pelléasem a Mélisandou (1902), Janáčkovou Její pastorkyní (1904) nebo Straussovou Salome (1905). Dvořák ale zůstal i ve své poslední opeře romantikem: Armida rozvíjí wagnerovský princip příznačných motivů a inspirací (především Tannhäusera a Parsifala, ale i Lohengrina nebo Tristana a Isoldy) v základním kontrastu vznešeného křesťanského světa s chorálními modlitbami i vojenskými žesťovými fanfárami a světa muslimského v orientálně exotickém, kouzelně pohádkovém opojení s barvitou instrumentací.

Plzeňská inscenace vznikla v koprodukci s festivalem v irském Wexfordu, na jehož 71. ročníku byla uvedena loni v říjnu s Jennifer Davis jako Armidou, Gerardem Schneiderem v roli Rinalda a Stanislawem Kuflyukem coby Ismenem. Tento významný festival je proslulý právě svou dramaturgií méně známých oper, z těch našich zde vedle Smetanovy Hubičky a Dvou vdov, Dvořákova Čerta a Káči, Rusalky a Jakobína nebo Janáčkovy Káti Kabanové (už v roce 1972) provedli například Fibichovu Šárku (1996), Haasova Šarlatána (1998), Mirandolinu Bohuslava Martinů (2002), Weinbergerova Švandu dudáka (2003) nebo Foersterovu Evu (2004). Většina uváděných oper je pak také dostupná na nahrávkách. Wexfordskou produkci Armidy odvysílalo také ze záznamu BBC Radio 3. A dle zahraničních ohlasů byla inscenace přijata vstřícně, s výhradami především k libretu, ovšem s oceněním Dvořákovy hudby. Ze sólistů wexfordské inscenace v plzeňské zůstali Jozef Benci, Jan Hnyk, Josef Moravec a Josef Kovačič. Andrii Kharlamov, Ismen plzeňského nastudování, byl ve Wexfordu obsazen do role rytíře Gernanda a Libuše Santorisová, která v Plzni alternuje titulní roli, ve Wexfordu zpívala Sirénu.

Třebaže měl Norbert Baxa se svým hudebním nastudováním ve Wexfordu dle ohlasů úspěch, při druhé premiéře v Divadle J. K. Tyla plzeňský orchestr pod jeho vedením postihoval bohatství Dvořákovy symfonicky plné partitury jen v základním nástinu – bez propracovanější dynamiky a především romanticky vzrušené agogiky, které jsou pro vyznění díla podstatné. Hudební specifikum této Dvořákovy opery – orientální kolorit, neměl patřičnou exotiku táhlých melismat. Bohužel se to týkalo i sboru vedeného Jakubem Zichou. Jak vyplývá z děje, sbor je často rozdělený na samostatný mužský, křižácký a ženský se sirénami, nymfami a vílami, což vedlo k tomu, že byly příliš zřetelné nestmelené hlasy.

Většina sólistů při druhé premiéře 4. února základním nárokům rolí dostála. Sopranistka Ivana Veberová je už řadu let oporou plzeňského operní ansámblu, když se prozpívala do mladodramatických rolí Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos nebo Milady ve Smetanově Daliborovi. Když k tomu přidáme ještě titulní part při koncertním provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v září 2021, je Armida od té doby její čtvrtou velkou rolí. Ivana Veberová má pro ni dostatečný hlasový volumen a její soprán se suverénně nese i nad hutně instrumentovaným orchestrem. Ale aby se z ní stala skutečně „luzná“ žena a rafinovaná kouzelnice, jejíž vášni a smyslnosti Rinald podlehne, pomohlo by výrazově propracovanější hudební a hlavně herecké vedení.

Rinald byl s příhodně wagnerovským hutným tenorem v podání Jakuba Pustiny statečným rytířem odhodlaným bránit Armidu i poslání ve jménu Božím, zároveň mužem zmámeným ženskou vábivostí, fantasticky tajuplnými kouzly a rozkošemi v milostném opojení za zpěvu sirén. Pustinův výkon v závěrečném dějství, které je vystavěné v podstatě celé na jeho bilančním monologu, byl úctyhodný.

Dramatickým protihráčem Armidy a Rinalda je kouzelník Ismen. Barytonista Andrii Kharlamov ho obdařil zlověstně démonickým barytonem, který graduje do pomstychtivého gejzíru žárlivosti, když pochopí, že v čarovných zahradách, které vykouzlil, se Armida oddává rozkoším s Rinaldem nikoli pro záchranu křižáky ohroženého Damašku, ale skutečně z lásky ke křesťanskému rytíři. Hereckou mrštnost, kterou přitom Kharlamov zvládá, by při nápaditější pohybové spolupráci Jiřího Pokorného mohla jeho výkon více obohatit.

Z mnoha dalších už menších rolí na sebe opět upozornil Jan Hnyk, který svým kompaktním basem vyjádřil velebnost poustevníka Petra, ale i jeho tvrdost, s níž varuje před svody kouzelnice Armidy. Jozef Benci vládne sice dostatečně sonorním basem pro Hydraota, což ocenili i recenzenti wexforského nastudování, ale herecky byla jeho charakteristika krále Damašku málo výrazná. Jakub Hliněnský, který jindy vyniká pregnantním vystižením svých rolí, tentokrát postrádal charisma nutné pro vůdce křižácké výpravy Bohumíra. A mladý Jan Kukal pro plné zvládnutí dvojrole Muezína a Hlasatele ještě potřebuje nasbírat více zkušeností.

Z wexfordské inscenace Hartmuta Schörghofera v Plzni převzali pouze jeho scénu a kostýmy, jako režisér u nás nahradil Schörghofera Martin Otava. Scénografické řešení je určující. Tvoří ho videoprojekce na zadní stěnu, které lokalizují místa děje – průčelí damašského paláce, křižácký stanový tábor, orientální kouzelné zahrady s palmami, duny pouště – a také oheň Ismenova spřežení a kruh planoucího světla zázračného štítu svatého Michaela. Tento základ ozvláštňuje stěna z posuvných desek polopropustných zrcadel úhlopříčně napříč celým jevištěm. V kombinaci se svícením zrcadlení a průhledy multiplikují úhly pohledu, umožňují rozehrávat více vrstev situací, které Martin Otava ponechává v jednoduché základní logice příběhu, bez aktualizace, k níž by dnes střet křesťanského a muslimského světa mohl vybízet. (Ve Wexfordu Schörghofer použil pro videa na poušti záběry tanků.)

Scénografické přednosti mají ale i své nevýhody: na deskách divák vidí nejen zrcadlový odraz dění na jevišti, ale také zlatý portál a část hlediště, které se však vymykají výtvarnému stylu inscenace. Vzhledem k rozsáhlým plochám bez dramatické akce beztak dlouhé scény milostných hrátek Armidy a Rinalda ještě pokračují v druhém plánu. Při vší herecké snaze Ivany Veberové a Jakuba Pustiny však upadají do stereotypu, což nemohla zvrátit ani Becca Conviser jako Siréna ve sboru nymf a víl.

Armida bývá kritizována pro archaický Vrchlického text. Tato „slabá stránka“ se z dnešního pohledu může naopak proměnit v přednost: čeština lumírovského básníka devatenáctého století s intonační plasticitou jazyka, důrazem na zvukomalebnost a se zálibou v novotvarech a vršení synonym má zvláštní kouzlo nabité významy a asociacemi, kterému stojí za to v dnešním hektickém „ňúspíku“ podlehnout. A je na inscenátorech a dirigentovi, aby „wagnerovským“ plochám Dvořákovy melodicky i výrazově bohaté hudby dali nad strukturou Vrchlického libreta divadelní „kouzlo“.

Otázku, zda je Armida opomíjena právem, nebo nespravedlivě, se v Plzni pokusili zodpovědět zodpovědně. Zda se podařilo Armidu skutečně rehabilitovat, ale ukáže až ohlas a zájem publika. Diváci druhé premiéry novou inscenaci přijali nadšeně.

Antonín Dvořák: Armida
Hudební nastudování Norbert Baxa, dirigent Norbert Baxa / Jakub Zicha, režie Martin Otava, scéna a kostýmy Hartmut Schörghofer, choreografie soubojů Karel Basák, pohybová spolupráce Jiří Pokorný, světelný design Jakub Sloup, sbormistr Jakub Zicha, dramaturgie Zbyněk Brabec
Osoby a obsazení: Hydraot, král Damašku – Jozef Benci / Jevhen Šokalo, Armida, jeho dcera – Libuše Santorisová / Ivana Veberová, Ismen, vládce Sýrie – Andrii Kharlamov, Rinald, rytíř – Aleš Briscein / Jakub Pustina, Bohumír, vůdce křižácké výpravy – Jiří Brückler / Jakub Hliněnský, Petr, poustevník – Jan Hnyk, Sven, rytíř – Tomáš Kořínek / Josef Moravec, Gernand, rytíř – Miro Bartoš / Dalibor Tolaš, Dudo, rytíř – Viktor Bezkorovanyi / Tomáš Kořínek, Ubald, rytíř – Josef Kovačič / Michal Marhold, Roger, rytíř – Viktor Bezkorovanyi / Josef Jordán, Hlasatel / Muezzin – Daniel Kfelíř / Jan Kukal, Siréna – Radka Sehnoutková / Becca Conviser
Obsazení představení 4. února 2023 vyznačeno tučně
Orchestr a Sbor opery DJKT, Balet DJKT
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, premiéra 28. ledna 2023, recenzováno druhé představení 4. února 2023