Druhý vatikánsky koncil Ad gentes – proniknout celou společnost duchem evangelia. Ale jak?

V čase, keď sa objavujú čoraz silnejšie tendencie spochybňovať či priamo odmietať Druhý vatikánsky koncil, sme v spolupráci so skupinou slovenských a českých teológov pôsobiacich doma i v zahraničí pripravili dvadsaťdielny seriál o dejinách, význame a odkaze koncilu.

Koordinátorom projektu je prodekan Teologickej fakulty Katolíckej univerzity v Ružomberku so sídlom v Košiciach Pavol Hrabovecký.

Druhý vatikánský koncil (DVK) byl bezesporu nejvýznamnější událostí církevních dějin 20. století a jeho dokumenty zůstávají základním referenčním bodem pro katolickou teologii i v dnešní době.

Snad by se dalo též říci, že bohatství koncilních dokumentů stále nebylo vyčerpáno a jejich další reflexe tak dává smysl (a nese ovoce) i po více než půl století.

Často se můžeme setkat s tvrzením, že DVK byl především koncilem o církvi, a to jak dovnitř, tak navenek. Církev zásadním způsobem přehodnotila, nejen to, jak chápe samu sebe, zejména ve věroučné konstituci Lumen gentium (LG), ale také svůj vlastní vztah ke světu, zejména v pastorální konstituci Gaudium et spes (GS).

Zaznívá však také jiný názor, který sice souhlasí s tím, že DVK byl koncilem o církvi, ale vyzdvihuje jeho celkový pastorální charakter, takže DVK je podle něj především pastorálním koncilem.

Třetí perspektiva nepopírá, že pastorace i církev jsou důležitá koncilní témata, ale pravým srdcem koncilu je podle ní misie a evangelizace.

Je třeba dodat, že všechny tři perspektivy jsou relevantní a vzájemně provázané. Ve svém důsledku tak jen dokládají obrovský teologický potenciál uložený v učení koncilu a jeho dokumentech.

Pro potřeby tohoto příspěvku, ale ponecháme první dva pohledy stranou a zaměříme se na ten třetí, který náš pohled stáčí k Dekretu o misijní činnosti církve – Ad gentes (AG).

Odklon od církevního imperialismu a návrat k misiím

Dlouhou dobu před DVK chápala církev sebe samu jako jedinečnou, nadřazenou a absolutní náboženskou instituci, která má božské právo určovat nejen církevní, ale i společenské normy. V návaznosti na tuto svou představu o vlastní identitě pak byla také přesvědčena o správnosti šíření své verze křesťanství do všech koutů světa.

Misie tak byla chápána jako úkol dobít co nejvíce duší pro Krista a založit jeho církev kdekoliv je to možné. Teprve AG tyto exkluzivistické a triumfalistické pozice výslovně opouští, přičemž ale také jasně deklaruje, že misie a evangelizace nadále zůstávají podstatnou součástí církevní identity.

Na jedné straně tak AG představuje zásadní odklon církve od své dosavadní misijní teologie a praxe těsně spjaté s kolonialismem. Na straně druhé se však teologická vize AG jasně staví do patristické misijní tradice.

Ukazuje tím, že vydat se novým směrem může někdy znamenat vrátit se o notný kus zpět. AG tak můžeme také číst jako pokus o zásadní revitalizaci misií a misiologie v římskokatolické církvi.

První koncilní dokument o misiích vůbec

Možná někoho překvapí, že AG je historicky prvním dokumentem, věnovaným problematice misie, který byl vydán ekumenickým koncilem. Zároveň byl také 7. prosince 1965 vyhlášen jako poslední z dokumentů DVK, s pozoruhodnou podporou 2.394 hlasů pro (placet) ku 5 hlasům proti (non-placet). Cesta k takovému úspěchu však nebyla vůbec jednoduchá.

První dvě předlohy byly zamítnuty ještě předtím, než se dostaly do koncilní auly, neboť byly formulovány v duchu teritoriálního kolonialismu, který stále převládal na Kongregaci pro šíření víry (Propaganda Fide).

Oponenti předloh připravených touto kongregací dokonce volali po její zásadní reformě (k té později skutečně došlo). Vznik AG tak provázela značná napětí i teologické střety.

Třetí předloha (De Missionibus) zkrácená a formulovaná pouze v několika tezích se nakonec na sněmovní zasedání dostala, ale byla jednoznačně odmítnuta.

Výslednou podobu Ad gentes lze směle nazvat teologicky dobře vybroušeným diamantem, neboť má velice solidní a promyšlený teologický základ.Zdieľať

Biskupové si přáli poctivou předlohu, a tak byly do přípravné komise kooptováni noví členové ze severní Ameriky, Asie i Afriky, vice-prezidentem byl zvolen vynikající misiolog Johannes Schütte, ke komisi se také připojili teologové jako Joseph Ratzinger či Yves Congar a teprve na konci roku 1963 začal postupně vznikat dokument, který byl později téměř jednomyslně přijat jako AG.

Výslednou podobu AG tak lze směle nazvat teologicky dobře vybroušeným diamantem, neboť má velice solidní a promyšlený teologický základ.

Zároveň je třeba říci, že AG je nutné číst a interpretovat nikoliv samostatně, ale v kontextu ostatních koncilních dokumentů, zejména LG, GS, Sacrosanctum concilium (SC) a Dei Verbum (DV), neboť jejich teologie je v AG aplikována v kontextu křesťanské misie. Dále není možné odhlédnout od dobového vývoje na poli misiologie, v jehož světle je také AG potřeba číst.

Münster nebo Lovaň? Konverze nebo šíření církve?

Posledně zmíněný aspekt je poměrně důležitý, neboť je třeba si uvědomit, že misiologie jako nezávislá teologická disciplína vzniká teprve na počátku 20. století a za několik prvních desítek let své existence vygeneruje dva odlišné směry, které zároveň reprezentují dvě možná nejvýznamnější teologické školy své doby – Münsterskou v Německu a Lovaňskou v Belgii.

Německý přístup měl za to, že účelem misie je spása duší. Aby mohli být lidé spasení, musí se tedy nejdříve obrátit (konverze je předpokladem spásy). Cílem takto pojímané misie bylo tzv. conversio animarum, tedy „vyhrát“ duše pro Krista – získat duše lidí pro možnost jejich spásy.

Naproti „christocentrickému“ (či soteriologickému) přístupu německé školy stavěla škola belgická přístup „ekleziocentrický“. Ten spatřuje podstatu misie v pěstování církve (tzv. plantatio ecclesiae), tedy v zakládání církevních struktur (biskupství, farností, ale i škol a nemocnic) v misijních zemích.

Oba přístupy měly pochopitelně své kladné i záporné stránky. DVK se podařilo klady těchto teologických škol propojit prohlášením v AG 6: „Vlastním cílem misijní činnosti je evangelizace a zasazení církve do půdy v národech nebo skupinách, kde ještě nezapustila kořeny.“

Tato vyšší teologická syntéza prakticky vyřešila vleklé spory mezi misiologickými školami v Münsteru a Lovani o správnou misijní strategii. Od té doby to není buď-anebo, ale obě společně.

Ekleziologická starost o budování církve musí jít ruku v ruce se soteriologickou starostí o šíření radostné zvěsti evangelia mezi všemi národy. Je to proto, že v perspektivě AG je misie pojímána především theocentricky jako missio Dei. Tento posun v chápání misie byl možná nejdůležitějším přínosem DVK stran chápání misie.

Druhý vatikánsky koncil Cirkev a svet – dve nezlučiteľné reality? Odpoveď ponúka Gaudium et spes

Vladimír Juhás

Cirkev nemá byť iba tá, ktorá sankcionuje, ale tá, ktorá komunikuje. Nemôže byť iba prísnou „matkou“, ale aj milujúcou „sestrou“.

Podle AG je církev misijní z principu, neboť její poslání má svůj původ v boží Trojici (AG 2, LG 2) a tedy v plánu Otce, který posílá svého Syna (AG 3) a skrze něj také Ducha svatého (AG 4), aby spolu-působili v dějinách až do nastolení konečné, eschatologické budoucnosti, kdy Syn předá vládu nad Božím královstvím Otci (1. Kor. 15,24) a „tak bude Bůh všecko ve všem (1. Kor. 15,28)“.

Proto je podle AG zdrojem misie i její teologické reflexe missio Dei – Boží poslání (misie). Jinými slovy, není to konkrétní misionář či skupina misionářů, ba dokonce ani církev, ale Bůh sám, který je původcem, primárním nositelem a naplňovatelem misie.

Pověření apoštolů jít ke všem národům, získávat učedníky a křtít je (Mat. 28,19) už není v AG bráno jako základ misijního poslání církve. Tím je spíše samotné stvoření, které je chápáno jako první Boží misie – misie, která pramení přímo z „pramene lásky“ (AG 2).

Nastíněná změna teologického přístupu k misiím měla rovněž obrovské praktické dopady. Hlavní změnou bylo opuštění teritoriálního paradigmatu. Misie už není chápána jako „obsazování území“, ale přesouvá se jako úkol do dějin spásy, které se prakticky překrývají s dějinami světa. Přesně to vyjadřuje AG 9: „Misijní činnost není nic jiného a nic menšího než zjevování – epifanie – Božího plánu a jeho naplňování ve světě a v jeho dějinách; v nich Bůh prostřednictvím misií zjevně uskutečňuje dějiny spásy.“

Podle AG může být misie popsána také jako pohyb celého stvoření směrem ke Stvořiteli, a tudíž nikoliv jen jako spjatá s Boží podstatou, ale též s podstatou lidství. Jako taková ukazuje ke Kristu, v němž se snoubí pravda o Bohu s pravdou o člověku: 

„(…) Kristus je počátek a vzor tohoto obnoveného lidství, prodchnutého bratrskou láskou, upřímností a mírumilovným duchem, lidství, po kterém všichni touží. Kristus a církev, která o něm vydává svědectví kázáním evangelia, stojí nad všemi rasovými i národnostními zvláštnostmi, a proto nikdo nikdy nemůže Krista a církev považovat za cizí (AG 8).“

Konec triumfalismu církve a uznání přítomnosti Ducha ve všech národech

Dále užívá AG zajímavý pojem „semena Slova“ (AG 11), který pochází od Justina Mučedníka, aby popsal, že Kristus a Duch svatý jsou přítomní a tajemně působí ve všech národech a kulturách světa, a to i před příchodem prvních křesťanských misionářů.

Z toho důvodu pak mají všichni aktéři misijní činnosti církve přijmout ducha pokory, partnerství a dialogu s těmi, ke kterým byli posláni. Jsou voláni k tomu, aby se plně účastnili života konkrétního společenství a jeho kultury.

Slovy AG: „Aby byli s to vydávat toto svědectví Kristu s užitkem, ať je spojuje s těmito lidmi úcta a láska. Ať se považují za členy společenství lidí, mezi kterými žijí, a ať mají účast na kulturním a společenském životě různými styky a činnostmi, jaké s sebou nese lidský život. Ať jsou obeznámeni s jejich národními a náboženskými tradicemi. Radostně a uctivě ať odkrývají semena Slova, která jsou v nich ukryta (AG 11).“

Je tedy zřejmé, že od AG již není misijní činnost církve viděna jako paternalistický heroismus zaměřený na dobývání duší pro Krista a jeho církev, ani jako triumfalistické poslání zakládat církevní struktury a instituce všude, kde je to možné (i nemožné). Misijní činnost je nově vnímána jako Duchem vedená a trojičně zakotvená účast církve na misijní činnosti samotného Boha stvořitele (missio Dei), které je odvěké.

Dominikán Yves Congar. Zdroj: Wikipedia

Již ve Starém zákoně si Bůh volí různé osoby a dává jim konkrétní poslání. Jako příklad můžeme uvést Mojžíše a proroky (např. Ex 3,15; Jer 7,25; Iz 6,8). U Izajáše se o tomto poslání dokonce mluví jako o pomazání (Iz 61,1-2).

Na posledně zmíněnou pasáž pak přímo navazuje Ježíš, když se při svém učení v synagoze identifikuje s tímto „Hospodinovým pomazaným“ (Lk 4,16-30) z prorockého spisu Izajášova. Toho si všímá i AG 3, když hovoří o Ježíšově poslání. A ve stejném Duchu pak posílá Ježíš i své učedníky do světa (Mk 16,15), mezi vlky (Mt 10,16; Lk 10,3) a všude tam, kam sám chtěl jít (Lk 10,1).

Ježíšovo poslání tak přechází na Apoštoly a pohledem AG pak skrze ně i na celou církev, tedy na všechny Kristovy učedníky napříč dějinami. Misijní poslání církve (tzv. missio ecclesiae) se tak nachází v samotném srdci katolicity církve a je jejím vnitřním požadavkem (AG 1), neboť církev, v návaznosti na LG 48, chápe samu sebe jako univerzální svátost spásy pro všechny národy.

V tomto ohledu již není misie úkolem pouze pro profesionály z řad kléru, ale rozšiřuje se na celý boží lid (AG 21). Zvláštní důraz klade AG na tzv. laický apoštolát, v němž vidí potenciál „proniknout celou společnost duchem evangelia (AG 15)“.

S tím také souvisí do té doby nebývalé ocenění místních církví. Počínaje DVK církev pomalu opouští svou eurocentrickou exkluzivitu a paternalismus a volí cestu opatrné decentralizace.

Evangelizace nebo misie?

V celkovém pohledu lze říci, že teologický vývoj tak, jak je obsažen v AG nejen že vedl k zásadnímu oživení misijního působení církve, ale otevřel také cestu k jeho novému promýšlení.

Z tohoto pohledu představuje AG skutečný milník pro misijní teorii i praxi v rámci římskokatolické církve. Jakmile však skončili koncilní debaty, začaly se odvíjet další, inspirované závěry koncilu.

Jedním z nejdůležitějších témat vyžadujících své další vyjasňování byla koncilní proklamace skutečnosti, že církev nestojí mimo moderní svět, ale je jeho integrální součástí. Co přesně tato přítomnost církve v moderním světě znamená? To je ústřední otázka s jasnou misiologickou relevancí.

Pokoncilní katolická misijní teologie se v návaznosti na AG pokoušela vybalancovat svou pozici mezi svou plnou účastí ve světě, v jeho kulturách i konkrétních společenstvích a zvěstováním Božího království, které „není z tohoto světa, (…) není odtud (Jn 18,36),“ ale zároveň je v tomto světě tajemným způsobem již přítomno.

Vyvážení tohoto paradoxu je možné právě díky paradigmatu AG, které učí, že každá misijní aktivita církve ve světě je zároveň účastí na dějinném pohybu Boží misie (missio Dei). V duchu laického apoštolátu pak mají všichni křesťané jednat jako Ježíšovi učedníci, tedy vydávat svědectví o naději v možnost spásy pro celé lidstvo (1. Pet 3,15).

A právě díky těmto novým myšlenkám se do popředí zájmu v době po koncilu dostává tzv. evangelizace. Papež Pavel VI. pak dokonce ve své encyklice Evangelii nuntiandi (EN) z roku 1975 tento pojem do jisté míry favorizuje na úkor misie.

Evangelizace se tak stává vyjádřením nového myšlení, zaměření i účelu celého misijního úsilí církve. Jde o hlásání Kristova evangelia, uvádění lidí do učednictví, spojování lidí ve společenství církve a (skrze Krista a jeho církev) také o jejich uvádění do tajemství Boží Trojice. Velmi brzy se tak evangelizace stala klíčovým pojmem.

Není to konkrétní misionář či skupina misionářů, ba dokonce ani církev, ale Bůh sám, který je původcem, primárním nositelem a naplňovatelem misie.Zdieľať

Katolická církev si novým způsobem uvědomila svoji „světovost“ a začala reflektovat nové misijní koncepty jako například „jednotu v mnohosti“ či „inkluzi“. Významný impulz pro další rozvoj teoretického chápání evangelizace i její praxe přinesl Jan Pavel II, když vyhlásil poslední dekádu 20. století desetiletím evangelizace a duchovní obnovy.

Ve své encyklice Redemptoris missio (RM) z roku 1990 zdůraznil permanentní důležitost misie k národům (RM 2) a nabídl nové, christocentrické zaměření misijní činnosti církve, které stavělo na theocentrismu AG a zároveň na zdůraznění hlásání Božího království v EN. Tím Jan Pavel II. podtrhl, že mu jde o to, aby misijní úsilí neustrnulo ve fázi dialogu se světem, ale aby vrcholilo v hlásání evangelia, tedy v evangelizaci.

Evangelizaci totiž lze chápat jak úzce, jako prosté hlásání evangelia, tak široce, jako jakoukoliv aktivitu, která přivádí člověka i svět pod autoritu Božího slova. AG sice ještě prezentuje evangelizaci spíše v úzkém slova smyslu, nicméně nechává otevřené dveře pro další vývoj její interpretace.

Evangelizace v perspektivě AG se týká všech lidí na světě a měla by být „vlastním cílem misijní činnosti“ (AG 6), která je nejdůležitějším a nejsvětějším úkolem církve (AG 29). Mezi těmi, kdo mají evangelizovat jsou primárně zmíněni biskupové (AG 29). Na jejich bedrech leží především zodpovědnost za hlásání evangelia celému světu i jeho praktická organizace.

V tom s nimi mají spolupracovat kněží, jimž je misijní činnost v AG uložena jako povinnost a v návaznosti na to je AG nabádá k upravení pastorace tak, aby sloužila evangelizaci (AG 39). Zvláštní úlohu v misijním poslání církve pak AG přisuzuje řeholním řádům a jednoznačně oceňuje jejich přínos pro hlásání evangelia (AG 18).

V návaznosti na učení LG (zejména LG 17 a 33) zdůrazňuje AG důležitost laiků pro komplexní proces misie a evangelizace (AG 23; AG 36). Díky tomu můžeme říci, že misijní činnost církve je společným úkolem všech jejích členů a evangelizace je základní povinností celého Božího lidu (AG 35).

Díky tomuto (a dalším) teologickým pokrokům DVK se mohla v pokoncilní době utěšeně rozvíjet ekleziologie společenství učedníků.

Osobní povolaní každého křesťana k evangelizaci

Jednou ze základních charakteristik evangelizace je její osobní charakter (AG 35). Podle papežů Pavla VI., Jana Pavla II., emeritního papeže Benedikta XVI. I papeže Františka jsou všichni křesťané nositeli evangelizace. To znamená, že mají dbát na to, aby jejich život v oddanosti Kristu mohl být ostatními vnímán jako příkladný a inspirativní.

Jedná se o osobní formu evangelizace životním příkladem, o osobní misijní činnost formou autentického svědectví (RM 42).

Někteří křesťané mají ve vztahu k evangelizaci zvláštní povolání. Jsou to tzv. evangelisté – hlasatelé Božího slova. Mezi ně patří nejen kněží či katecheté, ale také teologové, spisovatelé, skladatelé a další křesťanští umělci, neboť ti všichni skrze svou práci vydávají světu svědectví o Kristu a jeho církvi.

Koncept evangelizace, tak jak jej představuje AG a v návaznosti na něj i EN a RM je vždy spojen s explicitním hlásáním evangelia což má být neustálá a trvalá misijní priorita (RM 44) spolu s budováním společenství.

Osobní, individuální víra v Ježíše Krista totiž vždy vyžaduje (a přirozeně hledá) své společenské vyjádření. To pak může najít v konkrétním křesťanském společenství. Ze své vlastní podstaty totiž křesťanství tvoří komunity – společenství Kristových učedníků.

Druhý vatikánsky koncil Lumen gentium. Čo je cirkev a kto je vlastne jej členom?  

Martin Maďar

Ekleziologická obnova po Druhom vatikánskom koncile výrazne obohatila a pozmenila to, ako dnes katolíci o cirkvi rozmýšľajú.

Závěrem je možné shrnout, že AG je vyjádřením komplexní změny smýšlení církve o svém vlastním misijním úsilí, které je relevantně podloženo kvalitní, hlubokou teologií. Je jasným odklonem od klerikalismu, triumfalismu, eurocentrické exkluzivity a paternalismu. Vyzdvihuje důležitost místních církví a naslouchá jejich teologiím. Světová církev se tak vydala cestou své vlastní, opatrné decentralizace.

Významným posunem byla rovněž jednoznačná podpora zapojení laiků. Také díky tomu může Papež František v současnosti hovořit o tom, že misijní poslání je záležitostí všech křesťanů. Misijním je podle něj každý život z víry, který svědčí o Boží lásce k lidem již jen svou činorodostí ve všem dobrém. Křesťanská víra nemá být propagandou ani proselytismem, nýbrž inspirativním svědectvím.

Aktuální proměna misijního paradigmatu tak stojí na novém porozumění církvi, víře i veřejném působení křesťanů. Misijní poslání církve tak lze považovat za celospolečensky relevantní, neboť podporuje lidskou svobodu, společenskou angažovanost a ukazuje potenciál církve podporovat funkční demokratickou společnost. Teologický základ pro takové pojetí misie byl položen rovněž v AG.

Tento potenciál, autoritu i inspirativnost si AG uchovává do dnes. Je však ale také potřeba říci, že z pohledu překotného vývoje během posledního půl století lze v AG spatřit i celou řadu nedostatků, na které prostě tehdy nikdo nemyslel. Nenajdeme tam tak nic o vztahu misie k tématu životního prostředí, spravedlnosti, úsilí o mír mezi národy či roli ženy v církvi.

To nás ovšem jako křesťany nemusí vůbec zneklidňovat, neboť stále nové promýšlení a kontextuální re-aktualizace církevních dokumentů je přeci kontinuálním úkolem nás všech. V koncilních dokumentech k tomu máme velmi dobře promyšlenou a širokým, celosvětovým konsensem přijímanou teologickou základnu.

Čerpejme tak z této bohaté studny i dnes. Osvěžující, životodárné vody je v ní stále dost.