Pokrytecká Čechie #5: Svobodomyslní Češi vs. slouhovští čecháčci

Česká konfederace (Confoederatio Bohemica) byla dohoda nekatolických (protestantských) stavů v zemích Koruny české vydaná 31. července 1619 po shodě generálního sněmu, která upravovala nové zemské zřízení. Dosavadní panovník jako hlava státu v ní byl zbaven mnoha pravomocí a výkon moci byl vložen do rukou stavů. Volený panovník tak měl zajišťovat reprezentaci státu, což mu neumožňovalo vytvořit svoji dynastii. České země se tak od roku 1526, kdy byly stavy zbaveny svého starého volebního práva, opět dočasně staly volenou monarchií. Současně s tím byl upraven vzájemný vztah stavovských obcí, kdy konfederace deklarovala stavům vedlejších zemí Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice stejná práva s českými stavy a nadále se směly podílet na volbě panovníka. Stalo se tak v důsledku stavovského povstání, doprovázeném defenestracemi a znepokojením z radikálního katolicismu, kdy se české stavy snažily přiblížit ideji stavovské konfederace podle vzoru "Spojené provincie nizozemské".

Následně 10. května 1627 bylo v Čechách a na Moravě vyhlášeno obnovené zřízení zemské a probíhala tzv. „Doba temna“ v pobělohorském období od 1620 do 1781, kdy byl vydán toleranční patent, umožňující legální existenci dalších tří křesťanských vyznání. Plná náboženská svoboda se stala skutečností až po vydání tzv. prosincové ústavy v roce 1867.

Během tohoto pobělohorského období odešlo do exilu na 500 tisíc českých protestantů (cca 20 až 25 % obyvatel země) v čele s Janem Ámosem Komenským. Došlo také k zásadní proměně ve vlastnictví statků. V Čechách byly konfiskacemi postiženy tři čtvrtiny území, na Moravě se jednalo o asi třetinu území. V Čechách z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků. Na Moravě se konfiskace dotkla více než 150 panství a statků. Majetek protestantů přecházel do rukou stoupenců Habsburků a radikálních katolíků z řad šlechty a církevních institucí. Během této doby temna byla také mj. habsburskou monarchií v rámci rekatolizace uzákoněna a masově podporována denunciace - tzn. udavačství anonymním či veřejným obviněním (udáním) osoby nebo skupiny osob, zpravidla z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač sliboval osobní prospěch anebo na něm měl osobní zájem.

Proto se podle mě i více čecháčků nachází dosud v Čechách než na Moravě a často se i zaměňuje s charakterem českým. Švýcarsko a Nizozemí jsou nám v naší původnosti svobodomyslných Čechů blízké a těžko nacenit teoretické kompenzace Rakousku za tuto historickou "koloniální" újmu svobodomyslných Čechů a že dosud se se zátěží života s čecháčky musíme potýkat.

V roce 1881 v příspěvku "Prostonárodní homilie na texty vlastenecké" publikovaném v časopise "Komenský - Týdenník vychovatelský", od vydavatele Františka Slaměníka, bylo varováno, že čecháčkovská nestatečnost, slabost a uhýbavá podlézavost z nás dělá lokajský národ!

V knize „Matice školská a občanstvo“ od Elišky Krásnohorské z roku 1882 bylo popsáno, že čecháčkovství je mudrlantské šosáctví se zpátečnickou zaslepeností a nevážnosti k sobě samým.

V knize "Paměti 3" od Václava Černého z roku 1972 je popsáno čecháčkovství jako neuvěřitelná směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti narůstající v nás pravděpodobně už od Bílé hory a jako důsledek následujícího ná­silného sociálního převrstvení českého národa, kdy jsme přišli o domorodou velikou i malou šlechtu, která byla sice stejně jako v Polsku dobrodružně nezodpovědná a politicky často hazardérská, ale byla i sebevědomá, pyšná, nepoddajná s bojovnou vzpurností a tvořila skutečnou páteř národního kolektivu.

Varuje, že čecháčkovská intelektuální nedochůdnost a nedovzdělanost s omezeně zakrnělým úzkým domácím obzorem se drze cítí na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Domýšlivě mentoruje celý svět, ale je-li okřiknuta zmalomyslní, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat a je ochotna přijmout stanoviska i názor druhého. Dokonce o ně prosí, neboť ji svoboda přemýšlení tíží a trpí komplexem své mentální chudoby. Že za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, protože má přece právo na spropitné.

V textu „Na národa roli dědičné“ od spisovatelky a mluvčí Charty 77 Evy Kantůrkové publikovaném v samizdatovém Kritickém sborníku na jaře 1984 bylo čecháčkovství popsáno, jako vzdání se svobody vrozeným slouhovstvím, malostí a zištným prolnutím s totalitarismem.

Sám jsem pak v červenci 2021 vyzýval:

"...Měli bychom si podrobněji ujasnit dějinnou pravdu, do jaké míry je náš vývoj po roce 1945 vlivem sovětů, geopolitiky, komunistů, malostí čecháčků a co byly příčiny a co důsledky. Obdobně i po roce 1968 a po roce 1989 a poučením se z této minulosti, do jaké míry a čím byl způsoben vzestup malosti čecháčků. Nebo myslíte, že nebyl? Zázrakem se už vypařili z dějin? Cožpak nejde parafrázovat a neříct, že proti-komunistický odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát. Kdo měl charakter, šel do boje a oběti na životech byly nesčetné. 

Cožpak nejde parafrázovat a neříct, že chybná linie demokratického vedení změnila evropské společenství z ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím? Nakolik tehdejší stavy odpovídají současnému stavu EU a spřízněným organizacím typu Evropské hodnoty s Jakubem Jandou, stranám typu TOP 09 s Dominikem Ferim a prakticky tzv. proevropským pražským politikům obecně, odkud se vždy obdoby mocenské organizace sobeckých vypočítavých zbabělců šířily do regionů republiky?...

...Kolář, Novotný i Hřib podle mě do definice čecháčků svojí anti-havlovskou politikou zapadají, i když se zaštiťují Havlovským modlářstvím. Není to ale absurdní. Je to charakteristické. Akcentují až to pozlátko a až plody Havlova disidentství, ze kterého si chtějí ukousnout a kapitalizovat jej. Nikoli jeho vlastní projevy, které z něj udělaly disidenta a které je dnes i obecně žádoucí a díky němuž respekt získal..."

A jak lze čelit vzestupu „čecháčkovké malosti“? Obtížně. I Havla (viz Havel o čecháčkovství ve filmu Občan Havel), Klause a Zemana z různých stran a nízkosti mentorovali. Nelze také brát, že kdo je dnes kritik EU není tak automaticky čecháček, protože se nepřilísává k aktuálnímu mocenskému aparátu. A naopak kdo ji obhajuje může to dělat skutečně nezištně bez čerpání dotací a různých osobních výhod, dle svého svědomí a pokory. Vedle Čechů jsou čecháčci, vedle podnikatelů, jsou podnikavci, vedle lidí žijící pro politiku, jsou lidé žijící z politiky napříč politickým spektrem, vedle úředníků jsou byrokraté, vedle představitelů veřejné správy tzv. „deep state“, nebo vedle vězeňství a zajišťování obrany může vzniknout „vězeňsko-průmyslový nebo vojensko-průmyslový komplex“ se svými zájmy. Vedle aktivistů za rovnost pohlaví, ras nebo víry jsou za oběti se vydávající „rent-seekeři“ hledající výhody a renty vybraným „diversity privilege“. A pak tu máme naši justici obecně, čili jak říká Ralf Nader: „Pro právníka obhajujícího veřejný zájem, nebude váš fond nespravedlnosti nikdy prázdný“. Podle mě tomu však lze začít čelit zaváděním postupů z technické praxe a hlavně z kybernetiky a máme štěstí, že ve společenské oblasti můžeme čerpat i ze synergie českých prezidentů - viz "Česká identita" skrze synergii "českých prezidentů".

Hodně štěstí.

PS: Do komentářů bych uvítal TOP5, kdo je podle vás slouhovský čecháček - např. Petr Pavel, Vladimír Dlouhý, Bohumil Kartouz, Miroslava Němcová, Pavel Novotný. A TOP5, kdo je podle vás svobodomyslný Čech: např. Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Daniel Landa, Libor Vondráček.