Stlučená nástěnka a stavba robota přivádí děti k řemeslům. Někdy to odnese prst

V učebně odborného výcviku Střední průmyslové školy dopravní na odloučeném pracovišti v pražských Vinohradech je prozatím klid. Žáci v polytechnickém hnízdě čekají na pokyny, načež jim učitel sděluje, že jejich dnešním úkolem bude si vyrobit nástěnku padesát krát padesát centimetrů.

„Odnesete si ji pak domů a můžete si na ní dávat třeba svůj rozvrh nebo úkoly,“ sděluje jim, zatímco jim rozdává dvoumetrové latě, které budou tvořit základ nástěnky. „Vyrábějí nástěnku, která se skládá z umělohmotné desky forexu, korkového pokrytí a orámování dřevěnými latěmi, což spojí hřeby a udělají závěs,“ informuje další z učitelů Jindřich Hliněnský.

Udělat pyré a nádivku. Deváťáci si vyzkoušeli, jak vypadá den na učilišti

Doplňuje, že ve vedlejší učebně je druhá část třídy, která se zabývá robotikou, příště si to obě skupiny prohodí, aby se všichni vystřídali na obou stanovištích.

Práce se dřevem je o představivosti a matematice

Žáci k vytvoření nástěnky nepotřebují příliš materiálu - kromě latí, forexové a korkové desky dostanou ještě hřebíky a chemoprenové lepidlo. Materiál si musí sami nařezat, aby vše lícovalo a desky nebyly kratší či delší, než je potřeba.

A tak po vzoru nákresu z tabule odměřují padesát centimetrů a následně za asistence učitele vše řežou a brousí. Ve druhé třídě mezitím žáci Základní školy Vratislavova studují manuál k postavení robota a seznamují se s jednotlivými komponenty.

9 fotografií

Zatímco většina dětí přemítá, jak robota sestaví, žák Max je již téměř hotový a s učitelem neřeší dotazy jak robota postavit, ale jak ho vylepšit. „Postavení robota mi zabralo pár minut, hraju si takhle již více než deset let. Zatím nevím, jestli se robotice budu věnovat i v budoucnu,“ říká Max, zatímco s robotem jezdí po učebně.

Vyučující, který má robotiku na starost, přiznává, že se občas setkává s dětmi, které problematice rozumí a jsou nadané. „Je to skupina od skupiny. Někteří jsou nadanější. Člověk by si třeba řekl, že deváťákům to půjde lépe, ale mnohdy je to právě naopak,“ přibližuje mistr Jan Hliněnský.

Maxovi spolužáci se shodli, že se původně robotiky obávali, nakonec je ale daná práce bavila. „Báli jsme se, že to bude strašné, ale byla to zábava. Je to něco jako Lego a zjistila jsem, že bych si takto mohla stavět i doma,“ zmínila jedna z žákyň, která si nepřála být jmenovaná. Přesto už má jiné plány, a tak na technický obor nezamíří. Konkrétní být ovšem nechtěla.

Hra na přilepené prsty

Z první učebny je i na dálku slyšet hlasitý zvuk klepání a řezání. Žáci jsou v zápalu boje s nářadím i používanými materiály, učitelé mezitím chystají chemoprenové lepidlo. „Přichází zábavná část, kolik dětí si přilepí prsty,“ glosuje učitel Hliněnský.

Dává při tom instrukce svému mladšímu kolegovi, aby děti lepidlo používaly nad kartony a ne nad podlahou. „Uklízečky by nás zabily,“ směje se. To už se třídou line vůně lepidla a první školáci nanáší vrstvu chemoprenu na forex.

Kapacity škol v Praze opět nikdo neřeší, na střední se dostanou jen ti nejlepší

„Zájem se zvyšuje. Někteří žáci, kteří mají horší výsledky, se k nám už mnohdy ani nedostanou. Společnost techniky a odborníky potřebuje, je to dobrý trend,“ těší Hliněnského, který si všímá, že mnoho dětí ze základní školy, které potkává v rámci polytechnických hnízd, pak skutečně na školu nastoupí. Jeho slova podporují i sami žáci.

„Máme chalupu a já na ní pracuju se dřevem, baví mě to. Je to pěkná a voňavá práce. V budoucnu bych se chtěl tomuto oboru věnovat, tak jsem rád, že jsem si to tady mohl zkusit,“ vypráví Šimon a jeho spolužák dodává: „Já chci být truhlář a designer. Tato akce je super, přiblížila mi náplň dané práce,“ říká.

Hliněnský ukazuje obsáhlou knihu s manuály na různé výrobky. V rámci hnízd si učitelé zapojených škol mohou vybrat, co s dětmi vyrobí, navíc na to dostanou veškerý materiál od pražské hospodářské komory a magistrátu.

Manuální práce občas bolí

Po učebně robotiky se prohání několik modelů robotů. Některé ovládají děti pomocí ovladače, jiné jsou naprogramované a jezdí samy. „Pokud chcete, můžete robotům přidat ještě oči,“ instruuje třídu mistr Hliněnský a ukazuje na krabici, ve které se dané součástky nachází.

To u nástěnek panuje mírné pozdvižení. Většina žáků má již nástěnky hotové, neobešlo se to ale bez menšího úrazu. „Řezal jsem přebývající části a nožík mi trochu sjel, není to nic vážného,“ říká chlapec, zatímco mu učitel lepí náplast na krvácející prst.

Jeho kamarád Lukáš mezitím přemýšlí, jestli ho daná škola zaujala natolik, že by na ní chtěl jít. „Zatím nevím, ale přemýšlím o tom,“ přiznal a dodal: „Nějak mi to šlo. Na začátku jsem trochu tápal, ale učitelé a spolužáci mi poradili. Na práci se dřevem se mi nejvíce líbilo, že si hotový výrobek odnesu domů.“