Mladý sportovec začínal v sedmi letech u prarodičů, kteří měli doma pingpongový stůl. „Nejprve se mnou nikdo nechtěl hrát, protože jsem to neuměl. Chodila si se mnou pinkat hlavně babička. Ale mě to moc bavilo, a tak jsem začal chodit na kroužek do Prachatic,“ vypráví. Na ping-pong vyrážel dvakrát týdně, k tomu se věnoval i fotbalu. Pak ale halový sport jasně vyhrál. „Díky dobrému tréninku jsem se rychle posouval dál. Připravoval jsem se v Prachaticích s Jaroslavem Kunzem či Milanem Zaunmüllerem. To mi hodně pomohlo,“ zmiňuje.
Brzy ho nevlastní otec Richard Györi začal vozit na tréninky i do nedalekých Lhenic. Hodina hrál víc a víc, jezdil na turnaje a zlepšoval se raketovou rychlostí. Brzy přerostl krajské turnaje mládeže a řádil i na těch republikových, kde se stal vítězem seriálu bodovacích turnajů nejmladších žáků.
V Rakousku trénovat nemůže, tak údery piluje doma vedle trouby |
A protože se na mezinárodních turnajích potkával i se zahraničními hráči a trenéry, otevřela se před ním zajímavá možnost. „Jednou jsem dostal nabídku, ať přijedu na trénink do rakouského Lince, že to mám blízko. Strávil jsem tam dva dny, líbilo se mi tam, tak jsme se domluvili, že přijedu o prázdninách třeba už na týden. Podmínky a tréninky tam byly skvělé, tak jsme se rozhodli, že od září tam začnu chodit i do školy, abych se naučil jazyk,“ uvádí.
Tehdy jedenáctiletému klukovi se změnil každodenní život. „První rok jsem dělal dvě školy najednou. V Čechách jsem byl v šesté třídě, tedy jako v první na gymplu. Ale v Rakousku jsem šel o rok níž do páté, abych to kvůli jazyku zvládal,“ popisuje. Na zahraniční škole však ještě v prvním roce známky nedostával, ty získával v Česku.
O rok později už se rodina přesunula do Rakouska naplno. Ke škole a tréninkům v Olympijském centru v Linci začal mladý talent hrát mistrovské zápasy a turnaje za nedaleký klub Wels. A i díky tomu se mu ve dvanácti letech naskytla nebývalá příležitost. Kvůli onemocnění covidem jednoho z hráčů prvního týmu muselo do karantény celé mužstvo, a aby se klub vyhnul v Lize mistrů kontumaci, musel nasadit dva mladíky. Jedním z nich byl Hodina. „Byl to velký zážitek. Jeli jsme si tam opravdu jenom zahrát. Získal jsem pár balonků, uspět víc bylo nemožné,“ přiznává. Proti českému hráči nastoupili Darko Jorgič, Patrick Baum a Jens Lundqvist, tedy všechno známá jména stolního tenisu. Vždyť například Jordič je v elitní desítce světového žebříčku.
Petr Hodina v době karantény alespoň trénuje stolní tenis v domácích podmínkách s otčímem Richardem Gyorim. Stůl má teď v kuchyni.
Chystá se na kemp do Asie
Aby se do Ligy mistrů mohl talent vrátit již jako daleko rovnocennější soupeř, musí se posunout do A týmu Welsu, který hraje nejvyšší rakouskou soutěž a je úřadujícím mistrem. Hodina letos první sezonu nastupuje za B tým ve druhé nejvyšší soutěži. „Příští rok bych už mohl být jedničkou a pak bych se chtěl dostat i do áčka,“ plánuje.
Výrazně posunout by ho mohl i kemp v Asii, kde jsou podmínky nesrovnatelné s těmi evropskými. „Řešíme možnost, že by mi strejda zaplatil kemp v Japonsku nebo v Číně. V létě bych tam mohl vyrazit na pět týdnů,“ zasní se.
K dalšímu zlepšování pomáhá mladému hráči prakticky profesionální přístup. Čtyřikrát v týdnu má dopolední tréninky, celkově zvládá běžně devět tréninků týdně. O víkendu hraje zápasy a turnaje. Kromě techniky úderů a dalších ryze herních věcí je jeho příprava pestřejší. Tréninky má zaměřené i na rychlost, vytrvalost, sílu či reflexy. Při extrémní zátěži se musí věnovat i správné regeneraci.
Prachatický mladík Petr Hodina si ve 12 letech zahrál Ligu mistrů |
Hodina vše směřuje ke svým snům a touze být ve svém milovaném sportu co nejlepší. „Chtěl bych si zahrát na olympiádě a působit v německé bundeslize, tedy nejlepší klubové soutěži,“ má jasno.
Předtím, než se podobným metám přiblíží, ho čekají dílčí vrcholy kariéry. Loni přišel o evropský šampionát kadetů, letos by mu účast už téměř jistě neměla uniknout. A jako jedenáctý nejlepší na světě do 15 let by se měl kvalifikovat i na světový šampionát.
Na mezinárodních turnajích Hodina reprezentuje Rakousko, protože má tamní i české občanství. Stále se však cítí jako Čech a svůj mateřský jazyk také dál využívá radši, byť německy už hovoří plynně. „Už na základce jsem se učil němčinu místo angličtiny. Ale uměl jsem jen základy. Ve škole v Rakousku jsem jazyk poslouchal, snažil jsem se mluvit a brzy jsem se to naučil,“ popisuje.
Linec je blíž než Havířov
Od září čeká Hodinu změna. V Linci bude chodit na obchodní akademii, kde už úspěšně zvládl přijímací zkoušky. „Když budu mít dobré známky, tak by mě škola měla uvolňovat na tréninky,“ věří.
I když chce být profesionálním stolním tenistou, denně je na cestách, za rok absolvuje desetitisíce kilometrů v různých dopravních prostředcích, tak Hodina myslí i na studijní povinnosti. „Ping-pong je pro mě všechno, můj život. Soustředím se na něj i víc než na školu, ale tu taky nezanedbávám. S mamkou se snažím toho udělat co nejvíc, abych pak mohl trénovat,“ hlásí.
Za volbu rakouské cesty je rád, i když žije mimo svoji rodnou zemi. „V Česku nejsou takové podmínky. Možnosti trénování by i byly, ale nejsou trenéři, kteří by mě dostali tak nahoru. A když už jsou, tak bych musel třeba do centra v Havířově, který je výrazně dál než Linec,“ srovnává.
