„Třicet let je dlouhá doba. Když jsem byl nedávno na ministerstvu školství, kde mají na stěně galerii ministrů, tak jsem spočítal, že jsem jich jako ředitel zažil už dvacet. V paměti mám třeba prvního polistopadového, lékaře Milana Adama. Pamatuji si ho proto, že to byl právě on, kdo v roce 1990 přiklepl 140 milionů na výstavbu areálu nového gymnázia v Chebu.“

Mnozí lidé si ještě vzpomenou, že staré gymnázium sídlilo v chebském Rudolfinu. Nádhernou budovu však poškodilo zemětřesení, posléze posloužila jako zástava za bankovní úvěr a bez řádné péče šla nakonec k zemi. Než se postavilo nové gymnázium, pendlovali studenti mezi několika objekty. Možná i proto byli všichni rádi, že se začalo stavět, přestože nová škola představám mnohých neodpovídala...
Pravda je, že peníze na školu šly s podmínkou, že se musí utratit hned. Aby se celý proces urychlil, vzal se tehdy typový projekt pavilonové školy se všemi přednostmi i nectnostmi. A to i přes skutečnost, že chebský architekt Luděk Vystyd pracoval na zajímavé studii nové střední školy pro město. Já ty plány viděl, z centrální věže vybíhaly jako paprsky jednotlivé pavilony. Bohužel na zpracování celého projektu tehdy nebyl čas.

Do čela Gymnázia Cheb jste nastoupil v roce 1992, kdy byla stavba v plném proudu. Podařilo se vám oproti projektu prosadit nějaké změny?
Ano, tehdy se ještě dalo leccos upravit. Například na střeše jednoho z pavilonů vznikla hvězdárna, máme tu nad rámec projektu saunu, fitcentrum, školní bufet. Tohle v původním projektu vůbec nebylo a nám se to tam naštěstí podařilo vpašovat.

Od koho jste funkci ředitele přebíral a s jakými představami jste do ní nastupoval?
Mým předchůdcem byl Václav Krejsa. A ano, v hlavě jsem tehdy měl plno ideálů. Mnohé z nich se skutečně podařilo uskutečnit, protože jsem měl štěstí na to, že kolem mě bylo hodně zkušených a erudovaných kantorů. Oceňoval jsem, že všichni měli silnou zpětnou vazbu a sami dokázali proces učení vyhodnotit. Tohle totiž jsou učitelé, po kterých každý ředitel touží. A každý ví, že dobrou školu dělají dobří kantoři.

Co znamená být ředitelem školy?
V první řadě to přináší spoustu povinností. Čeští ředitelé jsou správci budov, lídři pedagogického procesu, ekonomové, psychologové. Je toho hodně, ale mně se právě ta různorodost líbí. Navíc ředitel může školu formovat podle toho, jak si představuje, že by měla vypadat. Řídit školu je pro mne stále obrovská radost.

Ředitel však musí často přijímat ne právě populární rozhodnutí...
Vždycky, když jsem před nějakým takovým rozhodnutím stál, ptal jsem se sám sebe, zda bych se s ním dokázal ztotožnit, kdybych byl učitel. Respektoval bych ho, nebo bych jej bral jako zvůli nadřízeného? Vždy jsem se také snažil, aby moje kroky pochopilo a přijalo co nejvíc učitelů. Ne vždy se to povedlo a mne to zpočátku velmi trápilo. Ale roky zkušeností mne přivedly k tomu, že nikdo nedokáže rozhodovat tak, aby byli všichni spokojení. Vždy se najde někdo, kdo si myslí, že by něco mohlo být jinak.

Jak se za těch třicet let změnil vztah mezi učiteli a žáky?
Dřív byl ten vztah poměrně direktivní, o rozhodnutí kantora se téměř nediskutovalo. Dnes už je to jiné, ten vztah se vyvíjí, děti jsou jiné, otevřenější. Občas ale s obavami pozoruji, že se to přelévá do dalšího extrému. Ovšem není možné chtít práva bez povinností. Vztah učitel – žák by měl být vyrovnaný, partnerský, otevřený. Myslím, že na naší škole se to daří i díky projektu Z oka do oka. Jsou to takové hovory se zástupci tříd, kde žáci mohou otevřeně říct, co je trápí. Zpočátku se na nás obraceli spíše s technickými problémy, ale dnes už se dozvídáme třeba i to, že podle jejich názoru jsou některá pravidla hodnocení nespravedlivá. Ta diskuse tu probíhá a to je důležité.

Jak jste se na škole vypořádali s obdobím covidu?
Ta doba byla zvláštní, ale měla i svá pozitiva. Fakt je, že se celý sbor naučil efektivně používat moderní technologie. Ale museli jsme také najít způsob, jak učit, protože na dálku je to daleko náročnější. Nakonec jsme zjistili, že není možné přenést do online prostředí všechny předměty. Děti nemohou sedět sedm hodin v kuse u monitoru. Proto jsme se zaměřili jen na ty nejdůležitější, takzvané profilové předměty. Ostatní jsme omezili. V té době se ukázalo, že škola a učitelé jsou nenahraditelní.

Podobně to zřejmě řešily i základní školy. Přináší vám to problémy?
Zjišťujeme, že děti, které k nám nyní míří, mají kvůli covidové přestávce v učivu zásadní nedostatky. Ty teď budeme muset dohnat. Bude to náročné pro studenty i kantory.

Hodně se mluví o redukci učiva. Co si o tom myslíte?
No, nevím… Prý by se mělo na školách učit jen to, co děti budou potřebovat v praktickém životě. Já si to ale nemyslím. Už Karel Čapek uvažoval o smyslu vzdělání a kultury. Říkal: Ono se to nedá namazat na chleba, nedá se tím osít pole nebo spravit stroj. Vzdělání je ale tím, co člověka kultivuje. Mohl bych se ptát, proč pozorovat hvězdy, psát hudbu nebo skládat neužitečné verše? A odpověď je jasná. Protože bez toho bychom byli barbaři.

Chebské gymnázium patří k nejúspěšnějším školám v regionu. Může se pyšnit třeba známou dějepisnou soutěží…
To je věc, která v republice nemá obdoby. Rozvinula se do neobvyklé mohutnosti díky Miroslavu Stulákovi, člověku, který ji má jako srdeční záležitost. I tohle školu nějakým způsobem formuje. K tomu bych zmínil, že máme hvězdárnu a hlavně planetárium, které je úžasnou učební pomůckou. Je to kino, divadlo a koncertní sál v jednom. Místo, kde zvučí harmonie sfér a herci jsou vesmírná tělesa. Už Albert Einstein řekl, že nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít, je poznat tajemno. Právě vesmír tohle nabízí, a může tak děti přitáhnout k přírodním vědám.

Jak vidíte budoucnost školství?
Vše se rychle mění. Okolní svět je už tak složitý, že nejde vtěsnat do učebnic ani na hard disk počítače. Ale dobrý učitel, ten ho dokáže svým žákům přiblížit. Myslím si, že vždy bude vítězit nad učebnicí i monitorem, pro děti bude nenahraditelný. Podle mě je nejdůležitější, aby dokázal děti získat pro svůj obor. Aby je dokázal takříkajíc zapálit.