Nestává se často, aby velký mezinárodní filmový festival vyhrál dokumentární film. Právě to se stalo ne letošním Berlinale, když porota vedená americkou herečkou Kristen Stewartovou odměnila Zlatým medvědem za nejlepší film celovečerní dokument Sur l’Adamant (Na Adamantu) francouzského režiséra Nicolase Philiberta. A upřímně překvapen byl i producent filmu Gilles Sacuto, který se na pódiu obrátil na porotu se slovy: „Vy jste se zbláznili.“

Sur l´Adamant sleduje život na unikátním denním stacionáři Adamantu, plovoucí stavbě umístěné na Seině v centru Paříže. Přijímá pacienty trpící duševními poruchami a nabízí jim péči, která je ukotvuje v čase a prostoru a pomáhá jim v zotavení nebo udržení dobré nálady. Vedoucí tým se tak snaží co nejlépe bránit úpadku a dehumanizaci psychiatrie. Vítězství to sice bylo překvapivé, ale při zpětném pohledu zase tak divné nebylo. Do poslední chvíle totiž bylo velmi těžké tipovat vítěze. Berlinale pod vedením Mariette Rissenbeekové a Carla Chatriana směřuje od výrazně společensko - politického zaměření, které ho charakterizovalo za ředitele Dietera Kosslicka, k festivalu, který upřednostňuje osobní témata v často velmi artistním ztvárnění. A to se porovnává dosti obtížně.

Bez humoru, spíše v depresi

Festival sice zahájilo nesoutěžní gala představení romantické komedie režisérky Rebeccy Millerové She Came to Me (Přišla ke mně), vtipný i citlivý snímek, v němž hrají například Anne Hathavayová nebo pouhých 132 cm vysoká hvězda Hry o trůny Peter Dinklage, a který proplétá osudy několika výtečně napsaných postav, z nichž každá je naprosto unikátní i uvěřitelná. Tím ale veškerý humor z hlavního programu zmizel a nastoupily filmy většinou značně depresivní. Začalo to už prvním soutěžním, australským snímkem Přežít laskavost, což je ironický název pro dystopický příběh ženy, která je odsouzena ke smrti v zamčené kleci uprostřed pouště. Film téměř bez dialogů zdůrazňuje téma vyloučení, těžký osud etnických menšin i nástup totalitarismu v čase ohrožení.

Americký snímek Johna Trengovea Manodrome se zase palčivě dotknul tématu krize mužství, která může vést k toxické maskulinitě a k násilí. Hlavní postava Ralph (Jesse Eisenberg) je mladý řidič Uberu, který se společně se svou partnerkou těší na brzké narození dítěte, ale trpí tím, že není schopen rodinu uživit. Je nervózní, že jako muž selhává, čas tráví v posilovně, kde náruživě sleduje růst svalů v naději, že právě to by mu mohlo pomoci, aby se jako muž cítil lépe. Jenže mu nepomůže ani uvedení do skupiny podobně nejistých mužů, kterou vede charismatický Adrien Brody s cílem zvýšit jim sebevědomí za každou cenu. Tato terapie však v Ralphovi časem vzbuzuje záchvaty zuřivosti a neřízeného násilí, a cena, kterou za „terapii“ zaplatí nejen on, je až příliš vysoká.

Cena pro Petzolda i pro školačku

Zmíněné filmy ocenění nezískaly, Velkou cenu poroty převzal v Berlinale Palastu jeden z nejvýznamnějších německých režisérů Christian Petzold za film Roter Himmel (Rudá oblaka), druhý díl trilogie (započaté snímkem Undine) o tom, „že nemůžeme spát a chceme milovat, že píšeme a čteme, a o tom, že jsme na světě, a přesto si možná necháme život uniknout.“

Cenu poroty pak dostal snímek s výstižným názvem Mal viver (Špatný život), který natočil portugalský režisér João Canijo o pěti ženách, které vedou starý hotel a snaží se ho zachránit před neúprosným rozpadem.

Řada filmů se dotýkala osobních problémů a témat, ale člověk měl u jejich sledování pocit, že je nezvaným hostem v rodinách, kde si lidé navzájem ubližují nebo se naopak sbližují, aniž by dokázali zaujmout toho, kdo k nim zvenčí nahlédne. Takový byl například film Philippa Garrela Le grand chariot (Velký vůz), v němž tři sourozenci tvoří poslední generaci staré loutkářské rodiny. V dlouhých záběrech sledujeme několik představení maňáskového divadla, v mezičasech řeší postavy vlastní problémy, které nemají obecnější rozměr. Garrel nicméně dostal od poroty Stříbrného medvěda za nejlepší režii.

Herecké ceny rozdává Berlinale už několik let pouze za nejlepší výkon bez ohledu na pohlaví. Za vedlejší roli tak byla oceněna Thea Ehre, která hraje v německém filmu Bis ans Ende der Nacht (Až do konce noci) a za hlavní roli školačka Sofía Otero, která okouzlila porotu ve filmu 20 000 especies de abejas (20 000 druhů včel). Dívenka přebírala cenu v slzách, děkovala celé rodině, a i když přítomná rodina slzela společně s ní, nelze opomenout fakt, že dětské výkony jsou především výsledkem režijní práce. A že přinejmenším Jesse Eisenberg v Manodromu nebo Vicky Kriepsová ve filmu legendární režisérky Margarethe von Trotty ve snímku Ingeborg Bachmanová: Cesta do pouště, který přibližuje čtyřletý vztah mezi rakouskou literátkou a švýcarským dramatikem Maxem Frischem, podali vyzrálé výkony hodné každého ocenění. Svou roli tak při rozhodování poroty možná hrálo, že Sofía Otero hraje dívku, která se vyrovnává se svou genderovou identitou, což je téma, které v současné dosti rezonuje.

Berlinale silně podpořilo Ukrajinu

Festivalu se samozřejmě velmi citelně dotkla i rok trvající válka na Ukrajině. Podpora Ukrajiny byla hlavním tématem už úvodního galavečera, mluvili o ní jak oba ředitelé, tak státní ministryně pro kulturu a média Claudia Rothová.

Po jejich vystoupení přišel na pódium herec a režisér Sean Penn, který přivezl do Berlína světovou premiéru dokumentu Superpower (Supervelmoc), který natočil společně s Aaronem Kaufmanem na Ukrajině, a uvedl ukrajinského prezidenta, který se přes video připojil do sálu Berlinale Palastu. Ten ve svém projevu vyzdvihl význam kinematografie, ale především připomněl, že v blízkosti konání festivalu vedla zeď, která město rozdělovala a byla hranicí mezi svobodným Západem a Východem. „Dnes chce Rusko postavit takovou zeď mezi námi a vámi,“ řekl Zelenskyj.

Film Supervelmoc zachycuje nejdřív Pennovu a Kaufmanovu první návštěvu v listopadu 2021, kdy jezdili po Ukrajině, hovořili s vojáky, civilisty a dalšími o situaci, která byla vážná, ale nikdo nepředpokládal, že by vyústila ve válečný konflikt. Jeden ukrajinský voják dokonce řekl Pennovi, že si nemyslí, „že by měl Zelenskyj koule na to, aby se vypořádal s Putinem.“

Druhá návštěva Zelenského byla shodou okolností naplánována na 24. února, kdy invaze začala, a mohlo by se zdát pozoruhodné, že navzdory tomu prezident herce a režiséra Penna přijal. Film to dosti zřetelně vysvětluje: „Skvělé, skvělé, že jsi tady,“ vítá Zelenskyj srdečně Penna. „Teď je rozhodující veškerá podpora. Myslím, že právě ty jsi hlas, který musí Američané slyšet.“ Zelenskyj tak od začátku dával najevo, že obrana jeho země je do jisté míry závislá na ochotě Bidenovy administrativy ji podpořit. To by však bylo z dlouhodobého hlediska závislé na americkém veřejném mínění, a Zelenskyj předpokládal, že mu v tom může známý herec pomoci. Sám měl ostatně zkušenost, co herecká průprava pro ovlivnění lidí znamená...

Zatím ovšem není jasné, kdy se film dostane k divákům. „Nemáme ještě konkrétního distributora, šlo nám o to, uvést film v rámci některé velké události, aby se o něm co nejvíc vědělo,“ řekl novinářům Penn. „O uvedení do kin teď budeme usilovat.“

Foto: archív Berlinale