Důraz na péči o člověka jako druhého Krista

Deset let je poměrně dlouhá doba, zvláště když jde o dobu papežské služby. Někteří papežové se této délky nedožili, jiní ji výrazně překročili. Každopádně jde o událost, která nezůstává stranou dění. Mnozí komentátoři a odborníci se snaží zhodnotit, jaké nové impulsy papež přinesl, světlé a stinné stránky jeho dosavadního působení, kam se za tu dobu církev posunula atd. Na takovéto odborné zhodnocení si netroufám, a ani to není mojí ambicí. Chtěl bych však upozornit na jednu věc, která se mi zdá důležitá.

Současný papež klade do středu dění péči o člověka, jako druhého Krista. Ne, že by to jeho předchůdci nedělali, ale František to dělá velmi naléhavě. Vybavuje se mi při tom Ježíšovo vyprávění o posledním soudu z 25. kapitoly Matoušova evangelia, kdy se před Synem člověka shromáždí všechny národy a lidé budou souzeni podle toho, jak pomáhali druhým lidem s odůvodněním, že když pomohli někomu v nouzi, pomohli samotnému Kristu. Ti lidé se tomu divili a já jsem se divil s nimi. Přišlo mi totiž divné, že se divili, když průběh a kritéria soudu znali z evangelia. Nedávno mi ale došlo, že nejde pouze o křesťany, ale o všechny lidi z různých dob a míst, kteří za svého života o Kristu nikdy neslyšeli. Všichni se ale můžeme k sobě chovat slušně a vstřícně, a tak je právě toto tím rozhodujícím kritériem, které nám otevře, nebo zavře, nebeskou bránu. Zdá se, že Bůh skrze současného papeže se nám právě tuto rozhodující pravdu naší víry snaží v dnešní době připomenout.