Karel Mičánek – Ulice v Jeseníku – Purkyňova ulice

Když na Lipovské ulici cestou z města odbočíte pár desítek metrů před železničním přejezdem doleva, jste na ulici Janáčkova, hned další odbočka vpravo je již ulice Purkyňova. Málo známá slepá ulice s několika rodinnými domy. Když si ale vzpomenete na dobu, kdy jste chodili do školy, určitě vám jméno Purkyně alespoň něco řekne, přinejmenším, že jeho celé jméno znělo Jan Evangelista Purkyně.

Purkyně byl a dosud je opravdu slavný a známý nejenom v českých zemích, ale přinejmenším ve velké části světa jako vědec, fyziolog, anatom a biolog. ( Dokonce se traduje, že na dopis stačilo napsat Purkyně Evropa a byl včas a v pořádku doručen ). Snad je to pravda, ale u nás v Jeseníku se to stejné říká i o Priessnitzovi a v Praze dokonce i o nějakém prodavači sirek, možná opravdu tehdy dávno fungovala pošta daleko lépe, než dnes.

Jan Evangelista Purkyně se narodil 17. prosince 1787 na zámku v Libochovicích u Litoměřic v rodině Josefa a Rozálie Purkyňových. Otec pracoval jako správce libochovického panství moravského rodu Dietrichsteinů.

Dle matričního záznamu o narození a křtu byl zapsán jak Jan Josef Purkyně. Odkud se tedy vzalo jeho známé jméno Jan Evangelista? Dlouho jsem hledal nějakou informaci o jménu Evangelista, zdálo se to beznadějné, tak jsem se obrátil na historika z university J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Velmi ochotný pan David Tomíček mi vše vysvětlil, musíme nahlédnout do liturgického kalendáře.

Pokud bylo narozené dítě pojmenováno jménem některého z Kristových učedníků (jako např. Jan, Josef, Matouš), dnes říkáme apoštolů, tak také mohlo používat druhé jméno apoštola. Jan Purkyně se narodil 17.prosince a apoštol Jan Evangelista, „učedník, kterého Ježíš miloval“ se údajně narodil 27.prosince roku 10 našeho letopočtu. Jak jednoduché.

Purkyňovi si na zámku žili celkem pohodlně, jak Jan, tak i mladší bratr Josef sice do školy ještě nechodili, ale místní farář, který si povšiml Janova nadání, se je snažil naučit základům latiny i řečtiny, což se v budoucnu Janovi dosti vyplatilo.

Janovi ještě nebylo šest let a zemřel otec, živitel rodiny. Matka sice dostala malou penzi, ale pro rodinu se dvěma dětmi to bylo málo. S pomocí přátel a také hlavně rodiny Dietrichsteinů se podařilo obě děti poslat do jihomoravského Mikulova, kde studium i hmotné zabezpečení poskytoval piaristický řád. Jan nejdříve absolvoval trojtřídku při piaristickém gymnáziu a pak v letech 1801-1804 vystudoval také gymnázium, kde skutečně exceloval. Podle pamětníků již tehdy velmi dobře zvládl několik jazyků, kromě češtiny samozřejmě němčinu, řečtinu a latinu,

Během svého života mluvil a psal velmi dobře nejméně v deseti jazycích, dokonce ve svých 80 letech se naučil maďarsky a to tak dobře, že přeložil z maďarštiny do češtiny divadelní hru, která měla úspěšnou premiéru v Praze roku 1869.

Ale vraťme se k mladému Purkyňovi. Gymnázium absolvoval na výbornou, snaha po dalším vzdělávání ho však neopustila. Proto se rozhodl vstoupit do piaristického řádu, které by mu jeho touhu mohlo zajistit. Již pod řádovým jménem Silverius byl v roce 1804 poslán do Staré Vody v Oderských vrších ( dnes málo přístupné místo těsně u vojenského prostoru Libavá, kde z celé osady zůstal jen kostel), kde se připravoval na dráhu piaristického učitele.

Již v roce 1805, ve svých 18 letech, pak začal vyučovat na piaristické škole ve Strážnici.

Nebyl by to ale Purkyně, aby se spokojil s klidným místem učitele, touha po dalším vzdělávání nakonec rozhodla. Purkyně odešel do Litomyšle, kde učil na piaristickém gymnáziu, ale přitom se dále vzdělával studiem filozofie.

Nakonec ale přišlo to, co přijít muselo. Mladý Purkyně si při studiu stále více uvědomoval, že učit děti v církevní škole není jeho životním cílem, jeho představou bylo spíše dosáhnout úspěchu ve vědě. K tomu ale bylo nutné dál usilovně studovat.

V létě roku 1807 po skončení školního roku Purkyně vystoupil z řádu piaristů a vrátil se domů do Libochovic, Protože neměl peníze na cestu, rozhodl se jít domů pěšky!! Z Litomyšle do Libochovic je to dle dnešních map asi 230km, kdoví po jakých cestách a cestičkách tehdy mladý Purkyně musel jít, trvalo mu to sice 7 dní, každý den zhruba 33 kilometrů, klobouk dolů před takovým sportovním výkonem. Možná ale také tímto způsobem udělal pomyslnou tečku za svým dosavadním životem venkovského učitele a začal se plně věnovat studiu a vědě, která ho tolik lákala.

V září nastoupil na universitu do Prahy na filozofickou fakultu. Její absolvování bylo totiž podmínkou dalšího studia na jiných fakultách. Purkyně měl výhodu, mohl nastoupit přímo do druhého ročníku, fakulta mu uznala studia v Litomyšli. Živil se kondicemi (doučováním jiných studentů), ve třetím ročníku již ale pro výborný prospěch nemusel platit školné, to byla skutečně výhra pro chudého studenta. Po úspěšném absolvování studia filozofie pak na základě doporučení svého profesora, který chtěl pomoci nadanému studentovi, nastoupil jako domácí učitel na zámku Blatná u barona Hildprandta (na další studium si potřeboval nejprve vydělat nějaké peníze).

Tento bohatý pán, vida Purkyňovo nadání a chuť do studia se nakonec rozhodl Purkyňovi finančně vypomáhat po dobu studia, takže v roce 1812 Jan Evangelista nastoupil na lékařskou fakultu v Praze.

Konečně Purkyně objevil obor studia, který mu byl nejbližší. Pilně navštěvoval přednášky, a dokonce mnohé z toho, co postrádal na přednáškách zkoušel vlastními pokusy na svém těle. Při třídenní hladovce zkoumal fyziologické změny, užíval pokoutně získané léky a sledoval jejich vliv na sobě, neuvěřitelné!

V roce 1818 Purkyně obhájil doktorskou práci Příspěvky k poznání zraku z hlediska subjektivního a nedlouho poté (leden 1819) nastoupil na uvolněné místo asistenta ústavu anatomie a fyziologie na lékařské fakultě pražské univerzity.

Už v počátcích svého působení na univerzitě se kromě jiného také zabýval možností více využívat v propagování vědy českého jazyka (tehdy byly všechny přednášky v němčině či latině). Společně s Václavem Hankou a Josefem Jungmanem založili jazykový kroužek, ze kterého pak v roce 1821 vznikl první český pravidelně vydávaný časopis s odborným zaměřením na literaturu, historii, zeměpis a přírodovědu. Tvůrci jej nazvali Krok, vycházel až do roku 1840, Purkyně do něj pravidelně přispíval.

Jakkoliv byl na univerzitě i ve vědecké práci úspěšný, stále se mu nedařilo získat profesuru, která by ho zajistila i finančně, byť se o to hodně snažil. Hlásil se na uvolněná místa ve Štýrském Hradci, v Budapešti, opakovaně nebyl úspěšný, možná i pro svůj český původ.

Nakonec získal, pravděpodobně s pomocí vlivného berlínského profesora fyziologie a anatomie K.A.Rudolphiho na jaře roku 1823 místo profesora katedry fyziologie a patologie v tehdy pruské Vratislavi (dnes Wroclaw).

I když nebyl mezi kolegy i studenty nijak příznivě přijat (všeobecný názor na německé univerzitě byl, že od „rakušáka“ se toho mnoho očekávat nedá), přesto si brzy získal dobré jméno. Jeho přednášky o anatomii nebyly pouze memorováním, ale také praktickými demonstracemi – Purkyně přednášel přímo v bývalé soudní pitevně, kde se studenti setkali se skutečným lidským tělem.

Své vědecké renomé získával postupně také jako pravidelný a aktivní účastník sjezdů německých přírodovědců a lékařů. V roce 1829 se dokonce stal členem nejstarší a významné přírodovědecké akademie Leopoldiana. Jak bylo tehdy v učených společnostech zvykem, přijal Purkyně přízvisko Darwin, ne ovšem na počest dnes známého Charlese Darwina, ale podle jeho dědy Erasma Darwina, z jehož prací mnohdy citoval.

V roce 1832 získal Purkyně výkonný mikroskop, který mu ve vědecké práci velmi pomohl. Dle jeho slov „s pravým vlčím hladem propátral všechny obory histologie. Skoro každý den přinášel nová odkrytí

Skutečným, těžce vybojovaným Purkyňovým úspěchem bylo zřízení samostatného fyziologického ústavu při univerzitě, prvního na evropském kontinentu. V roce 1836 vedení university návrh schválilo, roku 1839 byl otevřen v prozatímních prostorách (dřevěná kůlna na zahradě univerzity) a konečně roku 1842 dobudován v nové vyhovující budově ( nepřipomíná vám to dnešní „rychlou“ dobu?). Samostatný ústav se pak brzy stal vzorem pro celý svět, takže patrně nechtěně Purkyně Vratislavskou univerzitu opravdu proslavil.

K jeho hlavním vědeckým objevům patři například objasnění funkce oka, zejména sítnice ( mezi odborníky známý Purkyňův jev – schopnost oka vnímat barvy), popsal rovněž svalová vlákna v srdci – Purkyňova vlákna, zkoumal úlohu vnitřního ucha a funkce mozku, objasnil princip trávení pomocí žaludečních šťáv. Popsal stavbu buněk, dokonce vytvořil termíny základní hmota a protoplasma.

Stal se tak jedním z prvních vědců na světě, který dokázal zásadní vliv buněk pro život organizmů.

Jeho výjimečnost prokazuje i to, že na rozdíl od mnoha tehdy známých vědců přijal a podpořil Darwinovu evoluční teorii.

Kromě vědecké činnosti se Purkyně brzy po příjezdu do Vratislavi účastnil i společenského života. Vstoupil do několika zájmových spolků, kde se snažil okolí seznamovat se slovanskou, zvláště českou literaturou, hodně času a námahy také věnoval získávání historických podkladů z časů působení Jana Amose Komenského v polském Lešně, největším objevem podle něj byl původní český rukopis Komenského práce Velká didaktika.

Na Vratislavské univerzitě studovala kromě německých studentů také řada studentů polských a Lužičtí Srbové. Když studenti přišli za rektorem s návrhem na založení Literárního spolku slovanského (Towarzystvo literackoslovianske), souhlasil pod podmínkou, že předsedou spolku bude Purkyně. Spolek pak Purkyně vedl úspěšně od roku1836 až do roku 1850, poznal tam postupně více, než 250 slovanských studentů.

V roce 1842 pomohl Purkyně založit na univerzitě katedru slavistiky, také se zasadil o to, aby profesorské místo dostal známý český básník a znalec slovanského písemnictví František Ladislav Čelakovský.

Na jaře roku 1848 byl Purkyně pozván do Prahy. Pražská univerzita mu totiž k 500 výročí založení udělila čestný doktorát filozofické fakulty. Nadšený Purkyně předpokládal, že to je první krok k tomu, aby se natrvalo vrátil domů, do české Prahy. K jeho smůle ale rok 1848 byl, jak si pamatujeme z dějepisu, rokem revolučním. Vlastenecký Purkyně se samozřejmě aktivně zúčastnil Slovanského sjezdu. Během sjezdu byla na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí) svatodušní mše, která se posléze změnila ve spontánní demonstraci. Došlo ke střetům s přivolaným vojskem, lidé začali stavět barikády, v Praze se bojovalo.

Slovanský sjezd byl samozřejmě rozpuštěn a Purkyně se patrně s velkým štěstím vrátil do Vratislavi nezatčen ani nezraněn.

Bohužel vratislavští Němci na univerzitě mu účast na Slovanském sjezdu nezapomněli, a dávali mu to nepokrytě najevo. Situace se ještě zhoršila po odchodu Ladislava Čelakovského v dubnu 1849, který byl jmenován profesorem slovanských literatur na pražské univerzitě.

Proto když se v Praze uvolnilo místo profesora fyziologie ( profesor Patruban musel odejít, protože se aktivně účastnil červnového povstání), pražští přátelé Purkyněho přesvědčovali, aby o toto místo požádal. Purkyně váhal, nakonec to zkusil a štěstí mu přálo. Tehdejší ministr kultu a vyučování ( dnes máme ministry kultury a školství ) baron Thun Purkyněho dobře znal (sám měl literární a vědecké ambice), takže ke 4.listopadu 1849 byl Purkyně jmenován profesorem fyziologie na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (jmenovací dekret podepsal rakouský císař František Josef I.)

Purkyně okamžitě začal s přednáškami, a to i česky ( i když v letech 1853-4 musel české přednášky zrušit), jak bylo jeho zvykem doprovázel přednášky praktickými ukázkami, také se snažil vybudovat v Praze fyziologický ústav, podobně, jako ve Vratislavi.

I když nejprve navrhoval umístění ústavu přímo v Klementinu, nakonec se to podařilo v soukromém domě ve Spálené ulici, kde ve druhém patře měl svůj byt. V říjnu roku 1851 byl fyziologický ústav slavnostně otevřen.

V té době již byl Purkyně známým a úspěšným vědcem, byl dokonce jmenován členem Londýnské královské vědecké společnosti.

Roku 1850 se stal členem Královské české společnosti nauk  v letech 1854-55 byl jejím předsedou.

V říjnu 1852 se sešla první schůze Přírodovědeckého sboru Českého muzea, J.E.Purkyně byl jmenován starostou.

V lednu 1853 začal vycházet ŽIVA časopis přírodnický, vedoucími redaktory byli J.E. Purkyně a geolog Jan Krejčí, časopis pod mírně upraveným názvem vychází dosud!

Purkyně byl zapáleným propagátorem popularizace vědy. Na setkáních Přírodovědeckého sboru Českého muzea pravidelně pořádal přednášky různého zaměření, kupříkladu o výhodách a nevýhodách plynového světlení, výrobě nejedovatých zápalek, předváděl různé vědecké přístroje a podobně.

Dokonce přesvědčil místní mechanickou dílnu vyrábět mikroskopy dle jeho dokumentace. Snaha bohužel nebyla příliš úspěšná, i když mikroskop z roku 1855, který se zachoval, měl opravdu moderní technické parametry.

Ve spolupráci s Jednotou ku povzbuzení průmyslu v Čechách přispěl k otevření první české průmyslové školy v Praze roku 1857

V šedesátých letech se Purkyně věnoval myšlence vytvoření moderní akademie věd, kde v časopise Živa publikoval základní cíle a způsob fungování této instituce. Tehdy napsal: Národ, který skrblí na vědě, sám sebe k nižšímu stupni odkazuje.

(Bohužel, akademie věd se Purkyně nedočkal, první česká akademie věd vznikla až v roce 1890)

Když v březnu 1863 zahájila činnost Umělecká beseda, stal se Purkyně s Bedřichem Smetanou nejvýraznější osobností, pravidelně besedu navštěvující. Božena Němcová , kterou obdivoval a podporoval, o něm napsala : Já se věru bála, že je to nějaký mrzouš přísný, a jaký přívětivý, srdečný muž- s potěšením věru vždy o něm mluvím.

V květnu 1868 se Purkyně účastnil položení základního kamene Národního divadla. Prohlásil: Mám čest zastupovati při dnešní slavnosti vědu, věda a umění jsou odedávna spolu spojeny. Umění klestí cestu, věda pokračuje a končí. Ať žije věda a umění vědecké!

Pak už Jan Evangelista Purkyně příliš do společnosti nevycházel. 28. července 1869, třináct dní po svém povýšení do šlechtického stavu Purkyně zemřel ve svých nedožitých 82 letech. Pochován je na vyšehradském Slavíně.

Jeho pohřeb se stal celonárodní manifestací za účasti domácích i zahraničních představitelů vědy, kultury i politiky.

V kartotéce vídeňského ministerstva vnitra je napsáno :

Dr. J.E. Purkyně, universitní profesor v Praze, vůdce českých separatistů, nenapravitelný stařec. Světem uznaná vědecká autorita.

Karel Mičánek

p.s.

Řadu informací, zde uvedených jsem získal z publikace Jan Evangelista Purkyně, vydané ke 150. výročí úmrtí J.E.Purkyně a 65. výročí vysokoškolského vzdělávání v regionu severozápadních Čech, autoři Jana Englová a David Tomíček.

Děkuji.