MILAN BLAHYNKA

Provokativní název BŮH JE Z BRNA s podtitulem Karel Fuksa o brněnské bohémě, Arnoštu Goldflamovi, Frantovi Kocourkovi, Janu Novákovi, sobě a dalších (Mladá fronta, Praha 2022; obálku navrhla Kamila Florenová, grafická úprava studio Albatros Media, Lenka Hilburgerová, 217 s., doporučená cena 369 Kč), který pro vyprávění Karla Fuksy zvolil zkušený prozaik Jiří Kamen, podle jména jedné kapitolky jeho zapisovač, je z dovětku brněnského bohéma Jana Nováka za každým jeho textem: „To jsem dokončil já, jediný Bůh na světě. Gottwaldova 90, dveře číslo 7, první patro.“ Podle Fuksy právě Novák byl Janem Křtitelem brněnské bohémy v jedné ze svých exhibic u morového sloupu na náměstí Svobody: „My jsme stáli blízko něj na náměstí a von se na nás podíval a pravil, Stojím tady já, demiurg, a kolem mě celá brněnská bohéma.“

Celá to rozhodně nebyla, tak jako Fuksovo vyprávění se omezuje jen na jednu část brněnské bohémy, novákovskou. Ostatně podle Fuksy i Kamena „není důležitý, jestli je to úplná pravda“. Důležitější jim je evidentně zábavnost, která je, přísně vzato, jen jaksi holá. V tom se Karel Fuksa dost podobá Janu Novákovi.

Fuksa dokázal mnohé, znal se s mnoha vynikajícími osobnostmi, ale přeceňuje význam své osoby, svých nejbližších. V podtitulu je vyprávění o „sobě“ a dalších (už nejmenovaných z rodiny a jejích i jeho přátel) až za jmenovanými osobnostmi brněnské bohémy, v knize samé je tomu naopak, brněnská bohéma začíná až za polovinou knihy. Přitom Fuksa dost bagatelizuje, co pro její slávu udělal Pavel Řezníček, degradovaný na opilce (Fuksa: „pamětník jsem lepší, poněvadž jsem byl pořád střízlivej“).

Řezníčka jsem zažil v životě všeho všudy třikrát, nikdy opilého, vždy však sršícího surrealistickými mystifikacemi, jimiž nešetřil ani mne; vida mě vycházet z kláštera na Strahově, kam jsem chodil do archivu Památníku národního písemnictví, ne do baziliky Nanebevzetí Panny Marie, šířil o mně fake news, že jsem konvertoval. Věděl, že to není pravda, že jsem šel z archivu v areálu kláštera, ale věděl taky, že jsem byl katolicky vychován, a to od básníka Jiřího Veselského, významné osobnosti brněnské bohémy, a věděl rovněž, že fámě o mé konverzi nikdo soudný neuvěří.

Fuksa se o charismatickém Jiřím Veselském, druhé nebo spíš první tvůrčí osobnosti brněnské bohémy, kupodivu ani slůvkem nezmiňuje.

Ve své bohorovnosti zato tvrdí o Řezníčkovi, že se mýlil, když „rozšířil, že Breton byl tady v Brně. Popletl to. Breton v Brně nikdy nebyl. Breton chodil po pražském Úvozu“. Řezníček to vůbec nepopletl, Breton, jak je obecně už dlouho známo, přijel do Brna roku 1935 s Nezvalem, spal u Nezvalových rodičů v Žabovřeskách a mluvil i do brněnského rozhlasu. Zato neplete se Fuksa, připisuje-li objev dopisu Ivana Blatného Nezvalovi na konto profesora Trávníčka, „když psal knížku o Blatným“, ačkoli tu nenapsal on, ale Martin Reiner?

Byl bych nerad, kdyby (z hlediska báječů jistě pišišvorské) poznámky mazaly můj respekt k tomu, co je na knížce cenné, a to je zachycení ovzduší města pod Špilberkem, hravým kopcem, jehož nitro sloužilo jako tvrdé vězení až mučírna.

Fanfarónství Novákovo i Fuksovo je chtě nechtě rub zcela zbytečného brněnského mindráku, že je to město po Vídni a pak Praze až druhé (básník Reiner ne náhodou nazval Druhým městem své zatím poslední nakladatelství v Brně); zbytečného mindráku, neboť právě v něm se zrodilo a prosadilo, co jinde nešlo – od genetiky Gregora Johanna Mendla až po skvostná díla moderní architektury i po zrod Milana Kundery a jeho růst k nadnárodní velikosti a autoritě.

Nakonec nezbytná kapka jedu do toho medu: Ani Milan Kundera v knize Bůh je z Brna samozřejmě nechybí; stránky o něm jsou plné obdivu a úcty, skromné a osobní, ale není v nich nic, nic podstatného, co by nebylo známo odjinud, zato je tam jeden lapsus: Kunderovi prý odjížděli do emigrace, ale to soustavně popírají, MK jel s ženou do Francie přednášet, chtěli se do svého Brna rozhodně vrátit, nechtěli emigrovat – do exilu byli vehnáni odebráním československého občanství.