Soumrak Boha

 "Nevím, co bych dělal, kdybych už nikdy nemohl dirigovat naživo celý Prsten,“ prohlásil dirigent Daniel Barenboim v roce 2020 v rozhovoru pro The Guardian, ještě před zahájením příprav na uvedení operní tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův v berlínské Staatsoper Unter den Linden. Teď se v takové situaci de facto ocitá.

 Na letošní sezónu, ve které oslavil třicet let řízení tohoto nejdůležitějšího německého operního domu, naplánoval čtyři uvedení celého cyklu - Zlato Rýna (Das Rheingold), Valkýra (Die Walküre), Siegfried a Soumrak Bohů (Götterdämerung) - ve hvězdném obsazení a v režii ruského režiséra Dmitrije Tcherniakova. Kvůli vážným neurologickým potížím ale musel vedení podzimních tří cyklů odříci a po srdečních problémech odstoupit v lednu i z funkce generálního ředitele Staatsoper. Teď je nicméně zpět a velkolepě plánované loučení s berlínským publikem se plánuje coby poslední cyklus Prstenu na začátku dubna.

Nebude to jen osobní sbohem osmdesátiletého dirigenta, pianisty, aktivisty, lidového filosofa a neúnavného organizátora evropské hudební scény. Jedná se rovněž o symbolické uzavření epochy generace navazující na tradice předválečné německé romantické školy. V jejím pojetí dirigent hudební dílo znovu vytváří nad rámec notového zápisu dle okamžitého spirituálního a uměleckého prožitku; zdůrazňuje dramatickou složku díla nad technicistní. Koncerty a operní představení Wilhelma Furtwänglera, Josepha Keilbertha, Hanse Knappertsbusche nebo Arthura Nikische mohou být pro mnohé posluchače až příliš exaltované (zejména ty válečné), ale rozhodně jsou mimořádným zážitkem i z dodnes dochovaných monofonních nahrávek.

Pro Daniela Barenboima byli tito dirigenti vzorem: sám vzpomíná, jak společně s přítelem a kolegou Zubinem Mehtou utráceli studentská stipendia za přehrávání nově objevených Furtwänglerových desek po telefonu mezi Evropou a Amerikou. Inspirovala je přitom nikoli teatrální gesta, ale flexibilní tempa, rozsáhlá frázování, bohatá dynamika - a hlavně volnost v interpretaci vysoce strukturovaných a náročných skladeb.

Na mnoha frontách

Barenboim se narodil v roce 1942 v argentinské emigraci do židovské rodiny původem z Ukrajiny a Běloruska. Jeho prarodiče přijeli do Jižní Ameriky na začátku dvacátého století jako osamocené čtrnáctileté děti z diaspory v době, kdy země přijímala pouze úplné rodiny. Před hrozící deportací je zachránil kapitán lodi, který je na palubě oddal. Děti se na pevnině rozešly, ale za dva roky se náhodou potkaly, zamilovaly se –  a  brát se už nemusely. Daniela učili hudbě rodiče, oba profesionální pianisté, se kterými se po válce odstěhoval do Izraele. Jako zázračné dítě již v sedmi letech vystupoval na koncertech, v devíti absolvoval mistrovské kursy klavíru v Salzburku, ve dvanácti se učil vedení orchestru u skladatele a dirigenta Igora Markevitche a později skladbu u francouzské skladatelky Nadji Boulanger.

Kariéru zahájil jako klavírní sólista a dirigent komorních souborů, kde se také seznámil se svou první ženou, vynikající violoncellistkou Jacqueline du Pré. Vytvořili spolu zlatý pár londýnské a pařížské hudební scény šedesátých let, jehož hvězdnou dráhu předčasně ukončilo onemocnění Jacqueline roztroušenou sklerózou (ještě za jejího života se pak ovšem Barenboim znovu oženil s ruskou pianistkou Elenou Bashkirovou, se kterou má dva syny).

Definitivně se proslavil až jako dirigent, nejprve komorních orchestrů a později i klavírních děl, která vedl po vzoru Edwina Fischera od piána. Byl hudebním ředitelem a šéfdirigentem Orchestre de Paris (1975-1988), Chicago Symphony Orchestra (1991-2006), od roku 1992 také vede berlínskou Státní operu Unter den Linden, její orchestr Staatskapelle, a k tomu ještě milánskou La Scalu.

Kromě této manažerské omnipotence se celý život veřejně angažuje a neúnavně se pokouší o usmíření na Blízkém východě. S arabským filosofem Edwardem Saidem založil West-Eastern Divan Orchestra složený z mladých arabských a izraelských hudebníků (těleso dodnes nesmí vystupovat v arabských zemích, protože část jeho členů sloužila v izraelské armádě), v Ramalláhu otevřel hudební akademii, s malým orchestrem složeným z berlínských a vídeňských filharmoniků přejel tajně egyptskou hranici na koncert v pásmu Gazy. V roce 2008 demonstrativně přijal palestinské občanství, ale současně vždy bránil existenci demokratického izraelského státu; hrál vojákům v zákopech už v době jomkipurské války i během války v Perském zálivu.

Směrem k židovskému státu se pak opakovaně zasazoval o osvobození německé kultury od jejích historických břemen. V roce 1990 v Izraeli poprvé koncertoval s Berlínskými filharmoniky, kteří tam nesměli hrát kvůli členství bývalého šéfdirigenta Herberta von Karajana v NSDAP. V červenci 2001 překvapil obecenstvo na hudebním festivalu v Izraeli nabídkou, že zahraje předehru Wagnerovy opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda.

Wagnerovo dílo se do té doby v Izraeli nehrálo kvůli jeho propagandistickému zneužíváním nacistickými vůdci během holocaustu (zakázali je členové Palestinské filharmonie už po Křišťálové noci v roce 1938). Po půlhodinové debatě a odchodu části publika nakonec předehra zazněla do změti nesouhlasných výkřiků a nadšeného potlesku. 

Bůh a ředitel ústavu

Od devadesátých let je Barenboim dominantní postavou symfonické, operní a klavírní scény v Evropě i Spojených státech. Základem jeho repertoáru jsou díla německého romantismu a klasiky. On sám říká, že začal dirigovat jen proto, aby si vyzkoušel zvuk velkého orchestru při symfoniích Antona Brucknera (dirigování děl tohoto rakouského skladatele patří spolu s operami Richarda Wagnera mezi Barenboimovy nejvíce ceněné výkony).

První cyklus Wagnerova Prstenu Nibelungova absolvoval ještě jako asistent dirigenta a skladatele Pierre Bouleze na festivalu v Bayreuthu v roce 1976 - při slavném uvedení inscenace režiséra Patrice Chéreaua během oslav stého výročí premiéry zmíněné tetralogie. Vlastní premiéru Prstenu dirigoval tamtéž v roce 1988 coby start mimořádně úspěšné spolupráce s režisérem Harrym Kupferem. Spolu s ním pak realizoval v berlínské Staatsoper všechny ostatní Wagnerovy opery (Parsifal a Tristan a Isolda patří mezi nejlepší berlínské inscenace vůbec, s vynikající sopranistkou Waltraut Maier v hlavních rolích). Svůj druhý cyklus provedl v roce 2010 v koprodukci s milánskou La Scalou a v režii Guye Cassierse.

Letošní „série“ je tedy jeho třetí v pořadí. Režii a scénu Barenboim svěřil zmíněnému ruskému režiséru Dmitriji Tcherniakovovi, se kterým v Berlíně spolupracuje již téměř dvacet let, od premiéry Borise Godunova v roce 2005. Tcherniakov zbavuje inscenace nánosů romantismu, mytologie i původních režijních instrukcí. Všechny čtyři díly Prstenu, pro který navrhl i scénu, inscenuje ve výzkumném ústavu Experimental Scientific Center for Human Evolution (Esche znamená v němčině jasan, v tetralogii potom symbol moci).

Hlavní postava tetralogie, Bůh Wotan, je zde ředitelem ústavu, který se na přes jeviště pohybuje ve třech podlažích a zároveň se otáčí podle půdorysného plánu promítaného na oponu. Celé drama se odvíjí následkem stresových a neurologických pokusů hluboké mozkové stimulace na nebohých Nibelunzích v podzemním patře nazvaném "Untersuchung menschlicher Verhaltensmodelle in einer Testgruppe" neboli „studium modelů lidského chování v testovací skupině“.

Představy rýnského zlata, mytických předmětů nebo obrů se odehrávají bez rekvizit a běží jen v hlavách obětí experimentů, nebo dokonce úplně mimo jeviště. Siegfried je ústavní dítě vychovávané jako laboratorní experiment samotného ředitele. Scéna a kostýmy navozují éru východního Německa sedmdesátých let s tesilovými obleky, uniformami lidové policie, teplákovými soupravami a dámskými kostýmky. V hlavních rolích dominují vynikající Michael Volle (jako Wotan), Andreas Schager (Siegfried) a Anja Kampe (Brünnhilde).

Velkolepé čtyřnásobné uvedení tetralogie v této sezóně má být vyvrcholením Barenboimova působení v Berlíně. Zanechává po sobě skvěle hrající orchestr berlínské Staatskapelle a Státní operu jako moderní instituci hledící do budoucna. Barenboimova epocha ale samozřejmě není zbožňována úplně ze všech stran. Mnozí mu vyčítají megalomanství, kdy musí zároveň ředitelovat v Chicagu, Berlíně a Miláně, i nedostatečné klavírní umění (umenšené navíc radikální potřebou dirigovat od piána).

V Berlíně sice dokázal vymámit miliardy na sedmiletou rekonstrukci Státní opery a mnohonásobně navýšit její rozpočet, ale kvůli tomu se  nedostává peněz jinde. Aby byla jeho kontrola nad hudební scénou v Berlíně kompletní, vybudoval společně s architektem Frankem Gehrym novou Barenboim-Said Akademie (s mottem "Vzdělání prostřednictvím hudby, nikoli hudba prostřednictvím vzdělání") a Pierre-Boulez Saal, centrum pro komorní a moderní hudbu. Tuto aktivitu nicméně provázejí obvinění z šikanózních praktik a v poslední době také kritika neschopnosti odejít včas do zasloužené penze.

Po zdravotních potížích v minulém roce Barenboim nakonec slevil z administrativních povinností a v lednu rezignoval na post generálního ředitele Staatsoper a Staatskapelle. Očekává se, že jej nahradí Christian Thielemann, berlínský rodák, který Barenboima excelentně zastoupil loni ve dvou podzimních Prstenech. Mezitím ale Barenboim začal znovu vystupovat v klavírní dvojici s Marthou Argerich, oslavil kulaté narozeniny koncertem s Cecilií Bartoli a chystá se na recitály po Evropě. Na podzim plánuje vzít Staatskapelle na americké turné.

Dubnový cyklus Prstenu Nibelungova zatím stále připravuje jeho bývalý asistent Thomas Guggeis (dnes ředitel opery ve Frankfurtu). Je beznadějně vyprodáno a spekuluje se, zda se osmdesátiletý Barenboim objeví za dirigentským pultem alespoň na závěrečný díl tetralogie. Její název je v tomto smyslu opravdu příznačný.

Autor je spolupracovník redakce

Prsten Nibelungův, Staatsoper Unter den Linden: 4. 4. Das Rheingold, 5. 4. Die Walküre, 8. 4. Siegfried, 10. 4. Götterdämmerung