Vzducholoď Italia doletěla roku 1928 na severní pól. Pak se vracela zpět na svou základnu v Kingsbay na Špicberkách a zápasila se silným protivětrem. Severovýchodně od Špicberk vzducholoď náhle klesla na led a po nárazu zůstalo na polárním moři devět trosečníků. Jeden muž se zabil při nárazu. Vrak vzducholodi odletěl se šesti členy posádky a už nikdy nebyl nalezen.

Osudy trosečníků na kře ledové a jejich záchranu sovětským ledoborcem Krasin sledoval celý svět.

Výpravu vedl generál Umberto Nobile, který již roku 1926 dosáhl severního pólu se vzducholodí Norge. Mezi účastníky byl český fyzik František Běhounek.

Vědecký historický výzkum expedice začal až v 80. letech 20. století. Italský historik Claudio Sicolo vydal roku 2020 knihu „Umberto Nobile a Italia na severním pólu“, kde zveřejnil množství poznatků z archivních materiálů, zejména kolem záchranné výpravy ledoborce Krasin.

Písemné prameny k výpravě vzducholodi Italia se nacházejí například v italském Historickém archivu vojenského námořnictva, v Historickém diplomatickém archivu ministerstva zahraničních věcí v Římě a v Historickém muzeu vojenského letectva ve Vigna di Valle.

V uvedeném muzeu ve Vigna di Valle je uložen archiv Umberta Nobila, který po celý život až do smrti r. 1978 sbíral materiály k výpravě Italia, psal knihy a líčil události ze svého hlediska.

Umberto Nobile se stal r. 1919 ředitelem vojenského podniku Stabilimento di Costruzioni Aeronautiche (SCA) v Římě, který vyráběl vzducholodě. Bez vojenského využití hrozila podniku privatizace a zrušení výroby. Nobile hledal podporu proti privatizaci nejprve u socialistů, ale tematika letectví jim byla cizí. Roku 1921 vstoupili do parlamentu fašisté. Mussolini měl vášeň pro letectví a vytvořil parlamentní skupinu, která se mu věnovala.

Mussolini se stal předsedou italské vlády roku 1922. V novém vojenském uspořádání měl svůj prostor i podnik SCA, vzducholodě byly jmenovány v zákoně o letectvu. Roku 1925 vzniklo ministerstvo letectví.

V témže roce norský polární badatel Amundsen projevil zájem o vzducholodi. Po neúspěšném pokusu dosáhnout severního pólu na dvou letadlech chtěl zkusit jiný dopravní prostředek. Pod hlavičkou norského aeroklubu zakoupil Amundsen vzducholoď z podniku SCA, která byla pojmenována Norge. Polární výpravy se zúčastnil také Umberto Nobile.

Vzducholoď dosáhla severního pólu při přeletu ze Špicberk na Aljašku. Nobile byl povýšen na generála a získal průkaz národní fašistické strany, který si dle svých slov nikdy nevyzvedl. Výprava Norge přinesla do polárních krajin novinku: spojení radia, meteorologie a letectví. Na palubě bylo rádio, které přijímalo meteorologické zprávy z různých stanic, meteorolog Malmgren je vyhodnocoval a kreslil synoptické mapy a podle nich se stanovovala trasa letu.

Umberto Nobile věřil, že se vydal správnou cestou, a začal připravovat další polární výpravu, tentokrát bez norské účasti. Italské ministerstvo letectví v té době vedl podsekretář Italo Balbo, ministrem byl Mussolini. Ten byl také ministrem námořnictva a ministrem zahraničních věcí. Polární výprava byla odsouhlasena za podmínky, že to bude soukromá výprava pod záštitou Královské italské zeměpisné společnosti a se soukromým financováním. Balbo schválil použití vzducholodi z podniku SCA, účast Nobila a potřebného personálu. Podobně podsekretář námořnictva Giuseppe Sirianni dal k dispozici loď, námořní důstojníky, radiotelegrafisty a rádiové vybavení.

Financování výpravy převzala skupina milánských průmyslníků. Proto byla pomocná loď výpravy pojmenována Citta di Milano (město Milano). Větší část nákladů měly uhradit platby za výhradní práva pro novináře. Organizace výpravy byla tedy poněkud komplikovaná, zjevně šlo o to, aby výprava nevypadala jako vojenská.

Vzducholoď přiletěla 8. května 1928 na Špicberky. Po prvním nezdařeném letu na sever podnikla druhý průzkumný let nad Zemí Františka Josefa a dále směrem k Severní zemi. Souostroví Severní země bylo tehdy ještě téměř neprozkoumané. Bohužel se jeho břehů nepodařilo dosáhnout. Cestou zpět však viděli dosud neznámé vnitrozemí Severovýchodní země.

Při třetím letu dosáhla vzducholoď Italia severního pólu a shodila na něm kříž, věnovaný papežem. Na zpáteční cestě dne 25.5.1928 vzducholoď ztroskotala a její rádio se odmlčelo. Velké světové noviny, které se dosud o výpravu nějak moc nezajímaly, náhle změnily přístup. Slovy norského novináře Odda Arnesena, najednou dostávali novináři v Kingsbay žádosti: pošlete co nejvíce - pošlete co nejrychleji - pošlete všechno.

Vysílací zařízení lodi Citta di Milano i místní radiostanice byly zcela vytíženy. Výprava byla financována tiskem, takže vysílání zpráv pro noviny bylo nutné. Na poslouchání ztracené vzducholodi téměř nezbýval čas. Trosečníci zprovoznili krátkovlnnou vysílačku, ale jejich signál nikdo neslyšel.

Zeměpisná společnost, oficiálně vedoucí výpravu, nebyla schopna žádné akce, stejně tak milánský výbor. Velitel výpravy Nobile byl nezvěstný. Proto dne 31. května pověřuje Mussolini vojenské námořnictvo vedením expedice a záchranných prací. Vedení přejímá v Kingsbay kapitán Romagna, v Itálii podsekretář námořnictva Sirianni.

Změnou vedení se smazala výhradní práva novinářů. Vytížení radiostanic ovšem pokračovalo. Trosečníci se stále nemohli dovolat. Důstojníci Zappi a Mariano nechtěli už jen čekat na ledové kře a vydali se spolu s Malmgrenem na pěší pochod k zemi.

Zbylých šest trosečníků muselo zůstat na místě v takzvaném Červeném stanu, protože generál Nobile a mechanik Cecioni měli zlomenou nohu. Radiotelegrafista Biagi pokračoval ve vysílání SOS pomocí krátkovlnné vysílačky.

Jeho volání uslyšel ruský radioamatér Nikolaj Schmidt dne 3.6.1928 ve vesnici Vochma, vzdálené 2400 km. V Itálii se o přijetí SOS ruským radioamatérem dozvěděli z telegramu, který vyslal novinář Aponte ze Špicberk. Následující den žádá Sirianni kapitána Romagnu, aby dal přednost poslouchání trosečníků před vší jinou korespondencí a dále žádá, aby novinářské zprávy šly nejprve na ministerstvo. V dalších dnech se lodi Citta di Milano podařilo navázat kontakt s Červeným stanem a získat jeho polohu. Kapitán Romagna pak okamžitě žádal o vyslání ledoborce.

Nejsilnější ledoborec té doby byl Krasin, postavený r. 1917 v loděnicích Armstrong-Whitworth v Newcastlu. Ledoborec patřil Sovětskému svazu. Sověti již několik dní po ztroskotání vzducholodi založili výbor (komitét), který začal řídit záchanné práce. Výbor nechal vypravit z přístavu Archangelsk lodi, aby pátraly v přilehlých oblastech polárního moře. Po zjištění polohy trosečníků bylo zřejmé, že je k nim schopen dojet jen velký ledoborec Krasin.

Dne 10.6.1928 se podsekretář Sirianni setkal se sovětským vojenským přidělencem Grigorijem Silinem, aby dohodli formu sovětské pomoci. Tentýž den kabinet italského ministerstva zahraničních věcí sdělil italskému vyslanectví v Moskvě souřadnice trosečníků a žádost o vyslání ledoborce. Sověti dali najevo, že očekávají oficiální žádost.

Žádost ministerstva zahraničí Itálie byla předána 11. června sovětskému lidovému komisaři pro zahraničí G. V. Čičerinovi. Vzápětí sovětský výbor předložil plán záchrany zahrnující cestu ledoborce Krasin ke Špicberkům. Ptal se, zda Italové mohou dodat vybavení a potřebnou sumu na náklady. Sdělil, že z nedostatku času nemůže sovětská vláda dodat Krasinu potřebnou sumu.

Itálie s touto žádostí souhlasila. Italské ministerstvo zahraničí píše 14.6.1928 velvyslanectvím v Moskvě a v Oslo, že Krasinu bude dodán pomocný materiál. Sděluje, že šéf vlády Mussolini schválil poskytnutí potřebné částky. Je třeba požádat ruský výbor o upřesnění částky. Nadto dodá italská vláda potraviny a uhlí. Mussolini tak otevřel Sovětům neomezený úvěr.

Ledoborec Krasin vyjel 15. června z Leningradu. V norském přístavu Bergen naložil kvalitní uhlí a potraviny, opatřené italskou vládou. Nalodil se zde také italský novinář Davide Giudici. Ten už při vyjednávání své účasti poznamenal v dopise šéfredaktorovi, že všechny náklady na akci jsou placené italskou vládou. Italský tisk byl v těsném napojení na fašistickou stranu a je vidět, že určité informace v těchto kruzích kolovaly, i když neoficiálně.

Mezitím probíhaly pokusy o leteckou záchranu trosečníků. Slavný Amundsen se vydal na cestu hydroplánem, ale jeho letadlo zmizelo beze stopy. Švédský letec Lundborg přistál u Červeného stanu a podařilo se mu odvézt generála Nobila na loď Citta di Milano. Den nato posílá Mussolini telegram kapitánu lodi Romagnovi, že mu stále zůstává svěřeno řízení záchrany. Že řízení výpravy nebylo vráceno Nobilovi, vysvětloval Sirianni později tak, že generál by se pokoušel o záchranu za každou cenu.

Nobile upadl v nemilost kvůli nezdařené výpravě a další nepřízeň si vysloužil kritikou italských záchranných operací. Italská letadla měla problém vůbec k Červenému stanu doletět, protože loď Citta di Milano byla daleko, a nemohla u stanu přistát. Nobile naopak chválil postup švédské záchranné výpravy, která si zřídila předsunutou základnu v blízkosti Červeného stanu a používala i malá letadla.

Ale ani Švédům se nedařilo trosečníky zachránit. Po záchraně Nobila pilot Lundborg havaroval a musel se připojit k obyvatelům Červeného stanu. Švédové Ludborga odvezli z kry ledové 6. července a pak už piloti nechtěli riskovat další přistání. Padl sice návrh, že by italští piloti mohli létat s malými švédskými letadly, ale ti k tomu mnoho chuti neměli. Také Švédové mínili, že Italové nejsou s to pilotovat švédská letadla a neumějí přistávat na lyžích, a raději chtěli postupovat samostatně.

Čekalo se tedy na příjezd Krasina. Ledoborec dosáhl Špicberk, objel souostroví a 12. července vzal na palubu důstojníky Zappiho a Mariana. Tentýž den večer zachránil ledoborec obyvatele Červeného stanu. Ukázalo se, že Malmgren nepřežil pochod k pevnině, na který se skupina tří trosečníků vydala kvůli chybějícímu rádiovému spojení.

Dokud Krasin setrvával u kry trosečníků, vyvstala s novou naléhavostí otázka pátrání po třetí skupině, zmizelé s vrakem vzducholodi. O jejich osudu se nevědělo prakticky nic. Trosečníci z Červeného stanu soudili, že vzducholoď shořela, protože krátce po ztroskotání viděli sloup dýmu. Zdálo se málo pravděpodobné, že by někdo ze zmizelých přežil.

Sám Krasin bez letadel mohl propátrat jen velmi malou oblast. Italové měli v tu dobu k dispozici jen velká letadla, která byla stěží schopna doletět velkou vzdálenost z Kingsbay ve stále proměnlivém počasí. Jen Švédové měli k dispozici malá i velká letadla a bližší základnu. Ti však o vyslání letadel nebyli požádáni a sami neprojevili iniciativu. Osud Lundborga ukázal příliš jasně, jaké nebezpečí pilotům hrozí.

Krasin se tedy po dvou dnech čekání vydal na zpáteční cestu. Ledoborec potřeboval opravit kormidlo, doplnit uhlí a vodu. Po několika dnech Krasin dorazil do Kingsbay, kde předal zachráněné trosečníky na Citta di Milano, a pokračoval v plavbě do Norska. Krátce po vyplutí přijal Krasin nouzové volání parníku Monte Cervantes s 1500 turisty na palubě. Parník byl poškozen a nabíral vodu. Posádka Krasina po delší námaze loď opravila a použila při tom i ocelové pláty z podlahy strojovny.

Po příjezdu do Norska naložil Krasin uhlí a potřebné zásoby potravin a byl opraven. Uhlí i potraviny opatřil italský vyslanec Carlo Senni. Výdaje šly na náklady italské vlády. Kromě toho Krasin žádal ještě 50.000 dolarů na platy posádky. Směnku na tuto částku předal vyslanec Senni dne 11. srpna veliteli Krasina Samojlovičovi.

Krasin pak znovu vyrazil na Špicberky, když sezóna už značně pokročila. Vyjel z Kingsbay na sever 3. září. Počasí bylo špatné, proto se konal se jen jeden průzkumný let a pak bylo letadlo naloženo na Krasin. Ledoborec plul dále na sever od Špicberk a na východ k Zemi Františka Josefa. Nebyla nalezena ani stopa po vzducholodi. Ledoborec se vrátil 5. října do Leningradu, kde byl přivítán velkými oslavami.

Cena za polární výpravu Italia a záchranné výpravy byla vyčíslena italským ministerstvem námořnictví na částku přes 13 milonů lir. Z toho platba ministerstvu zahraničí činila 4,35 milionů lir. V tom je zjevně zahrnut nájem norských lodí Braganza a Hobby, platba švédské expedici a náklady na Krasina.

Sovětský svaz platil jen výpravy lodí z Archangelsku. Dále Sověti požádali německé pojišťovny o náhradu za záchranu parníku Monte Cervantes. Italský vyslanec Senni navrhl, že by část náhrady mohla požadovat Itálie. Italské ministerstvo námořnictví na to odpovědělo, že Krasin nebyl najatý, takže Italové nemají žádný nárok za provedení záchrany lodi Monte Cervantes.

V říjnu 1928 vyšel článek ve švédských novinách Svenska Dagbladet „Cesty Krasina celé placeny Itálií“. Podsekretář Sirianni navrhoval žádat o dementi, to by však vzbudilo další otázky, a tak se italští představitelé rozhodli pro mlčení. Zřejmě se jim jevilo výhodnější zamlčet velké státní výdaje, než o nich informovat italskou veřejnost. Sověti se o financování Krasina také nevyjadřovali, naopak prováděli nepřátelskou propagandu. Sovětský tisk obviňoval Italy z neschopnosti, nepřipravenosti a neznalosti Arktidy. Zároveň oslavoval hrdinství posádky Krasina.

Přes ono oslavované hrdinství byli někteří účastníci plavby Krasina v budoucnu postiženi nepřízní komunistického režimu. Mezi lety 1931 a 1941 bylo 11 členů posádky Krasina popraveno, mezi nimi velitel výpravy Rudolf Samojlovič. Radioamatér Nikolaj Schmidt byl popraven 26.8.1942.

Ledoborec Krasin kotví na Něvě v Petrohradu a slouží jako muzeum.

Pro úplnost dodejme, že je obvyklé platit za záchranu lodi a zboží. Právo na odměnu zachráncům lodi a jiného majetku stanoví mezinárodní dohoda. V roce 1928 platila Bruselská dohoda o asistenci a záchraně na moři. Od roku 1989 je právo na odměnu regulováno Mezinárodní dohodou o záchraně. Tyto dohody nicméně nestanoví žádnou odměnu za záchranu osob. Pouze říkají, že zachránci lidských životů mají nárok na férové rozdělení odměny, udělené zachráncům lodi, jejího nákladu a příslušenství. Platba za záchranu života je tak ponechána národním zákonům a vzájemným dohodám.

Překvapující tedy není sama platba za záchranu, spíše dlouholeté utajování skutečných plátců. Italská veřejnost neměla být znepokojována výdaji státu a byla tak připravena o hrdost na svůj příspěvek k záchraně trosečníků.

Zbývá doufat, že po téměř stu letech bude výprava vzducholodi Italia správně zhodnocena. Přínosem výpravy byl jednak zeměpisný průzkum dosud neznámých krajin, jednak pokročilé spojení rádia, meteorologie a letectví a dále výzkum fyzikální, který prováděl František Běhounek. Český vědec měřil kosmické záření a atmosférickou elektřinu ve vysokých zeměpisných šířkách, kde předtím nikdo neměřil. Výprava tak za nemalou cenu přispěla k rozšíření lidského poznání.

Literatura:

Claudio Sicolo: Umberto Nobile e l’Italia al Polo Nord. Canterano, Aracne editrice 2020.

http://www.aracneeditrice.it/index.php/pubblicazione.html?item=9788825530964

R. L. Samojlovič: SOS od severního pólu. Praha, Pokrok 1930.

Zdeněk Roubal: Běhounkovy výzkumy na poli kosmického záření během expedic vzducholodí Norge a Italia. Československý časopis pro fyziku 6/2018.

Petr Sládeček: Učenec a generál. Dějiny a současnost 5/2012.

Ivana Lorencová a Michal Plavec (eds.): Od snů k realitě. František Běhounek (1898-1973). Let vzducholodi Italia. Praha, Národní technické muzeum 2019.

Roger Turner: Weathering Heights: The Emergence of Aeronautical Meteorology as an Infrastructural Science. University of Pennsylvania, disertace, 2010.

https://repository.upenn.edu/edissertations/147/