,,Byl jsem v gay klubu a líbilo se mi tam.” Transformaci zarytého katolíka odkrývá film Polské modlitby

Z radikální katolické skupiny až na Pride. Festival Jeden svět představil časosběrný dokument režisérky Hany Nobis. Polské motlitby z intimní blízkosti ukazují proměnu dospívajícího chlapce, který svůj skálopevný hodnotový systém začne zpochybňovat. Láska k dívce ho donutí přemýšlet o lásce k Bohu i k sobě samému. Potřebuje skutečně Boha, aby se skrze něj snažil být lepším člověkem? 

Mladý Antek tíhne k asketickému způsobu života. Koupe se ve studené vodě, posiluje tělo i ducha, víra a morální čistota je pro něj stěžejní, předmanželský sex nemyslitelný. Vyrůstal v katolické rodině. Přestože se jeho rodiče rozvedli, hodnotu manželství a rodiny vnímá jako jednu z nejdůležitějších. V období dospívání se stává součástí konzervativního, pravicově orientovaného Bratrstva. Společně se scházejí v lesích, modlí se a vše dělají ve jménu Boha. Vyzdvihují rodinu jako základ společnosti, homosexualitu vnímají jako první stupeň pedofilie.

Jako jeden z nejvýraznějších členů Antek plánuje protidemonstraci na pochodu za rovná práva LGBT+ komunity. S útočnými černými transparenty se modlí, vykřikují nenávistná hesla, ohánějí se vírou a statistikami o větším počtu pedofilů mezi homosexuály. ,,Nejdřív srpem, pak kladivem. S tou homo cháskou skoncujem!” Antek svým zvučným hlasem hrdě zpívá křesťanské písně.

Na vrcholu Antkova působení v Bratrstvu mu zkříží cestu láska. Se svou první dívkou objevuje krásu, touhy i střet hodnot. Rozdílné názory se nakonec vztahu stanou osudnými. Chlapce to přiměje přemýšlet. Znejistí. Pochybuje. Věří ještě? Ona byla krásná a morální. Měla skvělé ideály a skvělé cíle. A nepotřebovala k tomu Boha. Myslel si, že Boha miluje, že všechno dělá skrze lásku k němu. Možná to ale jde i bez něj. Může být lepším člověkem pro sebe.

Místo kříže duha

Postupně se od zklamaných členů Bratrstva distancuje. Přichází bouřlivá volnost, alkohol, cigarety, a tak dále. Místo náboženských chorálů mu zní v uších tvrdý polský rap. Skončí se studiem na univerzitě a začne pracovat. Dalším zlomovým bodem je pro něj setkání s dívkou, která se přátelí s lidmi z LGBT+ komunity. Antek okusí spoustu nových věcí, které s rodiči sdílet nedokáže. ,,Nemůžu říct tátovi, že jsem byl v gay klubu a líbilo se mi tam. To by ho zabilo.”

Se svými novými přáteli se účastní Pride pochodu. Srývajíc tvář prochází okolo svých starých přátel, kteří hlásají homofobní hesla. V porovnání s jejich ztuhlostí, zkostnatělostí a netolerancí působí duhová parta živelně a radostně. 

Antek s černě nalakovanými nehty dokáže nakonec mluvit o vlastní slabosti. Obdivuje svou matku, která dokázala studovat i vychovávat svého malého syna. Stydí se za vlastní nedostatečnost. Touží se vrátit znovu ke studiím. Maminku pozve k sobě do bytu, který na návštěvu náležitě připraví. Duhovou vlajku sundá ze stěny, opatrně ji složí a ukryje do skříně. ,,Přinesla jsi něco veganského?” ptá se u výtahu. Svěří se matce, že chce dokončit studium. Vyjádří jí obdiv a žádá radu. Neschopný odkrýt všechno, začne plakat. Sepjaté ruce na stole nesou zbytky černého laku.

Film nastiňuje celkovou náladu v polské společnosti. Nenávist vůči LGBT+ komunitě je tam výrazně silnější, než v Česku. Hostem pofilmové debaty, která proběhla v rámci festivalu Jeden svět, byl Ondřej Moučka, předseda spolku Ollove.

,,Tušíme, že situace v Polsku je jiná než u nás. Vládní strana si dělá strašáka z některých menšinových skupin i z práv žen, aby odvrátila pozornost od důležitějších věcí. Co takhle vím, zvrhá se to tam i v násilí,” komentuje Moučka.

,,Třeba při pochodech za rovnoprávnost žen dochází k tomu, že dospělí muži mlátí náctileté dívky. Já jsem moderoval diskusi na Pride v Praze, které se účastnila organizátorka těchto pochodů. Říkala, že mají vždy strašný strach, co se stane. Připadají si ohrožené. Hází po nich vajíčka, nebo dokonce dlažební kostky. U nás se stává, že na vás někdo pokřikuje. Ale v Polsku to často k násilí nemá daleko,” pokračuje.

V roce 2021 přes sto polských měst vyhlásilo ve svých samosprávách ,,zóny bez LGBT+”. Žádný právní dopad to sice nemělo, ale nápisy jako ,,zákaz vstupu LGBT+” na dveřích restaurací či kaváren jsou v rámci EU považovány za silně diskriminační.

,,Lidé si vyvěšovali samolepky vymezující prostor bez LGBT+ komunity. Bylo to velmi nepřátelské gesto vůči části populace daného města.” přibližuje Moučka situaci. Evropský parlament reagoval přijetím usnesení, které celou EU prohlásilo za zónu svobody pro sexuální menšiny.

Statisticky je někdo z vás gay

Nenávistné homofobní a transfobní projevy mezi polskými občany ale pravděpodobně jen tak neustanou. Obzvláště jsou-li podpořeny vládnoucí stranou a římskokatolickou církví, která má v Polsku mnohonásobně silnější pozici, než u nás.

Napomoci by tomu mohlo šíření osvěty a vzájemná diskuse ve školách. Ať už se jedná o realizaci v rámci všech předmětů či vymezení samostatné etické a sexuální výchovy.

,,Kamarád mi říkal, že si je jednou učitelka na začátku hodiny spočítala a řekla: Tak statisticky je tady někdo z vás gay. A to pro ně hrozně moc znamenalo,” vypráví Moučka.

,,Myslím si, že vzdělávání ve všech oblastech je nesmírně důležité, protože nám otevírá nové pohledy. Bez dostatečného množství informací jsme pak snáze manipulovatelní. Když toho poznáme co nejvíce, nebudeme se bát neznámého.”