Článek
Problematika sociálně slabých lokalit je velmi obšírná a zahrnuje spoustu nechtěných faktorů. Na toto téma jistě byly sepsány stohy studií, bakalářských prací, odborných knih, ministerských rozborů. Zatěžují totiž všechny možné systémy našeho společenství, a to na mnoha úrovních.
Mezi některé faktory špatné integrace sociálně slabých lze počítat:
1. Nepořádek v okolí
2. Zvýšená kriminalita
3. Porušování řádů (domovních, společensky zažitých ad.)
4. Hlučnost
5. Nevzdělanost
6. Zatěžování systémů (sociální, ochranitelské - PČR, soudy, vzdělávací systémy – asistence)
7. Vulgarita
8. Asociální chování
9. Bezohlednost
10. Omamné látky
11. Ohrožování
Jistě bychom našli i bezpočet dalších.
Nepořádek
Pojďme se na věc podívat očima řadového občana, nikoliv institucí.
Co vlastně kdokoliv z nás od spoluobčanů v sociálně slabých lokalitách očekává.
Je to velmi jednoduché a prosté. Přesný opak jevů vyjmenovaných výše.
Kdokoliv, kdo žije v okolí nebo přímo v centrech takových lokalit, získá ať chce nebo ne podobný obrázek.
Naprostá většina občanů, kteří spadají do kategorie vyloučeného občana vykazuje shodné rysy. Jedním z nich je nezaměstnanost. Dalšími rysy jsou nevzdělanost, neochota cokoliv měnit na svém přístupu a chování, alkoholismus, drogy, život na sociálních dávkách. Absolutně nejhorší a také nejčastější scénář je rodové pokračování v těchto zažitých premisách. Děti těchto občanů pokračují v zažitých vzorcích chování, jelikož není nic snazšího než jít stejnou cestou.
V současném systému České republiky, jejích institucí a přístupu k problematice není cesta ven.
Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhlásilo v rámci Operačního programu Zaměstnanost plus (OPZ+) tři výzvy pro předkládání projektů zaměřených na integraci Romů. Celkem je do nich vyčleněno 300 milionů korun z evropských fondů. Tyto finance budou směřovat na podporu romských organizací, posílení občanských kompetencí Romů, potírání projevů nenávisti a na komunitní práci.
Další obrovská částka padne jen na pokus o integraci.
Integrace MPSV
Ukažme si vzorový příklad, můžeme jej nazvat Chomutovská pohádka:
Most (Obrnice, Chánov), Litvínov (Janov) a Chomutov (Jirkov). Příkladová studie je aplikovatelná na všechny lokality. Omlouvám se všem ostatním místům potýkajících se se sociálně slabými (např. v Ústí nad Labem-Trmice, Děčín, Přerov, Brno, Ostrava a jiným), že je nevyužiji jako příklad, protože tam jsem nebyl.
Martina je Romka, její otec byl také Rom a matka taktéž. Pozor, zde platí, že vzorec platí pro všechny občany, příklad je ale postaven na reálných lidech, jejichž identita byla pozměněna.
Sama žila v rodině, kde otec nepracoval, matka nepracovala. Neměli žádnou kvalifikaci a pokud pracoval otec, tak zásadně tzv. načerno.
Rozebereme si nejprve důvody. Matka Martiny, Irena nepracovala proto, že otěhotněla ještě v 16 letech, před tím nedokončila ani základní školu. Ta ji nebavila, doma ji k tomu nikdo nevedl. Potkala Romana, ten také nedokončil základní školu, ale strýc ho naučil, jak se dělají klempířské práce.
Roman se rád napil, poté se nekontroloval a pral se. Skončil v nápravném zařízení. Když se vrátil pořídil si s Irenou miminko. Oba si chodily pro sociální dávky. Z toho se žilo a spolu s fuškou načerno to bylo docela dobré ohledně peněz. Když byl život tak krásný a peníze od státu chodily na účet pořídili si druhé miminko. Potom třetí, čtvrté, páté a šesté a sedmé miminko. Krásná rodina. Alkohol, peníze, cigaretky, děti, v deset dopoledne na koupaliště a pěkně až do večera.
Peněz potom bylo trochu méně, a tak vzali k sobě domů strýce, který byl postižený z fetování a měl postiženou partnerku. Bydleli s nimi, museli ale za to přispívat všemi prostředky, které dostali od státu – rodina je rodina. Když Roman udělal virvál ve svém bydlišti a sousedé si stěžovali, tak chvilku napadali sousedy slovně (protože co si to dovolují se ozvat) a poté se odstěhovali. To, když se pronajímateli bytu toto chování nelíbilo.
Nevadí, vyberete si byt kdekoliv, můžete i dům, pokud jste početná rodina a když zaplatíte kauce, stát vám náklady na bydlení proplatí (kauci nikoliv). Dokonce musíte dodržet kóty na metry čtvereční a musíte mít bydlení opravdu odpovídající počtu osob vaší rodiny. Stěhování tak probíhalo každé dva roky.
Děti rostly jako z vody, úkoly ze školy nezvládaly, neboť rodiče sami neměli žádný přístup ke vzdělání, a tak chodily domů s pětkami. Domácí úkoly, pomůcky na vyučovací hodiny, kdepak na co. Velmi časté vši od známých (vždy nějaké byly) zapříčinily, že do školy Martina často nechodila, aby nebyl problém na sociálce, doma se to omluvilo nemocí, ta se zajistí u lékaře (ech – ech, hepčík).
Tak i Martina třetí dítě Romana a Ireny neměla zájem o vzdělání. Kde se berou peníze, říkala si?
Stát dává, aha, ale musíte mít dítě, jinak nedá nadlouho. Tak Martina potkala Milana. Vtipný a milý kluk, nepracoval, proto na sebe měli spoustu času. Miminko přišlo vzápětí. Potom druhé, třetí. Potom se rozešli.
Potkala Jaroslava, také nepracoval a měl čas, hodně času, z toho důvodu byla miminka ještě 3. Ani s Jardou to ovšem nevyšlo. Za rok potkala Pepu a s tím má ještě dvě děťátka. A kolik pak, že se bere příspěvků na tolik dětí? Částka převažuje plat mizerně placeného dělníka v továrně minimálně o polovinu. (Nebavíme se o alimentech, to pak hodí víc.)
Informace jsou autentické ověřené autorem.
Pokud umíte počítat, tak všem asi došlo, kolik pak let nemusela paní Martina pracovat. Ano je to opravdu více než 24 let.
Myslíte si, že je to ojedinělý případ? Tak to si myslíte špatně.
Víte, problém je úplně jinde. Stát a námi volení zástupci ne, že si neuvědomují celkovou problematiku vyloučených lokalit, oni je neřeší. Neřeší ji systematicky, tak aby takovéto případy byla naprostá výjimka.
Namísto toho vychovává a živí generace a jsou jich hordy, desetitisíce a možná stovky tisíc občanů, kteří nikdy nebudou produktivní směrem k celkové populaci. Zeptejte se v okolí lokalit, které jsem popsal, lidé vám to potvrdí.
Je z toho cesta ven?
Myslím, že ano.
Grow up
Jen to chce politickou vůli a jasně definovaná pravidla.
Dávky jsou správný nástroj, kdy majoritní společnost nenechá na holičkách ty nemohoucí, méně schopné, nemocné, postižené a mnoho dalších skupin. A to je dobře, protože proto jsme lidé a nikoliv zvířata. Ovšem zneužívání systému je léta neřešená Pandořina skřínka.
Ve svých předešlých článcích jsem rozebíral i sociální systémy v Evropě i v USA. Jsou zde země, které mají mnohem přísnější pravidla a svým způsobem vedou občany k tomu, aby nevyužívali systém nad dobu nezbytně nutnou.
Motivují k dávkám za něco – vzdělávání se, povinné účasti v pracovních programech navázané na výplatu dávek, stravenkové formy podpory, kdy nesmíte tyto použít na alkohol a cigarety, provázaná elektronická databáze institucí (policie, soudy, sociální arbitři, bankovní historie, záznamy od pronajímatelů bytů apod.) o uchazečích o podporu s jejich histogramy, větší a přímější dozor a pravomoci terénních sociálních pracovníků (ohledně vzdělávání a výchovy dětí), dozor dokonce nad bankovními transakcemi - kontrolované karty a spoustu dalších.
Možná, že i Martina a desetitisíce dalších by poté přestaly vychovávat generace dalších dětí, které nebudou v dospělosti schopné obstát v životě a začlenění se do většinové společnosti. V opačném případě zde totiž za pár desítek let nebude nikdo, kdo by pracoval a živil stát a všechny potřebné.
Všechny slavné programy pro integraci mají zejména vyžadovat disciplínu, kontrolovat a tlačit na to, aby se situace změnila. Ještě jsem neslyšel, že by někdo ze sociálně slabých a vyloučených masově a dobrovolně navštěvoval jakýkoliv integrační program.
Podmíněné programy, navázané na výplaty podpory všech různorodých a štědrých dávek s přísnými kontrolními mechanismy jsem opravdu nenašel.
Procento osob, které se plně navrátily do systému „jsem užitečný, a nikoliv pouze beru“, díky integračním programům – je něco jako ERROR 404 page not found. Čili najdete pár výjimek, nikoliv rázné úspěchy.
Dost mě mrzí, že běžně volené politické strany tyto naši společnost velmi sužující faktory úplně přehlížejí. A nebavíme se o extremismu. Ten osobně neuznávám, protože má pro obecné přijetí spoustu zcela zcestných ideologií, ale mainstream, náš mainstream ten mlčí a zřejmě dlouho ještě mlčet bude.
Zdroje:
