Tenhle irský chlapík má už trochu kultovní nádech. Takže není divu, že jeho návrat do Prahy po delší pauze očekávalo hladové publikum jeho fanoušků. Všichni čekali tradiční dávku ironie, sarkasmu i poněkud nekorektního humoru. A dočkali se, jenže asi v menším množství, než čekali. A tak každý aspoň trochu povedený vtípek se snažili odměnit potleskem a hlasitým smíchem. Jenže Dylan Moran skoro jako kdyby to ani moc nevnímal. Až na pár chvilkových záblesků se zdálo, že spíše show vláčí jeho, než že by ji on posunoval dopředu.
Irský stand-up komik Dylan Moran patří k zářivějším hvězdám tohoto žánru. Do širšího povědomí se ale zapsal také jako Bernard Black, poněkud ztřeštěný a pořádně ironický majitel antikvariátu v seriálu Black Books. Nutno přiznat, že neztratil ani charisma, ani svou bezprostřednost. Jenže se nelze zbavit pocitu, že do Prahy nepřijel na závěr svého evropského turné v úplně nejlepší formě. Sám navíc přiznal návrat k pití, takže je otázkou, jestli jeho poněkud nekoordinovaná, klátivá chůze ve druhé polovině pořadu byla autorským záměrem, nebo jen podlehl pokušení.
Čekání a show – 50:50
Ačkoli začátek vystoupení byl psán na osmou večerní, ještě o dvacet minut později diváci sledovali jen nasvícené pódium. Teprve potom se barvy změnily a Dylan Moran konečně vstoupil na scénu. V prvních okamžicích se zdálo, že to bude ten Moran, jakého známe a očekáváme. Nejprve si zažongloval s historií pražského Kongresového centra, kde se vystoupení konalo. Dřívější Palác kultury byl totiž postaven pro sjezdy Komunistické strany Československa. Takže poznámka o sjezdu obskurní strany byla docela na místě. Navíc vzápětí Dylan Moran připomněl, že právě v tomhle sále se konal astronomický kongres, který rozhodl o vyřazení Pluta z rodiny planet a tím si Sluneční soustavy. Jenže právě v tomhle momentu se vše začalo lámat.
Skoro se zdálo, že sympatie s chudákem Plutem otevřela stavidla sebelítosti. Přece jen téma covidových lockdownů už není tak úplně aktuální a naříkání nad krizí středního věku čerstvého padesátníka taky není tak úplně sexy. Přitom to není tak, že by už zapomněl to, co umí. Hned několikrát se ten starý Moran vynořil a udělal docela chytrý vtípek. Jenže pak zase na několik minut zmizel. Melancholie ho zdánlivě (nebo možná nikoli zdánlivě) stravovala, skoro se zdálo, že už nechce vtipkovat, ale spíše se litovat. Když už nevěděl, jak dál, sáhl po klávesách, na které – jak sám přiznal – moc hrát neumí. Jeho brnkání jen dotvářelo bezvýchodnost.
Ovšem ještě než se divák mohl začít nudit, zmizel Moran – po zhruba dvaceti minutách – do zákulisí. Přestávka byla o chlup delší než vystoupení a po ní se Moran vrátil viditelně ještě unavenější. Jeho chůze se stala klátivou až nejistou a sám se uzavřel do jakéhosi temného oblaku. Z něj už pak vykukoval ještě méně než v první části. A protože jeho zápasy s démonem alkoholu jsou veřejným tajemstvím, a on nakonec i sám pití přiznal, do mysli se tak vkrádá dojem, jestli tenhle pohyb byl skutečně v plánu. I když nutno přiznat, že jinak tomu nic nenasvědčovalo. Snad jen ještě pomalejší tempo, který zbytek stand-upu mělo.
Přes všechno je ovšem Dylanu Moranovi jedno nutné přiznat. S publikem to vážně umí. Aspoň když chce. A předvedl to i v Praze. Když už se zdálo, že i jeho skalní fanoušci v hledišti omdlévají, zahrál na českou notu – vtípky na téma černý čaj, jak se řekne česky lockdown, a pár dalších. Najednou byli zase všichni zpět a jeho. Zkrátka, Dylan Moran určitě nezapomněl dělat dobrou stand-up. Pořád umí ukázat, proč patří ke špičkám žánru. Jenže někdy se trochu nechá vláčet sám sebou.
Podtrženo, sečteno
Do Prahy dorazil Dylan Moran se svou stand-up show „We Got This“ na závěr svého evropského turné. A náročnost předchozího programu na něm byla trochu znát. Jeho show nebývají nikdy kulometem slov, jenže tentokráte spád trochu chyběl. Snad i proto, že čekání a přestávky byly delší než samotné vystoupení. Během asi čtyřiceti minut rozdělených do dvou částí, aby vyplnil plánované dvě hodiny, předvedl několik svých typických vtípků, dočkali jsme se ironie, sarkasmu i skvělého pointování. Jenže mezitím to skoro vypadalo, že jeho tradiční stěžování si na všechno a všechny kolem ho tentokráte dohnalo a chvílemi se topil ve své vlastní melancholii.
