Bezohledný diktátor, který chce ve svých dobyvatelských fantaziích pohltit a zničit celé národy, by rád viděl Středoevropany, kteří se nechovají jako hrdinové, nýbrž jako vystrašené ovce, ochotné k jakýmkoliv ústupkům, píše Andrew Giarelli.
Autorem textu je Andrew Giarelli, Američan žijící v Praze, který působí jako lektor na Anglo-American University in Prague. V komentáři přináší svůj pohled na odvrácenou stranu veřejného mínění o válce na Ukrajině.
Jednoho podzimního večera loňského roku jsem stál s kamarádkou, českou vojačkou, před mohutnou budovou Generálního štábu Armády České republiky v Praze na Vítězném náměstí. Kamarádka zvesela zasalutovala několika rozsvíceným oknům. Právě jsme strávili příjemný zářijový večer na festivalu malých pivovarů, jehož hlavním lákadlem byl pro mě stánek se slovenskými lokšemi. Jeho majitelka začala chválit mou češtinu, a když jsem přešel do slovenštiny, znovu na mě udiveně pohlédla. Rád se tu takhle předvádím.
„Pane jo, podívejte,“ řekl jsem. „Dokonce i v sobotu večer je někdo v práci a chrání národ, kdyby nás Rusko napadlo.“
„Rusko nenapadne ani nás, ani nikoho v Evropě,“ odpověděla. Jak vidno, Ukrajina pro ni není Evropa – v pořádku, pomyslel jsem si. Je přesvědčená, že celá krize se mohla vyřešit bez krveprolití, kdyby byla Ukrajina na začátku „rozumnější“. Debatě jsme se vyhnuli, jak to s podobně smýšlejícími přáteli ve střední Evropě dělávám. Ona se ale odmlčela a znovu vzhlédla.
„Ale pravda to je. Pořád tam někdo pracuje a chrání nás. Myslím, že bychom byli na řadě mezi prvními, kdyby k něčemu došlo.“ Ale to „něco“ nám většinou připadá hodně vzdálené. Stejně uvažovali loni na podzim i účastníci demonstrací proti vysokým cenám energií, kteří svalovali vinu na sankce proti Rusku. „Nejsme ve válce!“ hlásaly některé nápisy. Bylo hezké nebýt ve válce a lehkovážně mluvit o tom, že sem nikdy nepřijde, když jediným nebezpečím za onoho chladného pražského večera byly dešťové mraky na obloze.
Během dalšího půl roku se někteří Středoevropané vůči Ukrajině zatvrdili. To bylo patrné začátkem března, kdy se dočasně pověřený slovenský ministr zahraničí Rastislav Káčer účastnil veřejné diskuse v Michalovcích. Akci se snažili narušit protestující, kteří z války obviňují USA a NATO a kteří tvrdí, že ukrajinští lídři jsou neonacisté a že Rusko chce mír. Vysmívali se, nadávali a překřikovali Káčera i spoluúčastníka debaty – dočasně pověřeného ministra obrany Jaroslava Nadě. Káčer, o němž je známo, že si nebere servítky, označil protestující za „paviány“ a připomněl jim jejich vlastní historii. „Ti, kdo říkají, že ten Krym, Donětsk a Luhansk bude ruský, to je stejné, jako kdybyste říkali, že i ta Dunajská Streda a Košice budou po vídeňské arbitráži i tak maďarské a ty Sudety budou i tak německé. Ti dědové ze SNP by se za vás tak styděli, zeblili by se z vás, kdyby vás viděli.“
Teď dává Slovensko Ukrajině stíhačky MiG, ale bývalý předseda vlády Robert Fico, opět silný kandidát na tuto pozici, válku označuje za „čistě americko-ruskou záležitost“ a neustále činí provokativní prohlášení (jeho oblíbené: „Ukrajinci nám nikdy nepomohli!“), čímž si vysloužil místo na ukrajinském seznamu proruských propagandistů. V únoru v maďarské televizi – ve shodě s maďarským premiérem Viktorem Orbánem – výmluvně prohlásil: „Nechci být nepřítelem Ruska a nechci, aby Rusko považovalo Slovensko za nepřítele kvůli dodávkám zbraní na Ukrajinu.“
Česká republika samozřejmě není Slovensko. V Praze už se žádné další velké demonstrace jako ty loňské podzimní nekonaly. Tam tehdy nastaly ostudné chvíle, například když dav povzbuzoval členku německé krajně pravicové strany AfD Christine Anderson, která vykřikovala: „Už nežijete v demokracii!“ Byla to podivná parodie na listopad 1989. Na stejném náměstí vlály české a pár slovenských praporů, populární zpěvák zpíval národní hymnu a volalo se po svobodě – ale tentokrát po nějakém nejasném osvobození od EU, NATO, Ameriky a od vakcín proti covidu.
Mnoho Čechů si za svým proukrajinským odhodláním pevně stojí. „Západ musí pochopit, že nejde o Ukrajinu,“ říká zkušený český diplomat a bývalý disident Daniel Kumermann. „Jde o celou Evropu, o převrácení světového řádu.“
Jenomže stačí se jen zběžně podívat na české veřejné mínění a vidíme, že toto odhodlání slábne. Únorový průzkum Radiožurnálu ukázal, že česká podpora cílených sankcí proti Rusku klesla z 80 na 68 procent. Zdá se, že se projevuje efekt, kterému při výuce válečného zpravodajství na Anglo-americké vysoké škole (AAU) říkám „otočení stránky“. Toto slovní spojení jsem si půjčil od bývalého jugoslávského válečného zpravodaje Paula Harrise, který naříkal, že o čím větších hrůzách on a jeho kolegové informují, tím menší zájem britská veřejnost projevuje. V jednu chvíli zvolili čtenáři listu The Sun válku v Jugoslávii za nejnudnější aktuální příběh těchto novin.
Orbán v Maďarsku říká jasně, pomozme uprchlíkům – ale ne protože je to válka mezi dobrem a zlem, ale spíš tragický spor mezi dvěma slovanskými národy. A Maďarsko by nemělo zničit ekonomické vztahy s Ruskem slepým následováním Bruselu a mezinárodních válečných štváčů, jako je jeho věčný strašák George Soros. Počátkem března maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó neomluvitelně navštívil ruského spojence Bělorusko. O několik dní později Szijjártó oznámil, že se Maďarsko nezúčastní zasílání munice na Ukrajinu v rámci plánu Rady pro zahraniční věci EU, jehož cílem je navýšit dodávky zbraní a financovat dělostřelecké granáty v hodnotě jedné miliardy eur. Poté Maďarsko odmítlo podepsat společné prohlášení ministrů zahraničí EU o zatykači na Putina, a přinutilo tak šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella učinit vlastní prohlášení. A teď by možná i uvítalo Putinovu návštěvu.
Prohlášení, že Ukrajina s námi nemá nic společného, v současnosti zaznívá i z ještě klíčovějšího místa – z Ameriky. „Spojené státy mají mnoho životně důležitých národních zájmů,“ prohlásil nedávno guvernér státu Florida a předpokládaný prezidentský kandidát Ron DeSantis, „ale dále se zaplétat do územního sporu mezi Ukrajinou a Ruskem mezi ně nepatří.” DeSantis vzal svá slova zpět, ale je jasné, že s nimi mnoho Američanů souhlasí.
„Pomozte nám bojovat s nimi tady, pomozte nám porazit je tady a nebudete muset bojovat nikde jinde,“ odpověděl DeSantisovi pohotově a se svou obvyklou výřečností ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij. „Pomozte nám zachovat jakousi otevřenou, normální společnost za pomoci našich vojáků, ne těch vašich. Pomůže vám to zachovat normální, otevřenou společnost i u vás, i u ostatních. Pomozte teď Ukrajině bojovat s Ruskem, aby s ním později nemusel bojovat nikdo jiný a aby nás v budoucnu nečekala těžší a bolestnější volba.“
Moje chorvatská kamarádka, která žije v Praze, ničemu z toho nevěří. „Není to žádný hrdina,“ prohlásila onehdy večer v mé libeňské vinotéce o muži, kterého já pokládám za hrdinu tohoto století. „Je to padouch a za 20 let ho budou zatracovat, že poslal stovky tisíc svých lidí na smrt, když mohl sjednat mír.“ Zatímco mluvila, naše ukrajinská barmanka seděla v koutě a na telefonu s obavami sledovala válečné zpravodajství z domova.
Je to starý příběh, který by si všichni Češi a Slováci, Maďaři i Chorvati měli pamatovat. Národ přinucený k poslušnosti (alespoň podle mínění všech ostatních), odepsaný velkou částí Západu a s nároky na svrchovanost považovanými za plané naděje se odmítá podřídit. Trpělivě čeká, vybírá správnou chvíli, tu a tam se brání, zažívá hrozné ztráty. Když udeří, zasáhne svou statečností a houževnatostí celý svět, ne jen okupanty. To je příběh chorvatského partyzánského povstání v roce 1941, Slovenského národního povstání v roce 1944, Pražského povstání roku 1945 i maďarského povstání roku 1956.
„Němce Pražské povstání v roce 1945 ohromilo,“ řekl jednou kamarád, napůl Slovák a napůl Čech. „Netušili, že Češi ukryli tolik zbraní.“ Tenhle kamarád bohužel po roce 2014 uvěřil ruským lžím a prohlašoval, že Ukrajina je umělý stát, že jako národ by možná měl existovat kousek západní Ukrajiny, ale to je tak všechno.
„Ale no tak,“ řekl po ruském záboru Donbasu a Krymu v roce 2014. „Kdyby Ukrajina vstoupila do EU, byla by v ní největší zemí! To chceme?“ Vzpomínám si, jak tehdy ve vinotéce promlouval k nedobrovolnému publiku a svůj projev ukončil prohlášením, že ať už si myslíme cokoli jiného, musíme uznat přinejmenším to, že Krym je ruský. Opakoval to jako skandovaný pokřik a oni s ním souhlasili.
Ale s loňským úspěchem ukrajinských vojsk a sjednocenou Evropou jako by ten pokřik ztratil na síle, dokonce i na Krymu. Proto Putin během uplynulé zimy zvýšil sázky a v zásadě pohrozil, že své bezprostřední západní sousedy nechá zmrznout, ochromí jejich ekonomiku, a pokud zůstanou neústupní, dá jim na srozuměnou, že se k nim blíží jaderný mrak. Přestože mnozí váhali, ve skutečnosti jsme nezmrzli.
Jsem jen Američan v cizí zemi, ale opravdu mě překvapuje, když slyším některé lidi mluvit tak, jak mluvili Britové a Američané v roce 1938 v debatách o zbytku československého státu a o tom, jak nestojí za to riskovat světovou válku. Proto se riziku vyhnuli – jenomže válka si je našla tak jako tak.
Bezohledný diktátor, který chce ve svých dobyvatelských fantaziích pohltit a zničit celé národy, by rád viděl Středoevropany, kteří se nechovají jako hrdinové, nýbrž jako vystrašené ovce, ochotné k jakýmkoliv ústupkům. V tom by se smutně podobali některým svým předkům.