Stalin jako kyslík, Camus bez písmen, Gočár ve smutku. Magnesia Litera spěje do finále, kdo vyhraje?
Taje lásky socialistické, filozofická rezignace a Gočár na Vysočině. Kdo letos získá Magnesii Literu za naučnou literaturu? Šanci mají filozofka Tereza Matějčková, literární historik Vladimír Papoušek (s kolektivem) a další kolektiv autorů knihy o jednom neobvyklém přátelství.
Třetice různorodých titulů, která se probila do finále kategorie naučné literatury, nemá pražádné pojítko. Těžko tak odhadnout, který má největší šance na vítězství. Poroty cen Magnesia Litera letos chvályhodně vyhlásily i longlisty, v nichž doporučují i další tituly hodné čtenářské pozornosti.
Tato kolekce v naučné kategorii zahrnuje knihu Michaela Romancova Námořní slepota, vydanou v Edici N, popularizační příručku o nebezpečí digitálního světa Hry, sítě, porno od Michaely Slussareff, publikaci Pralesy a jezera mladších prvohor kolektivu autorů, Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava od Pavla Janouška a kolektivu, titul Hlavu vzhůru! Furt se de! editorek Andrey Březinové, Blanky Petrákové a Jitky Škopové a Jantarovou stezku od Pavla Boliny, Jana Martínka, Václava Cílka a Pavla Šlézara.
V porotě naučné kategorie zasedli bioložka Alena Fornůsková, historik Jan Kalous, výtvarná teoretička Lenka Lindaurová, fyzik David Píša a literární historička Zuzana Říhová. Ceny Magnesia Litera budou uděleny v pondělí 17. dubna.
Chór a disonance
„Dobová výpověď několika literárních vědců o procesech provázejících vznik literárních artefaktů.“ Takto skromně charakterizuje knihu Chór a disonance: Česká literatura 1947–1963 jeden z jejích autorů, Vladimír Papoušek.
Publikace i v návaznosti na práce některých historiků analyzuje, jak dobová ideologie konstruovala obraz kolektivního „my“ a společných nepřátel (a jak se to promítalo do literatury či filmu).
A jak oficiální literatura oslavovala vítězství komunismu jako příchod nového věku, pro který měla být typická absence jakýchkoliv rušivých tónů potenciálně nabourávajících „představu dokonalého blahobytu, lidské spokojenosti a ráje na zemi“.
Pokud se tu ozývaly negativní zvuky, pak byly „vždy spojeny pouze s minulostí, s tím, co odešlo a bylo novou skutečností eliminováno“. Časté byly například metafory jako „kytice dýmů“ nebo „stvoly továrních komínů“ a vůbec vize organického růstu, jehož měly být budování a nezastavitelný rozmach socialistické společnosti přirozenou součástí.
Mělo jít o růst „celého komplexu nového světa, kde neexistují jednotlivci, ale existují tu vzájemně propojené kořeny, větve, stébla, květy“. A spojnicí tohoto mytického kosmu měl být Stalin:
