Vykupují zbytky z broumovské textilky Veba, která dodává Africe, takže látky hýří barvami a vzory. Vybrat se však dá jen z toho, co je zrovna na skladě. Ženy si vybírají přes sociální sítě, někdy putují za tvůrkyněmi na trhy, občas zkoušejí v obýváku.
„Mezi látkami jsem celé dny, ale když přinesu nové odstřihy, zase se v tom vyžívám, tak krásné barvy! Textil v Broumově má svou tradici dlouhou řadu let, ale většinou je známé jen povlečení,“ říká o brokátu Ivana Hanušová, která pracuje ve Vebě a doma stříhá a šije pro Laivu.
Materiál působí v českém prostředí naprosto neobvykle, bavlněná tkanina je hustá, navíc impregnovaná. Zákazníci v Africe si z tuhých lesklých látek dávají šít splývavé oděvy a ještě pod ně nosí další bavlněné oblečení.
Když se někdejší spolužačky potkávaly na józe, Iva o krásných látkách vyprávěla a uvažovala, že by se hodily nejvýš na korzet. Lenka ji však požádala o první sukni. Ta se sice nepovedla a skončila v kamnech, druhý pokus dopadl lépe. Ženy látky upravovaly, je totiž nutné je vyprat. S tím prý nejlépe pomáhá maminka Ivina přítele a její starý mandl.
Malý podnik ženy rozjely až po půlročním vyčkávání, dlouho hledaly i jméno nové značky. Nejdřív ušily šest kousků a nechaly si nafotit krásné snímky, ve skladu měly materiál na dalších patnáct sukní. Tehdy ještě neměly strategii, teprve kupovaly šicí stroje, sháněly švadleny. Do toho byly zavřené školy a Lenka Hlaváčková hlavně řešila domácí školu pro své tři děti.
„Pořád jsem neměla čas. Věděla jsem, že když Laivu vypustím ven, bude to obrovský boom. Lidé seděli doma na telefonech, potřebovala jsem mít čas na ně reagovat. V březnu za brutální krize s covidem při jarních prázdninách jsem děti i manžela poslala k babičce na Moravu a řekla jsem, že to ten den spustím. A fakt to začalo,“ líčí Lenka Hlaváčková. Ta se o značku stará na sociálních sítích.
Autorky Laivy
|
První modely zaujaly, všiml si jich časopis Vlasta a objednávek bylo najednou příliš. Zpracovaly všechny látky a další neměly, zákaznice zase žádaly dezény, které se jim zalíbily na fotografiích, ale ty už k mání nebyly.
„Trošku jsme se na startu potácely, protože jsme neměly zkušenosti, trápily jsme se stresem asi půl roku. Snažily jsme se nejdřív fungovat jako nějaký e-shop, kde si lidé objednají a do dvou dnů mají zboží. Měla jsem pocit, že ženy nezvládnou čekat, teď jsem se přenastavila a říkám rovnou, že na dobrou věc si počkat musí. Odpadl nám brutální tlak, kdy jsme se snažily vyrobit sukně rychleji, než je v našich možnostech. Teď už říkám, že je to jen sukně, a dívám se na to z nadhledu,“ tvrdí Lenka Hlaváčková.
Na retrokolo ne
Momentálně dodávají do dvou měsíců a šijí dvacet až třicet kousků měsíčně, v době největšího vypětí to však bylo až šedesát sukní. Každá je na míru, s podšívkou, v různých střizích. Sukně do půl lýtek se dají nosit celoročně, dlouhé jsou hlavně do společnosti, šijí však i krátké zavinovací sportovnější sukně třeba k teniskám.
I když jsou sukně na míru, většina žen si je objednává po síti, Lenka Hlaváčková jim však dopředu vysvětluje, co mají od afrického brokátu čekat. Cena se pohybuje od dvou do tří tisíc korun. Byla by vyšší, ale kvalitní látky nakupují jako zbytkové.
Neustále se špičkují a vyprávějí, kolik zábavy jim sukně přinášejí. Někdy to však dopadá i nezdarem, například když se v celé kráse několik žen objevilo v publiku broumovského letního divadelního festivalu, sukces jim pokazil holub letící nad klášterním nádvořím.
Nevyšel ani výlet na retrokole po jižní Moravě, protože sukně byla do parného léta příliš teplá. Naopak když oblékly do sukní hostesky na prezidentské debatě při posledních Broumovských diskusích, dívky byly rázem středem pozornosti. Také na loňské módní přehlídce v Ostravě Fashion Storm jejich modely sklidily úspěch v konkurenci mladých návrhářů, i proto, že je zčásti předváděly neprofesionální broumovské mladé i zralé manekýnky.
Sukně s leskem
K nošení broumovských sukní je potřeba jistá odvaha. „Sukně jsou výrazné, s leskem, takže jejich nošení je docela výzva, ale zároveň jsou slušivé, spousta žen v nich vykvete a užijí si to. Záleží na povaze. I my se ale měníme, co jsem na začátku pokládala za extravagantní, teď se zdá trošku nudné a už hledáme něco divočejšího, barevnějšího. Myslela jsem si, že v Broumově to nikdo nosit nebude, i třeba kvůli tomu, jak tu někdo může textilku vnímat, ale první půlrok jsme prodávaly jen tady, ženy naše sukně chtěly. Říkáme tomu broumovský národní kroj, budujeme novou tradici, Laiva pospolitost. Každá žena, která má vztah k Broumovu, musí mít i tuto sukni, a jestli nemá, směníme ji za med a domácí marmelády,“ směje se Lenka Hlaváčková.
Když se obě ženy kolem Laivy navzájem hodnotí, nemohou prý být rozdílnější. Jedna je precizní, urputná a brzo ráno vstává, druhá se budí pozdě, zato se s přehledem pohybuje v marketingu.
Malý podnik by rád byl inspirací pro další v regionu. Začínal totiž jen s několika tisíci korun na pořízení fotografií a nákup látek.
„Je jednoduché něco vymyslet s kapitálem několika milionů, ale člověk ztrácí schopnost improvizace, omezené podmínky z vás vytáhnou víc. I další by si mohli uvědomit, že je potřeba jen nápad, fantazie. Limituje tě jen tvá osobní představivost. S námi je to ohromně jednoduché, jedna prodává, druhá stříhá, šijeme, je to věc, které věříme, která nás baví, nemáme v tom postranní úmysly,“ říká Lenka.
Teď obě se zájmem sledují, zdali Broumov uspěje ve finále soutěže o titul Evropské hlavní město kultury, kam se prosadil s Českými Budějovicemi. Tak malé město jako sedmitisícový Broumov mezi vítězi dosud nefigurovalo. „Je zázrak, kolik toho Broumov vůči své velikosti nabízí. Krásné místo pro život,“ uvádí Lenka.
