MILAN BLAHYNKA
Název PODVOJNÝ SVĚT (Academia, Praha 2022, edice XXI. století, sv. 57, 327 s.) na obálce a titulním listě i v tiráži knihy z nakladatelství vědecké literatury není právě běžný; jedenáctistránková Bibliografie (více než dvě stě titulů) v knize až na jedinou výjimku (Dualistické gnóze Západu) neuvádí žádnou práci s tímto českým nebo adekvátním jinojazyčným názvem. Devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého z 30.-50. let v hesle podvojný předkládá až neuvěřitelně rozmanité významy toho adjektiva v žurnalistice, poetice, účetnictví, elektrotechnice, hornictví, chemii a zeměpise, jenom ve společenských vědách nikoli.
Petr Drulák názvem svého díla budí zvědavost, kterou hned v Úvodu ukájí: Skutečný univerzalismus se podle něho může opřít spíše než o jedinečnost evropského Boha či rozumu o zkušenost i s nejvzdálenějšími kulturami (…) Podvojnost vychází z působení dvou bohů či spíše božských sil, které se navzájem mohou popírat, ale také doplňovat, a které se navzájem obsahují. Přitom mu nejde o jakoukoli podvojnost, všudypřítomnou ve světě a životě, ale právě tím vzájemným popíráním, doplňováním a obsahováním propojenou. Na rozdíl od obyčejné podvojnosti ta propojená vylučuje syntézu, která by jedno podřadila druhému či obě něčemu třetímu. Absolutní podvojnost vede k nepřekonatelnému konfliktu obou principů, zatímco naopak ta propojená kotví v základní lidské zkušenosti rozlišení muže a ženy, nádechu a výdechu, dne a noci (…). Nepokouší se ji dekonstruovat, syntetizovat ani překonávat, chce ji jen respektovat. Neboť tím respektuje samotný život.
Ve třech částech po čtyřech kapitolách díla pak Drulák sleduje, sumárně vzato, možnosti a hlavně obtíže prosazení a udržení onoho respektování samotného života. Aby působil přesvědčivě (a to se mu daří), nezbylo mu než v reliéfní zkratce projít celé dějiny zeměkoule, zvláště Evropy a obzvláště naši českou prehistorii a historii. Podvojný tedy není jen svět, ale i jeho historiografie.
Drulákova zjištění jsou vesměs tristní. Neboť jestliže nutnou podmínkou k ustavení života v bratrství, rovnosti a svobodě je společenství respektující propojenou podvojnost pravidel a vztahů, naneštěstí není však jejich zárukou, v dějinách je minimum trvalejších takových společenství. V předposlední kapitole Drulák ukazuje, jak Benešovo, tak reformních komunistů praktické hledání propojené podvojnosti bylo ukončeno mocenským zásahem Moskvy, to první brzy po roce 1945, to druhé v srpnu 1968.
Velkou předností Drulákova sporu s monoteismem dosud ovládajícím bezmála celý svět nejméně posledního půldruha tisíciletí je jeho přiznávání pozitiv i tam, kde je nesmlouvavě a otevřeně kritický. I v tom je jeho pohled na svět podvojný, na rozdíl rétoriky nejen žurnalistické, ale i údajně vědecké. V kapitole Ideologie monoteismu o tom svědčí např. odstavec V liberálním kapitalismu, na rozdíl od autoritářských systémů, většinou nehrozí nositelům názorů, které se nacházejí mimo hlavní proud, ani vězení, ani fyzické mučení. Jsou však ostrakizováni, zesměšňováni, ekonomicky likvidováni a ignorováni. V nejlepším případě získávají roli jakýchsi systémem uznávaných šašků. Pokud to šašci s tím překračováním hranic moc nepřehánějí, mohou vyslovovat i v hlavních médiích nepohodlné názory, které vládnoucí elity dokáží snést, a dokonce je berou jako důkaz své svobodomyslnosti či jako zábavu pomáhající neutralizovat lidový hněv.
Na obtíže nastolení života v bratrství, rovnosti a svobodě už poukazuje rozsáhlá literatura. Abych si přihřál svou vlastní, pohříchu jen esejistickou polívčičku, zkusil jsem o reálných šancích propojené podvojnosti, aniž jsem se dobral Drulákova pojmu, pojednat ve stati Dobře utajované umění žít v patu (LUK 24/2021, 16. 6., s. 1 a 3). V posledním století jsem našel (a napsal o tom jindy) jenom jediný zdařilý dlouhodobější pokus o nastolení takového života, a to na Martiniquu, kde se to podařilo díky zcela mimořádným okolnostem básníku Aimé Césairovi na bezmála celé půlstoletí.
Nejen cesta poznání, ale také prosazení propojené podvojnosti se nevyčerpává pojmy, ale i obrazy. Pokud v myto-logickém přístupu pojem představuje svět racionality, obraz zastupuje svět mýtů. V tom axiomu podvojného myšlení, jako podmínky dosažení života v bratrství, rovnosti a svobodě, má Petr Drulák paralelu v myšlenkách Alberta Marenčina, který ve svých denících z let 2096-2017 Ľudská totalita (2022) navázal na Pascalovo – v jeho díle ještě ve skutek neproměněné – poznání nedostatečnosti rozumu. Proti Pascalově absolutizaci rozumu a pohrdání obrazotvorností, fantazií, odmítl stavět imaginaci do opozice k racionalitě; to by znamenalo „nielen vylučovať jednu z druhej, ale i pochybovať o ich vzájomnom ovplyvňování či synergii o ich možnej koexistencii. Výmysel nie opakom pravdy“.
Vůbec není náhoda, že Petr Drulák je stejně jako Albert Marenčin a Aimé Cesaire v hloubi svých četných nejrůznějších tvůrčích aktivit především básník. Prozrazuje to už invenční název celé knihy, aliterovaný pojem Propojená podvojnost i dikce. Pojednávaje o přírodě v mysli středověkého Evropana, jemuž je z hlediska přímé zkušenosti zdrojem a současně hrozbou, staví výpověď na figuře opakování slova les a slova zdrojem, opakování, které posléze přechází v anaforu z lesa, v lese, z lesa, na lesu, lesa. V podstatě básnické je také jeho umění vidět vše z obou stran, jako je tomu v podvojném refrénu Nezvalova Edisona bylo v tom však něco krásného co drtí / odvaha a radost z života a smrti a také pravý opak bylo tu však něco těžkého co drtí / smutek stesk a úzkost z života a smrti. Kdo chceš, řekni, že je to spíše doklad autorova jemně kultivovaného hegeliánství – a s tím netřeba nesouhlasit. Neboť Drulák je ve filozofii básník a v básníkovi filozof, jako je tomu u Shakespeara, Miltona, Boileaua, La Fontaina, Goetha, Dostojevského, Nezvala, Milana Kundery.
Řekla mi zkušená čtenářka filozofické literatury, jak náročná je četba většiny hlav Podvojného světa, kde autor se vyhýbá žurnalistickému nebo popularizačnímu zjednodušování a až úzkostlivě se opírá o dosavadní, často nejnovější seriózní vědeckou literaturu (na mnoha stránkách jsou na ni až čtyři odkazy), ale jak pak velmi prostě shrne svůj výklad. Tak klíčovou kapitolku Mýtus podvojnosti, ve které jsou odkazy na studii T. Vítka Empedoklés (2001), na knihu Francoise Julliena (L‘invention de l‘ideal et le destin de l‘Europe (2009), Vopěnkův Úhelný kámen evropské vzdělanosti (2000), na C. G. Junga „Foreword“ (1950) a na Čínské písmo L. Zádrapy a M. Pejčochové, uzavírá odstavcem: „Neplatí tedy, že by svobodný a svéprávný jednotlivec byl zrozen monoteismem, či dokonce až moderním liberalismem, jak tvrdí jeho přívrženci. Monoteistický mýtus a liberální ideologie dávají vzniknout modernímu individualismu, což je něco zcela jiného. Mýtus propojené podvojnosti je alternativou k patologiím takto pojatého individualismu. Jednotlivce nepomíjí, naopak mu přiznává osobitost i široké možnosti jednat.“
Právě umění nazírat vše z obou stran umožňuje Drulákovi vysvětlit termíny jako lidová nebo jiná demokracie, částečně rehabilitovat pojem populismus a mnohé další, ale také nerezignovat na budoucí možnosti propojené podvojnosti, možnosti života v bratrství, rovnosti a svobodě.
Přestože gros knihy ukazuje obrovské obtíže prosazení propojené podvojnosti do života, dílo neskličuje. Drulák soudí, že dnešní triumf liberalismu je krátkodobý, že stojíme na prahu nových monoteismů, že liberální se transformuje do progrevistického (…) s bojem proti jakékoli diskriminaci, že rýsuje se klimatický, síly sbírá neosocialistický, že nový respekt získává národ a (…) lze očekávat, že jeden nakonec převáží, ale podobně jako v minulosti nepřeváží úplně. Možná se tím otevírá prostor i k nové podvojnosti. Drulák je filozof a zároveň básník, a básníci se odvažují říci, co jiní ne, např. že v čase intenzivní nadnárodní integrace nový respekt získává národ (jistěže spíše na Ukrajině než v Maďarsku), a vidí dál, než kam dohlédají nebásníci. Jen pošetilí básníci mají odvahu sázet na (domněle) zhola nemožné. Zkrátka podvojný je svět včetně autora knihy o něm.