Ukázka:

2

Ztracený chlapec

„Ahoj,“ řekne. „Jak se jmenuješ?“ Oslovil mě pohledný bělošský kluk, vyšší než já, ale zhruba mého věku. Tmavohnědé vlasy, velký obličej, modré oči pod dlouhými řasami. Na sobě má plátěné kraťasy a jasně červené tričko s límečkem. Vypadá, jako by voněl šamponem a penězi. Upřu na něj svůj soustředěný pohled, ale on jen trpělivě čeká, až mu odpovím. To mě nakrkne – tenhle pohled obvykle funguje –, ale zároveň to ve mně probudí zvědavost. „Jak se jmenuješ ty?“ zeptám se ho. Usměje se, vycení dokonale bílé zuby. „Simon.“

Stojíme ve vstupu na Hampstead Heath, na konci Parliament Hill Road. I když je ráno, horko už z oblohy vysálo dočista všechnu barvu a pod rastafariánskou čepicí mě svědí vysušená kůže. Simonovi řeknu své jméno a on ho zopakuje, jako kdybych byla učitelka a seděli jsme ve třídě. „Abigail. Rád tě poznávám.“ Záměrně neodpovím, ale on na mě dychtivě civí, jako by čekal na pokyny. Fest mě to děsí, ale taky je to zajímavé. Vím, že jestli odejdu, tahle záhada mě bude navždy mučit.

Rozhlédnu se, jestli nablízku není nějaká odpovědná osoba, třeba chůva, která se vykecává na mobilu, když zrovna nemá za zády matku, a nedává tak pozor. Ale nikdo takový jako chůva na dohled není a Simon je na chůvu stejně příliš starý. Prokluše kolem nás hubená běloška v červených šortkách a žlutém lycrovém tričku, které se při pohybu nešikovně vbočují nohy. Pronásleduje ji jezevčík, sípající v horku úsilím udržet s ní krok. Oba sledujeme, jak kolem nás ubohý pes probíhá. „Ta paní potřebuje většího psa,“ prohodí Simon. „Nebo by ho měla tahat na vozíčku,“ řeknu já. „Psa na skejtu,“ doplní Simon a rázem z nás jsou kamarádi. Alespoň pro tenhle den.

„Čekáš na někoho?“ zeptám se. „Na Jessiku,“ usměje se, ale úsměv se mu potom zkřiví do úšklebku. „Jenže nepřišla.“ To mě začne zajímat, protože i já jsem se na tomhle místě měla s někým setkat. S Natali, se spolužačkou ještě ze základky, kterou jsem už celou věčnost neviděla, ale která se zničehonic objevila v našem činžáku. Což je divné, protože by mě nikdy nenapadlo, že zná někoho z našich končin. Oba její rodiče dělali v médiích a dostali ji do Marylebone, zatímco já šla na Burghley. Když mě uviděla, přiběhla ke mně a objala mě a zeptala se, jestli by k nám nemohla zajít na pokec, jenže Paul v té chvíli zrovna dělal trochu bugr, takže jsme skončily v kavárně. Natali za mě zaplatila, což mi obvykle vadí, ale abych řekla pravdu, byla jsem šťastná, že můžu vypadnout z bytu, takže jsem nic nenamítala.

„Máme jednu takovou akci,“ řekla. „Jakou akci?“ zeptala jsem se. „Sraz,“ odpověděla, a než jsem stačila poznamenat, že slovo „sraz“ je v podstatě synonymum pro „akce“ a nedají se z něj vyčíst žádné bližší informace, vysvětlila mi, oč jde. Děcka z okolí si domluvily „sraz“ na Hampstead Heath, s jídlem, pitím, tancem, billiardem, muzikou a maskami. „A tancem,“ zopakovala ještě jednou pro zdůraznění, čímž dala najevo, že si mě zas nějak zvlášť nepamatuje. Když mi sdělila místo a čas konání tohohle „srazu“ a odešla, ještě jsem v kavárně zůstala a udělala si několik poznámek do svého Sokolího deníku. Ten první mi dal Peter, protože věděl, že když mě nasměruje k magii, jedině tak zajistí, že se z nedostatku jiných aktivit do něčeho nenamočím. Tohle byl už třetí deník, a to jen proto, že píšu drobným písmem.

Natali mluvila zvláštním hlasem, jako by něco recitovala, který mi v hlavě spustil výstrahu. Je dost dobře možné, že nóbl škola vás naučí mluvit, jako byste účinkovali v Tikkabille1, ale napadlo mě, že by to stálo za menší prošetření. Abych měla něco, co ukážu Peterovi, až se vrátí ze zapadákova. Se Simonem stojíme tam, kam jsme se měli dostavit, ale po Natali a Jessice není vidu ani slechu. A na místě se rozhodně nekoná žádný „sraz“. Vzhledem k tomu, že tam stojíme už celou věčnost, začínám přemýšlet, jestli má cenu pořád čekat. Simon se neustále usmívá a vypadá, že čekat celou věčnost by mu nevadilo. Mně ano, ale Natali mi na sebe nedala žádný kontakt, takže jí ani nemůžu poslat zprávu.  

 „I já jsem se tady měla s někým setkat,“ řeknu, abych naplnila prázdno. Simon přikývne. „Je tady?“ zeptá se. Odpovím, že podle mě už nepřijde. „Chtěla bys vidět něco zajímavýho?“ zeptá se mě Simon. „Jo,“ řeknu a Simon se otočí a vydá se stezkou do kopce. Míří dál do parku. Zvažuju, jestli ho nemám nechat odejít, ale zvědavost mě přinutí vykročit za ním. „Kam to jdeme?“ zeptám se, když ho dostihnu. „Navštívit Kočičí paní,“ odpoví Simon.

překlad Milan Žáček