Tenhle film jsem ve výčtu letošních nejočekávanějších (v článku úplně dole) zařadil na šestou příčku. Jednoduše proto, že jsem nedávno četl knihu Umění vítězit (Shoe Dog) od Phila Knighta, spoluzakladatele firmy Nike, jehož příjemní není neznámé ani ve světě audiovizuální tvroby. Nikoli kvůli seriálu Knight Rider, nýbrž proto, že jeho syn Travis režíroval kupříkladu transformerský biják Bumblebee. V uvedených memoárech popisuje cestu megaúspěšné společnosti od skromných začátků po dobu, kdy se podařilo opravdu prorazit a vstoupilo se na burzu, tj. do roku 1980. Vřele doporučuju, protože se jedná o zajímavé i zábavné čtení. V této souvislosti nutno podotknout, že Ben Affleck ve svém hereckém projevu – soudě podle stylu, jakým je kniha napsaná – charakter Phila Knighta vůbec nevystihnul, jelikož jej prezentuje jako poněkud upjatého, seriozního bosse. V květnu v Hypnotiku zanechá nepochybně lepší dojem. 

Pomalu jedinou výjimku, kdy to neplatí, tvoří akorát scéna schůzky s Jordanovými, na kterou po předchozí dohodě s kolegy ‚jako‘ dorazí o nějakých 7 minutek později, aby bylo vidět, že je zaneprázdněným manažerem, ale na tomto dealu mu záleží natolik, že si ‚jako‘ udělal čas, aby se se začínajícím basketbalistou, jemuž je prorokována hvězdná kariéra, setkal. Jestli vám tenhle trik připadá vtipný, tak ano, je vtipný!!! A navíc vypovídá o jeho nadhledu a smyslu pro obchod. Na úvod nám budou klíčové figury představeny titulkem, tak jako třeba v Tomanovi. S tím rozdílem, že tady se dají spočítat na prstech jedné ruky, kdežto v tomto českém dramatu se počítají na desítky. S výjimkou expizice, kde dialogy běží v nesmyslně kulometném tempu, takže se snadno může stát, že unikne důležitá informace (např. o Billu Bowermanovi – trenérovi, který napsal bestsellerovou knihu o kondičním běhání a který s Philem Knightem společnost, původně pojmenovanou Blue Ribbon, zakládal), jinak Air: Zrození legendy běží z hlediska tempa i rytmu stejně kvalitně, jako se běží v botách z kolekce Air Jordan.

 










 

V jistých aspektech platí, že je tenhle počin až příliš americký, např. při jmenování některých dalších hráčů. Ovšem Michaela Jordana znají všichni, neboť se skutečně jedná o jednoho z největších a nejvlivnějších sportovců všech dob. Sám si dobře pamatuju sledování zápasů Chicago Bulls v devadesátkách NBA (při psaní téhle recenze mám před sebou svoji cca pětadvacet roků starou kšiltovku s logem klubu), zvláště pak nástup při posledním zápasu finále se Seattlem SuperSonics v roce 1996. Jeho otec James byl chladnokrevně zavražděn tři roky předtím dvojicí zločinců, když si unavený chtěl na chvíli zdřímnout v autě. Toho se však tvůrci dotknou jen velmi, velmi lehce. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože se pohybujeme v roce 1984 (tj. i do Space Jamu bylo ještě daleko), kdy je otec naživu a ztvárňuje ho Julius Tennon, jehož skutečná manželka Viola Davis přestavuje Deloris Jordan, tedy basketbalistovu vzdělanou a bystrou a prozíravou matku ...

Na stranu druhou se dočkáme předpovídání budoucnosti v podání hlavní postavy, totiž Sonnyho Vaccara, který pravcoval jako expert v basketbalové divizi a který se výraznou měrou podepsal pod to, že se Michaela podařilo vyrvat ze spárů Adidasu. A ve finále v dodatkových titulcích se pro začlenění té smutné události tuplem nabízel prostor (tj. nejen zmínka o nadaci), protože se jedná o dosti zásadní informaci. Třeba i v tom smyslu, že peníze a sláva ještě autmaticky nezaručují bezstarostný život. Sám Michael Jordan trval akorát na tom, aby byli do příběhu zakomponováni Howard White (vysoký představitel v Nike) a George Raveling (kouč amerického basketbalového týmu na olympijských hrách v roce 1984 a vlastník originálního „I Have a Dream“ rukopisu doktora Martina Luthera Kinga Jr.).

Samotnou megastar, která v únoru 2023 oslavila šedesátku, ve filmu ztvárňuje Damian Delano Young, ale to vlastně není vůbec důležité, protože jej za celou dobu neuvidíme! Lépe řečeno mu neuvidíme do tváře a řekne akorát: „Haló?“ To při telefonátu se Sonnym poté, co se podařilo upéct dohodu s matkou, jaká požadovala po firmě něco, co do té doby ve sportovním světě nemělo obdoby, podobně jako Arnoldova smlouva na Terminátora 3 obsahovala věci, jaké neměly obdobu v tom filmovém (mimo jiné šlo o tzv. „pay or play contract“, který mu po podpisu zaručoval konkrétní honorář i tehdy, když by se z nestudiových zdrojů financovaná trojka nakonec nenatočila).

 










 

V každém případě, od Bena Afflecka to nebylo dobré rozhodnutí, byť se oháněl třeba argumentem, že Michaela Jordana stejně většina lidí nikdy osobně nepotkala. Vždycky je přece dobré, když je známá postava do projektu, ve kterém sehrává v podstatě klíčovou úlohu, plnohodnotně začleněna. Dá se pochopit, proč William Wyler nechce ukázat Ježíšovu tvář v Ben Hurovi, ale například v Infiltrátorovi Pablo Escobar rozhodně neměl jenom tak mimochodem projít, třebaže se s ním Robert Mazur ve skutečnosti přímo nesetkal. V Tetrisu se přece Alexej Pažitnov taky normálně objevuje. Takovéto ukrývací kejkle zkrátka nikdy nejsou dobrým rozhodnutím a kdekdo by je klidně mohl brát i jako podraz na diváky.

Naopak je dobře, že pro srovnání byla zahrnuta jednání s dalšími dvěma společnostmi, tj. s Adidasem a s Converse, protože vidíme, že by Jordanovi byli sami proti sobě, kdyby s Nike nepodepsali. Sonny se totiž vytasí s projevem tak úderným, že by se za něj v žádném případě nemusel stydět ani William Wallace, kdyby pracoval v obuvnickém průmyslu. Matt Damon předvádí další ze svých standardně kvalitních hereckých představení, ačkoli tentokrát to asi na napodobení titulů Dobrý Will Hunting, Invictus: Neporažený a Marťan v podobě další herecké nominace nevyjde. I scénář je povedený, ale přestože ten původní od Alexe Converyho docela přepsali, scenáristického kreditu se kvůli striktním pravidlům s Benem Affleckem nedočkali. Přitom právě díky scénáři k Dobrému Willu Huntingovi mají doma Oscara a jejich děkovná řeč rozhodně stojí za zhlédnutí. :-)

 










 

V případě Air: Zrození legendy situaci usnadňoval fakt, že k zobrazovaným událostem doopravdy došlo. A není důvod nevěřit tomu, že se ve většině případů odehrály právě tímto způsobem. Snad možná kromě telefonátů s afektovaným agentem Davidem Falkem, jehož vztek a nadávky jsou vyvedeny celkem do extrému. Určitě není bez zajímavosti zmínit, že telefonické scény se točily jinak, než to bývá zvykem. Matt Damon a Chris Messina hovor nepředstírali, nýbrž si skutečně volali s tím, že byly dva štáby a každý byl v místnosti na opačném konci jedné budovy. Tenhle přístup zafungoval na výbornou a můžeme si jen přát, aby jej následovali i další filmaři.

Air: Zrození legendy ukazuje, jak to taky může dopadnout, když se sejde obrovský sportovní talent s lidmi, kteří myslí takříkajíc „Outside the Box“. V Nike se sešla skvadra dobrých a talentovaných lidí, kteří byli otevření novým nápadům a nebáli se dělat věci jinak, i kdyby to zahrnovalo spontánní osobní návštěvu u talentových rodičů v Severní Karolíně. Ben Affleck pak zase ukázal, že jako režisér dobře ví, co dělá, a navzdory tomu, že víme, jak to dopadlo, se mu vlastně podařilo až do toho Sonnyho projevu na meetingu udržet i určité napětí (všechny jeho čtyři předchozí režijní projekty – většina kriminální dramata – byly v tomto směru holt dobrou průpravou), jestli Michael Jordan fakticky podepíše. To je vždycky záslužné. Zrovna jako tahle minisérie.

FOTO: Vertical Entertainment