Vladimír Semerád slaví sedmdesáté narozeniny!

Vladimír Semerád je živoucím příkladem toho, že kulturistika se dá dělat celý život, po několik desetiletí, a to dokonce na závodní úrovni. Je navíc jedním z posledních mohykánů zlaté éry československé kulturistiky osmdesátých let, kdy se prezentoval v životní formě, a třebaže tehdy nikdy nezískal mistrovský titul, poměřovat se s dnes již legendárními kulturisty Jablonickým, Minaříkem, Jastrzebským, Holičem, Kusem znamenalo přijít na pódium s tou nejvyšší kvalitou. Není tedy i on vlastně již legendou? Vždyť příští rok to bude již 50 let (!), co na sebe poprvé navlékl závodní plavky, a to je tak vzdálená doba, ve které se ještě naprostá většina čtenářů Ronnie.cz ani nenarodila…

Vláďa je rozený Pražák, a protože spatřil světlo světa 18. dubna 1953, je také čerstvý sedmdesátník. Jako většina kluků v té době samozřejmě všestranně sportoval, hrál fotbal za žáky SK Nusle (tehdy Spartak Praha 4), ale zkoušel i box (vždyť jejich sousedem byl tehdejší reprezentant v boxu a později kaskadér Jaroslav Tomsa), hokej a judo. Do věku čtrnácti let ještě stále nic nenapovídalo, že dojde k nějaké zásadní změně, byl prostě hubený, štíhlý kluk jako naprostá většina v tomto věku. V roce 1967 se promítal v kinech historický velkofilm Romulus a Remus a Vláďa byl naprosto uchvácen postavami hlavních protagonistů, a to tehdy ani nevěděl, že se jedná o slavného kulturistu Stevea Reevese. Zhlédnutí tohoto filmu naprosto změnilo jeho život a sportovní zaměření. V této průkopnické době měl štěstí, že jeho otec pracoval v hutích SONP Kladno, vyrobil mu první nakládací činky a lavičku a jeho první posilovnou se tedy stal vlastní dětský pokoj. Maminka z toho radost rozhodně neměla, ale otec vyslovil pro něho památnou větu: "Je lepší, když sportuje, než aby chodil do hospody, třeba z něho něco bude." A tak o osudu mladého nadšence bylo rozhodnuto. Při naprostém nedostatku informací (jediným jejich zdrojem byl měsíčník Tréner a ročenky kulturistiky) si prošel jako každý začátečník obdobím pokusů a omylů a s pomocí konzumace velkého množství tvarohů, sušeného mléka Eliga a Laktina se přeci jenom postupně zlepšoval, sílil a mohutněl.

Vyučil se automechanikem-řidičem a hned poté v roce 1971 přišel povolávací rozkaz do Podbořan k tankovému útvaru. Vojnu prožil jako řidič náklaďáku, vozil vojáky na korbě a volného času měl poměrně dost, a tak díky místní posilovně ty dva roky v tomto směru nepovažuje za ztracené. Po návratu z vojny se začal živit jako řidič městského autobusu (tato práce je snad jeho údělem, protože ho provází až do současnosti), ale vzápětí došlo v jeho životě k zásadní změně: "Protože jsem byl tehdy již poprvé ženatý - tento krok jsem učinil již před vojnou - a měl jsem dvě děti, tak s ohledem na možnost získání vlastního bytu jsme se odstěhovali do Mostu a zde se vlastně dá teprve mluvit o počátku kulturistické kariéry. Baník Most pod vedením Ctibora Pavlíka byl známý oddíl a já jsem zpočátku závodil jako silový trojbojař v lize Severočeského kraje a myslím si, že i toto období bylo přínosné pro můj následný přechod mezi kulturisty."

Rok 1974 a oblastní přebor ve Vratislavicích nad Nisou, to je datum, kdy se poprvé postavil na kulturistická prkna, a skončil třetí. Ovšem tato soutěž byla pro něho pouhou epizodou, po které následovala pauza téměř deset let. Proč tomu tak bylo? Problém nastal v jeho osobním životě, kdy se rozvedl a manželka si nechala jejich společný byt, Vláďa se vrátil do Prahy a opět k povolání řidiče autobusu. Nebylo to pro něho lehké období a poměrně těžce se ke cvičení vracel. Ovšem kulturistiku měl již v krvi a život bez ní si nedokázal představit, a tak v roce 1978 jste ho již mohli potkat v posilovně ZPA Košíře pod vedením Františka Hájka. Pravidelný trénink přinášel své ovoce v podobě neustále se zlepšující formy, a tak v něm uzrálo rozhodnutí necvičit pouze pro sebe a opět si poměřit svoje schopnosti s ostatními. Návrat v roce 1983 na krajském přeboru v Praze nebyl nijak povzbudivý - skončil poslední, ale tím se Vláďa nenechal nijak odradit. Již příští rok na stejné soutěži se postavil na bednu s bronzovou medailí v kategorii do 174 cm a tento a příští rok zkoušel ještě štěstí se střídavými úspěchy na pohárových soutěžích.

Je samozřejmě otázkou, jak by se jeho kariéra vyvíjela dál, kdyby nedošlo pro něho k osudovému setkání, které považuje za zlomové: "Řídil jsem linkový autobus a náhoda tomu zřejmě chtěla, že do něho nastoupil mistr Evropy Petr Stach. V narvaném autobusu shodou okolností stál přímo u místa řidiče. Bylo na mně samozřejmě vidět, že trénuji, a on si toho také povšiml. Sebral jsem odvahu a oslovil jsem ho. Jeho odpověď slyším jako dnes: 'Tak se u mne zastav na Motorletu v posilovně.' Neváhal jsem ani na okamžik a on mne naučil opravdu tvrdě a intenzivně trénovat, tak jak byl ostatně sám zvyklý. A tento přístup jsem si udržel až do dnešních dnů. Výsledky se brzy dostavily a já se poprvé kvalifikoval na mistrovství Čech v roce 1986 ve Strážnici."

Páté místo zde představovalo již vstup do jakéhosi druhého sledu kulturistické elity, ale příští rok již vybojoval na mistrovství ČR bronz a první účast na jubilejním 20. federálním mistrovství v Uherském Hradišti. Páté místo - možná si řada z Vás řekne, že to není nic moc, ale tento výsledek je třeba vnímat v kontextu nesmírně vysoké úrovně naší kulturistiky osmdesátých let, kdy jsme byli "jedničkou" v Evropě a jedni z nejlepších na světě. Jablonický, Kus, Jastrzebski, Holič, to jsou již legendární jména a Vláďa skončil hned za nimi! Za těmito výsledky se jistě skrývají i ideální tréninkové podmínky, které v té době měl. Dal výpověď v dopravních podnicích a nastoupil jako plavčík a později kotelník v tělovýchovné jednotě Motorlet, kde také trénoval. Ruce si nezašpinil, byla to plynová kotelna s minimem práce.

Všiml si ho reprezentační trenér Dr. Pavel Zobač a nabídl mu spolupráci a výsledky se v podstatě ihned dostavily. Rok 1988 představoval totiž vrchol jeho formy - 2. místo v kategorii do 179 cm jak na mistrovství ČSR v Přerově, tak zejména na mistrovství ČSFR v Topoľčanech, a tím se definitivně zařadil do naší absolutní špičky. Bohužel spolupráce s Dr. Zobačem skončila již na podzim toho roku, kdy emigroval. Nastupující trenér reprezentace MUDr. Zdeněk Černý ho zařadil do reprezentačního týmu B společně s Kulovaným, Sukupem, Bednarčíkem, Mráčkem, Vaculou… a nevedl si vůbec špatně. Úkolem "béčka" bylo jezdit na zahraniční pohárové soutěže a zde Vláďa sklízel úspěchy. Za všechny jmenujme dvě druhá místa na Grand Prix Sofia, vždy za znamenitým Polákem Daszkiewiczem, pozdějším mistrem nejen Evropy, ale i světa a účastníkem Mr. Olympia.

Jen znamenitě připravený Jaroslav Kulovaný překazil Vláďovi vítězství nejen na mistrovství ČR v roce 1989, ale i na federálním mistrovství v Třinci, kdy se mezi ně vklínil ještě Lubomír Javor, na kterého měl Vláďa smůlu již v roce 1988. Druhá místa byla Vláďovi snad přisouzená a výjimkou nebyl ani epilog jeho kariéry osmdesátých let - mistrovství ČR 1990, tentokrát již ve váhové kategorii do 90 kg.

Možnost podnikat po sametové revoluci zlákala i Vladimíra Semeráda, a tak si v roce 1991 pronajal prostory v sokolovně na Královských Vinohradech v Riegrových sadech a jeho KSK SEMI se brzy stalo líhní mladých talentů a kvalitních závodníků, které vychoval. Připravovat na soutěže jiné kulturisty je sice chvályhodné, ale není nad to se postavit sám na pódium. A tak si Vláďa opět pohrával s touto myšlenkou, ale ta nabyla konkrétní podobu v momentě, kdy se v jeho posilovně v roce 1995 připravoval na mistrovství světa masters v Bratislavě Petr Tlapák. Trénovat společně s legendou naší kulturistiky, kdo by odolal? Ne, na tuto soutěž se sice nenominoval, a tak zatímco Petr odjel na mistrovství světa (skončil třetí v masters nad 50 let), tak Vláďa se zúčastnil tří podzimních pohárovek, přičemž nejlepšího umístění dosáhl čtvrtým místem v kategorii do 90 kg na renomované soutěži Grand Prix PEPA Opava. Nehodlal se ovšem spokojit jenom s trenérskou prací ve vlastním oddíle, ale chtěl předávat své zkušenosti a znalosti i v rámci svazu kulturistiky, a tak nejprve začal pracovat od roku 1999 jako předseda Komise mládeže SKFČR. Pod jeho vedením se pořádala soustředění, kontrolní srazy mladých reprezentantů a… s rokem 2002 se pojí jeho již třetí návrat na kulturistická pódia. "Konalo se Mistrovství světa juniorů a masters v Portugalsku a já tam jel jako trenér, a tak jsem si řekl, proč si zároveň nezazávodit. Samozřejmě, že to nebylo náhlé rozhodnutí, mé účasti předcházela zodpovědná osmiměsíční předsoutěžní příprava." Nakonec z toho bylo 10. místo v kategorii 40 až 50 let nad 80 kg. Komu to připadá jako neúspěch, tak si musí uvědomit, že Vláďovi již bylo téměř 50 let.

Na přelomu tisíciletí se dostal do období, kdy se jeho podnikatelským aktivitám, včetně provozu posilovny, přestávalo dařit. Ne, nebyla to jeho neschopnost, ale sokolové chtěli stále více a více za pronájem a provoz se stával nerentabilní. Tak se rozhodl v roce 2006 tuto činnost ukončit a vrátit se do dopravních podniků jako řidič autobusu. To ovšem neznamenalo, že by se vzdal všech svých kulturistických aktivit, ba právě naopak. Stále pracoval v té době na plné obrátky ve svazu, stal se i předsedou Sportovně technické komise, jednu dobu byl i jeho sekretářem, pořádal i nejvyšší domácí soutěž mistrovství republiky mužů a žen a to vše při plném pracovním úvazku!

Roky ubíhaly a on se stále utvrzoval v přesvědčení, že se již nikdy na pódium nepostaví, což ovšem neznamenalo, že by netrénoval. Natolik měl kulturistiku rád. Vždyť kolikrát si odskočil jako řidič autobusu zatrénovat v pauze na konečné v Říčanech - do místní posilovny to měl tak 100 metrů… Ovšem člověk míní, ale život mění a on se rozhodl pro svůj čtvrtý návrat na kulturistická pódia. Na podzim 2016 se domluvil na spolupráci s Láďou Kurčíkem s jediným cílem - vyhrát! Pochopitelně se jednalo již o mistrovství republiky v kategorii masters v roce 2017. Svůj cíl beze zbytku a s naprostou převahou splnil, a to v kategorii 60 až 64 let. Co se mu nepovedlo v osmdesátých letech, toho se konečně dočkal a zúročil tím své mnohaleté zkušenosti. Je to důkaz jeho nezměrné vůle, obrovského nasazení a sebeodříkání a vězte, že to ve věku nad 60 let je něco úplně jiného, než když jste na vrcholu sil. A co víc, mistrovský titul dokázal obhájit i o rok později, byť již v kategorii nad 65 let. A Vláďa jako by chytil "druhou mízu", kulturistická prkna se mu očividně znovu zalíbila a nevynechal ani jedno mistrovství republiky. V roce 2019 opět zvítězil nad starými harcovníky Bodlákem a Rakytou, kterým nedal vůbec šanci, v roce 2020 získal stříbro jen tím nejtěsnějším rozdílem jednoho umístění za Emilem Boarem, přičemž jeho poslední dosavadní výsledek, 4. místo v roce 2021, pro něho jistě představovalo zklamání.

Nevěřím tomu, že Vláďa by chtěl ukončit svoji velkolepou soutěžní kariéru bez medaile, zvláště když již vstoupil mezi sedmdesátníky a dle mého názoru v této kategorii nemá konkurenci! Nesmíme ovšem zapomenout ani na jeho skvělé rodinné zázemí, které se podílelo zcela zásadně na jeho sportovních úspěších. Vždyť vychoval pět dětí (!), a tak jeho největší poděkování jako správného gentlemana směřuje k jeho ženě Blance, se kterou je již prakticky 40 let. Bez její obětavosti a pochopení bychom asi o Vláďovi Semerádovi na tomto místě ani nepsali. Vláďa je fanatik kulturistiky a život bez ní si nedokáže představit. Věřím tomu, že ještě neřekl poslední slovo.

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.